29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVZDECH: Jak mě bourali

13.7.2022

Jistě vám už taky něco milovaného zbourali. Třeba stádo skotu. Třeba i rodný dům (jak o tom zpívá Pavel Bobek v jednom ze svých nejotravnějších songů). Třeba i ten. Ačkoli dneska se přece pomalu každý již urodil v porodnici (a vy starší tuto mou větu omluvte).

I má porodnice támhle stojí, ale kdyby spadla, je mi to jedno. Jenže koncem šedesátých let jsme ještě neměli televizi a chtěl jsem vidět večerníček, tehdejší novinku. „Tak půjdeme k tetě,“ řekla babička.

Má teta žila hned vedle v baráku, kam jsme posléze chodili zasněženou ovocnou zahradou, „pšeničnou“ stodolou a zapraseným slepičím dvorem, po straně plným chlívků. Ó, miloval jsem to prostředí a tetičku Čížkovou jakbysmet. Byla to babiččina švagrová, protože si vzala jejího bratra, a to, že v sednici (jedné ze dvou) umístila starodávnou černobílou televizi, v mé lásce k ní roli nehrálo. Byla moc, moc hodná - i na mou mladší sestru. Ale to již nastávaly „magické večery“.

Stmívalo se okolo šesté. Babička mě vždy vzala za ruku a obešli jsme blok, ačkoli naše parcely sousedily. S tetou daly čaj a řeč, často i s jejím manželem a synem Tondou. Ten se nikdy neoženil a babička mi párkrát řekla, že „však“ měl strašně rád Píseň pro Kristinku (tak je správně psáno) s textem Vladimíra Dvořáka:

Píseň pro Kristinku - YouTube

Mně se taky líbí. A začal jsem si představovat, že se tetin syn do nějaké Kristinki zamiloval na tancovačce; ale dostal košem. Ještě později jsem snil, že se ono děvče jmenovalo jinak, tak třeba Irena, ale tančili při Kristince. A babička tu píseň Zdeňka Petra často zpívala a nechci přehánět, ale viděl jsem v duchu, jak se onen mladík zaklíná, že už „nikdy žádnou jinou, nikdy“. Ale jsem novější doby, takže jsem si představoval, že to ve stodole vyryl do kamene, avšak anglicky. AND THUS I SWEAR. Tak slibuji.

Dnes už dávno nežije nikdo z nich. Postupně mi umřeli. Ale ještě předtím táta povídá mámě: „Kruci. Přece nebudou chodit takovou zacházkou.“

„Co blbneš? Chceš porazit novou hradbu?“

Otec zavrtěl hlavou, vstoupil do kůlny a táhl mě. V ruce držel zubatou pilu. Křídou si podle dřevěného pravítka kreslil zvnitřku na kůlnu bílé čáry, takže nakonec vypadalo jako divadelní dveře. Bez větších problémů prkna vyřízl a hle, dveře do dosud nepřístupné zahrady mé milené tety.

To mi přišlo ve své jednoduchosti krásné - a bylo mi pět nebo šest let.

Otec k sousedům zrovna moc nechodil, takže tajný průchod jenom rozkošnicky vyzkoušel, ale já a babi jsme se tam protahovali často. Zkratka jako křen.

Jenom jsem se vždycky bál projít temnou stodolu. Uvnitř tetina domu jsme se ale usadili a brzy se „rozpoutal“ večerníček. Bylo jich postupně víc, avšak nesmazatelný dojem na mě udělal Rumcajs.

Měkce ho mluvil Karel Höger a Čtvrtkův jazyk mě neskutečně bavil. Snad mi trochu vstupoval do krve. Obdivuji, jak je sága o lupiči-gentlemanovi vyprávěna a koncipována. Je to (jistěže!!!) svět sám pro sebe. Svět, z kterého jsem nikdy neodešel. Mám zen pocit. V knihovně i všechny knížky s Rumcajsem, Mankou a Cipískem (je jich víc, než tušíte) a čítal jsem původní verze těch povídek už v Mateřídoušce; než mi rovnou pod nos (vdechující pach onoho časopisu) ponuře vytiskli: VÁCLAV ČTVRTEK ZEMŘEL.

Možná by mě protirakouský Rumcajs neoslovil jako mladíka, ale jako kluka nastokrát. Uhranul mě. Dnešní děti přitom mluvě toho seriálu už moc nerozumějí a snad i proto mi byla koupena žlutá bambitka, která se podobala Rumcajsově. V hlavni měla pružinu. Střílela fajnově, i když málokdy žaludem. Ten jsem nepoužíval, byly k tom u pingpongové míčky. Jimi jsem jen pomyslně zabíjel. Děti to ještě bavíJ. Dospělé už ne. Mohu se samozřejmě mýlit.

