Kdykoli jsme šli na procházku kolem školy v sousedství, viděli jsme ho. A když jsme šli jinudy, předpokládali jsme, že tam stejně byl. Zrzek. Zezačátku teenager, později už mladý muž, s ohromnou hřívou zrzavých kudrnatých vlasů. Takový hubeňour s tenkými, ne moc svalnatými chlapeckými pažemi, což se moc nezměnilo, ani když už byl spíš mladý muž. Jen se mu začalo trochu dělat bříško.

Vždy měl s sebou svůj věrný skateboard; zdálo se, že to byl po těch pět nebo šest let, co jsme ho vídali, stále ten samý, pořádně otlučený. A na vyprázdněném parkovišti školy na něm neustále zkoušel víceméně ty samé triky, v zimě i v létě, za každého počasí, i když za lijáků a sněhu se přesouval do krytého podloubí před vchodem. A ty triky, seskoky a přeskoky přes obrubník nebo přes překážky, mu stále stejně nešly. Někdy se užuž zdálo, že se trochu lepší, ale potom zase přišla šňůra neúspěchů. V zimě, v létě, za každého počasí, až do tmy.

Oblečený byl pečlivě nedbale. Cool. (Pokud chcete být také cool, vyslovujte, prosím, „khúl!“) V zimě v létě spíš na lehko, kalhoty aby visely dost nízko, zadek někde u kolen, a vzadu aby košile rozhodně z kalhot vylézala. Když už musel být svetřík, tak raději kratší, možná něco pod prsa. Ale kdo by se o to staral! On sám si druhých skoro okázale nevšímal, tak ať i oni ho nechají na pokoji. Ovšem pokud byli kolem jiní skateboardisti, občas s nimi něco prohodil, ve skateboardovém cool jazyce, ale to také nepřeháněl. Ani on, ani kolegové. Neříkali mu jménem; když už ho museli oslovit, bylo to obvykle cool „hey, man!“

Zdálo se, že přátel mnoho neměl, i když občas si přivedl parťáky. Většina z nich jezdila líp než on, ale on jim důležitě vykládal, jak se na to musí. Obvykle se nevraceli. Alespoň my už jsme je s ním víckrát neviděli. Nevypadalo to, že by mu to moc vadilo.

Ale jednou opravdu zářil, když si přivedl mladšího chlapce, zřejmě studenta. Pečlivě mu vykládal teorii skateboardingu a triky pro pokročilé, jen praktické ukázky mu moc nešly. Fámulus asi za týden až dva dokázal všechny triky svého mistra, ovšem v bezchybném provedení, a také se už víckrát neukázal. Kdo ví, co si o tom Zrzek myslel a co cítil.

Ale já to vědět chtěl. Vrtalo mi hlavou, jaké to musí být v jeho kůži, ale nemohl jsem to vidět jinak než svýma očima.

Když jsem před ženou prohodil, že zřejmě moc kamarádů nemá, žena bez váhání řekla, že mu to nejspíš moc nejde ani s holkama. Na to ona má neomylný čuch, jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, a tak jsem jí věřil. Tím spíš, že skoro okamžitě ztratila o téma zájem, a tím in vivo předvedla, jak moc ten pohledný kluk dokáže ženy zaujmout.

Ale mě zaujal. Přemýšlel jsem, jaké to musí být, nemít žádné kamarády. Neposedět s nimi v hospodě nebo nevyjet na čundr. A nemít žádné holky; místo na žhavém randeti trávit čas se skateboardem na školním parkovišti, cool. A po tolika letech pilného, obětavého a oddaného cvičení mít tak skromné, téměř zanedbatelné výsledky. I přes správné oblečení a výrazivo mezi skateboardové mazáky skutečně nepatřit. Má vůbec ještě nějaké jiné zájmy kromě skateboardu, ve kterém to zřejmě nikdy nedotáhne ani k průměrnosti? Co ho vlastně pohání? Jak se s tím tragickým údělem vyrovnává? Ano, právě to jsem dělal a tak to chápal: spřádal jsem v hlavě úžasný, tragický příběh. S nějakým skrytým smyslem a existenciálním osudovým patosem. Místo abych dával pozor a bral, co mám před očima.

Protože jednoho dne, po dost nepovedeném pokusu o trik, Zrzek oznámil snad svému parťákovi, snad sám sobě, že „this was sooo gross!“ Což pozor, v cool jazyce skateboarderů neznamená odporný nebo znechucující, ale výborný. Ještě lepší, než „bad“, a to už je sakra dobrý. A mně se konečně rozsvítilo. Zrzek byl kdo byl a jaký byl, a byl s tím spokojený. Byl cool. To jenom mně to vzalo pět až šest let, co jsme ho vídali, aby mi to došlo.