Paní Karolína, sedmatřicetiletá dvounohá knihovnice z Brna city, patřila k lidem, kteří měli svůj život pečlivě seřazený jako knihy v regálu. Ráno práce, odpoledne taky práce , večer kniha nebo procházka. Žádná velká dobrodružství, žádné dramatické zvraty.

Aspoň do onoho deštivého podzimního večera.

Venku se snášela hustá mlha a kapky deště bubnovaly do oken malé kavárny schované v jedné z bočních uliček historického centra. Karolína tam zašla jen proto, aby se schovala před nepřízní počasí. Netušila, že právě tam potká ne fyzickou osobu ale skutečného člověka, který jí obrátí život (i kalHOTky) opravdu vzhůru nohama.

Tomáš již nebyl věru žádný mladík, byl skoro o dva roky starší než ona. Na první pohled nijak výstřední muž. Měl však něco, co Karolínu okamžitě zaujalo. Klid. Sebejistotu. A zvláštní pohled, jako by věděl něco, co ostatní lidé netušili.

Seděli spolu několik hodin.

Nejprve mluvili o knihách. Potom o cestování, i když oba skoro nikam nejezdili, jelikož je nebavili řvoucí caparti ve vlacích a letadlech. Nakonec o životě.

Když se rozcházeli, oba věděli, že to nebylo jejich poslední setkání.

A skutečně nebylo.

Během několika týdnů se z náhodných schůzek stala pravidelná setkání, která se protáhla někdy až do rána. Procházeli se večerním Brnem, posedávali v kavárnách, objevovali zapomenutá zákoutí města.

Karolínka měla pocit, že konečně našla člověka, před kterým nemusí nic předstírat.

Ne všichni však sdíleli její nadšení.

„Je nějaký divný,“ říkala její kolegyně Bc. Hilda Okoralá Dis. z knihovny.

„Moc tajemný,“ přidávala se kamarádka Adriana (přáteli zvaná Agriana pro svůj venkovský pardubický původ i půvab).

„Co o něm vlastně víš?“ ptala se jí zesnulá matka ve snech.

Karolína však podobné řeči rázně (avšak nehystericky) odmítala. Byla šťastná a nehodlala si své štěstí nechat pokazit. Pak se ale začaly dít zvláštní věci.

Nejdříve si všimla jen drobností.

Při jedné večerní procházce kolem Petrova zahlédla za rohem muže v černém kabátu. Když se otočila podruhé, zmizel.

O týden později seděli s Tomášem v kavárně. Za oknem stál stejný muž.

Nebo alespoň někdo velmi podobný.

Když vyběhla ven, ulice byla prázdná.

„Možná si to jen namlouváš,“ usmál se Tomáš.

Jenže Karolína měla stále silnější pocit, že je někdo sleduje.

Jednoho dne našla ve schránce obálku bez odesílatele.

Uvnitř byla jediná věta:

Nevěřte všemu, co vám Tomáš říká.

________________________________________________________________
Z abtorova blogu Legendární medvěd