Jak si Rumcajs poradil s drakem: O loupežníku Rumcajsovi 10 Jak měl Rumcajs patálii s drakem - YouTube

Potom jsem vyrostl. Několik let před převratem koupilo dům s mou první televizí město, jako i pozemky okolní. Teta se odstěhovala do paneláku a bylo mi jí trochu líto. Její muž a syn už nežili. Půjčoval jsem jí občas knížky, pravděpodobně Káju Maříka, ale život letěl, měl jsem toho moc. I teta umřela - a pozemek odkoupený městem pustl, až zcela zarostl. A vábil zvěř. Ptactvo. Hmyz.

Po převratu totiž sešlo z plánu výstavby a nic se nehnulo třiatřicet let. Abych řekl pravdu, byl jsem rád. V těch zahradách my mívali eldorádo, syn Fil to bral jako dobrodružné výpravy. Do botelu. Koneckonců nadchly i mě. Jen ten průchod kůlnou jsme posléze zatarasili, protože se našly jiné, vytuněnější zkratky.

Taky tetin dům byl teď zamčený, ale asi tam moštovali jeden čas jablka. Taky jsem tam kvůli tomu zajel. A tu pravou nostalgii jsem cítil. Pořád se nezhroutil na hnůj starý dřevěný hajzlík a chlívky plné metrových pavouků taky ne. Jen ta stodola byla zbourána. Škoda. Ale jinak hotová Tomova půlnoční zahrada. Tady se čas zastavil.

Teprve letos mi někdo řekl, že dům zbourají. Jednoduše přišli statici a napsali, že se nedá na nic využít. Do dvora jsem naštěstí přes džungli tetiny zahrady neviděl. On mi ale stačil už rachot strojů a ne, já nechtěl bourání sledovat.

Ne že by mě dům tolik přirostl k srdci - a zpráchnivěl skutečně děsivě, ale… Ale ty večerníčky. Ne, na to nezapomenu. A teď ta místa planýrují. Brr. Fuj. Huj. A ne. Grr. To mé zuby. Ne, tam nikdy nepůjdu; je to barbarství.

Ale samozřejmě jsem jel - něco koupit na kole. Koukejme (uháním okolo), oni zrovna drtící práce zastavili. Víc nic neodvážejí. Byla jedna odpoledne a bagr tam stál jako dinosaurus. Po domě už ani památky. Anebo přece? No… Zmizela kovová vrata, přes která jsem vždycky lezl, když jsem to jeden čas bral taky zkratkou, a stál tu leda symbolický plot stavařů, který se ale dal obejít. Opřel jsem kolo o sousedův dům - a šel. Pěkně sám.

Místo členitého dvora jen plac. Křoví pryč a na místě domu vyvýšenina se spoustou střepů. Chodil jsem těmi místy dlouho a nakonec sebral skleněný střep okna, zelený střep láhve ze sklepa a hliněný střep džbánu. Jen kousek cihly nemám; ale ještě tam zajdu.

Malé památky jsem dal do kapsy - a snil, vzpomínal. Nejenom na večerníčky. Na hodnou tetu, strejdu, tamní vánoce. A teprve jsem jel nakoupit a holičce. Vyprávěl jsem kadeřnici tohle celé, ale neměla pro sentimentalitu smysl. „Vždyť to tam už bylo hrozný!“

Pravda pravdoucí. Od chvíle, kdy město pozemky a domy u Smetanovy ulice vykoupilo, se nic nedělo takřka čtyřicet let. Jen tu žily kuny, jezevci, kočky, inu, zavítalo sem ledajaké zvíře. Jen ježci v poslední době vymizeli. A se synem jsem tam samozřejmě lovil tygry.

A tak se to stalo. „Atavá!“ Zbourali mi kus dětství - a tím zbourali kousek mě.

Naštěstí ne významný, ale budu na tetu vždycky vzpomínat. Spolu s ní na Kluka z plakátu a pána s vysavačem (ty mluví Filipovský), na Pohádky ovčí babičky (beránek a ovečka systematicky likvidují vlky a celé to mluví Bohdalová)

Pohádky ovčí babičky O těch vlčích nástrahách - Bing video,

a především na Štaflíka se Špagetkou, což je beze slov. Proč právě tihle dva vždycky byli můj nejoblíbenější večerníček? Odpověď znám. Po většinu dílů staví domek, což mě nepředstavitelně bavilo. Hm. A je-li Špagetka on… anebo ona? Ach, to je dnes přece fuk.

A tak to neřeším. Ani zbouraný, ani střízlivý.

(Psi budovateli domku, zatímco vrána škodí: https://www.youtube.com/watch?v=OPKPO5I8AJo)



L. Velisek Jsem jen o malinko starší. 2:35 13.7.2022
J. Kočvar 2:24 13.7.2022
Lucifer Hezké povídání. 0:46 13.7.2022
O. Uživatel Uživatel požádal o vymazání 0:39 13.7.2022