Vyprávění o strašidlech, hrůzných mordech a záhadách, to rozhodně nesmí chybět při letních posezeních u táboráku nebo na chatě. Tak já začnu. Tyhle historky plně rozkvétají až několikerým opakováním ve stylu tiché pošty, kdy každý vypravěč kousek původního příběhu zapomene nebo nepochopí a své vyprávění tedy dofabuluje tak, jak podle vlastní nátury uzná za vhodné. Původní pravdivá podstata upadne v zapomnění a pozdější verze jsou prohlašovány za ty jedině pravé. Dnes tedy jenom zaseju pár semínek a po mnoha letech možná někdy narazím na někoho, kdo bude vyprávět zaručeně pravou historku (“Na mou duši, zažil to jeden známý mého bratrance“) a jen já budu vědět, že vyklíčila z mých následujících řádek. Nu což, nedělám to pro honorář.

Tedy strašidlo jsem jaktěživ neviděl, o žádném krvavém mordu také nevím, ale záhadných věcí pamatuji dost a dost.

K čemu například měla sloužit velká obdélníková jáma, kterou jsem jednou objevil uprostřed lesa? Příliš mělká na pohřbení člověka, ale co když...

Jednou si takhle coby gymnazista před maturitou jdu ze školy a proti mně jde v davu lidí moje babička. Jakmile mi secvaklo, že je půl roku po smrti, zmizela. Ne že bych se lépe podíval a zjistil jsem, že to byla nějaká podobná paní. Prostě na tom místě, kde jsem ji viděl, nikdo nebyl.

Měli jsme jednou v laboratoři na tácu položené opláchnuté kádinky okrajem dolů. Najednou jedna z nich nadskočila a začala se po okraji kolébat, než opět spočinula na tácu. Moji středoškoláci to kromě dvou nepostřehli, zato jeden z těch dvou tenhle jev komentoval stručně: „Poltergeist“. Že by?

Manželka má kovové endoprotézy v obou kolenou. V pokoji máme televizor připojený na kabel. A ne vždy, ale velmi často stačí, aby manželka prošla kolem a televizor se zapne. Parapsychologie nebo fyzika?

V dávných dobách, před více než čtyřiceti lety, jsem šel v horkém letním odpoledni ulicí, kde nikdo nebyl, nic se nedělo. Prostě mrtvé letní horko. Z jedněch otevřených vrat se kousek přede mnou vykutálel míč. A nic. Zůstal na chodníku. Procházím kolem, kouknu vraty do průjezdu, za průjezdem vidím dvůr. A nikde nikdo. Průjezd, dvůr - bez známek toho, že by tam někdo byl. Kde se vzal ten míč?

Máme na skříni sošku madonky z Lurd. Takovou tu, co v noci svítí a EU ji jistě jednou zakáže, protože je to chemie. Ale zatím poctivě každý večer svítí. Jenom jednou... Já jsem to vnímal jako něco zajímavého, manželka se vyděsila, že prý jde o zlé znamení. Každopádně oba jsme viděli, že milá madonka pomalu, ale zřetelně bliká. Po chvíli se opět rozzářila normálně. Fyzikálního vysvětlení jsem se zatím nedopátral.