Prásk!

„Aúúú …!“

„Pojď sem honem!“

„ ……………?“

„Neslyšíš?“

„Mluvíte na mě, pane?“

„Néé, mluvím s Marťanem!! Pojď sem a pomoz mi!“

„To myslíte mě, pane?“

„Ano, ježíš, dělej něco, nevidíš, že mám zaklapnutý prsty do dveří auta?“

„Vidím, pane. Ale nevidím toho Marťana, kterého jste žádal, aby přišel.“

„Já jsem nežádal žádného Marťana, žádal jsem tebe, osobního služebního robota, abys něco udělal. A to hned, máš to naprogramovaný, musíš mi rychle pomoct.“

„Ano, pane, již jdu, pane, jak potřebujete pomoci, pane?“

„Já nevím, jak potřebuji pomoct, mám zavřenou ruku ve dvířkách, bože, to bolí, hni sebou.

„Již jsem sebou hnul, pane, teď, ale nezdá se, že by můj pohyb sem nebo tam měl jakýkoli vliv na řešení vaší situace, pane. Budete mi muset vydat přesnější příkaz, pane.“

„Jdi z druhé strany a otevři dvířka a zevnitř otevři ty, ve kterých mám zavřenou ruku. Rychle! Dělej!“

x x x x x

„Příkaz nelze provést, pane, dveře drží zvedák, na který jste automobil ráčil postavit, pane. Kola nejsou nasazena. Bylo by nutno kola nasadit, pane.“

„Tak je rychle nasaď, dělej, hrome!“

x x x x x

„Již jsou nasazena, pane!“

„Tak proč ten hever nestočíš a nevyndáš a neotevřeš dvířka?“

„Nemohu, pane, kola je nutno nejprve utáhnout, aby bylo možno vyndat hever, tedy zvedák. Správně se říká zvedák, pane.“

„Já tě snad zabiju, ty blbče! Dělej a nepoučuj mě, co se má jak říkat!“

„ ……….“

„Ty mě zas neslyšíš? To si se zas rozbil nebo co?“

„Mluvíte na mne, pane?“

„Na koho bych mluvil, ty tu někoho vidíš?“

„Nevidím, pane. Ale nejmenuji se Blbec. Dle vašeho přání se jmenuji Robot John.“

„Až já vylezu, tak tě rozšroubuju do nejmenšího šroubečku a matičky, z uzavřených obvodů budou otevřený a z krystalů udělám moučku! Dělej něco!!“

„Dle zásad vyhlášených UNESCO je zakázáno robotům bezdůvodně nadávat, vyhrožovat jim a jinak je strašit. Každý robot má v takovém případě právo na to, aby pozitronický mozek pět minut odpočíval. Já jdu odpočívat, pane.“

„Prosím tě, nikam nechoď, pomoz mi, vidíš, jak mám ty prsty nateklý. Víš, jak to bolí?“

„Vidím. Ale nevím. Bolest neznám. Mimo jiné, pane, to modrání je zřejmě nenormální, že? Prsty mají obyčejně barvu tělovou. Nemělo by se s tím něco udělat, pane?“

„Mělo by se s tím něco udělat, ale to musíš otevřít ty dvířka! Dělej, vyndej ten hev … zvedák a otevři je už.“

„Bohužel, pane, nemohu, nelze spouštět vozidlo do provozní polohy, dokud nejsou kola řádně utažena. Je nutno zatáhnout ruční brzdu, kola utáhnou a pak teprve spustit vozidlo na zem a odstranit zvedák:„

„Aúúúú!“

„Vy nemůžete mluvit, pane. Již k vám jdu, abych zjistil situaci.“

„Můžu mluvit a nikam nechoď, nebo za sebe neručím. Když nemůžeš ten hev … zvedák vyndat, tak třeba rozbij okénko a prostrč ruce dovnitř a konečně mi otevři ty zatracený dveře!!!“

„Pane, mohl bych zákaz o vyndání zvedáku, který mám zabudovaný snad porušit a vozidlo spustit na zem. Zde je zřejmé nebezpečí poškození vašeho majetku, který jsem povinen chránit. Ve vašem hlase jsou dle mých zjištění přítomny prvky hysterie, jste tedy v krajní nouzi. Poškození majetku je ale značně rizikovým činem, dle informací naší pojišťovny je přísně zakázáno poškozovat vlastní majetek a už vůbec není přípustno navádět k tomu vlastního robota, pane,“

„Kdo tě navádí, kdo tě navádí, co?! O poškození majitele tam nic není, co?! Tomu nesmíš pomoct podle tvé pitomé pojišťovny?“

„Prosím, pojišťovna není pitomá, je to naopak Naše jistota ve všech fázích života.“

„Ticho!! Sundej ten hever! A jestli mě ještě napomeneš, že se říká zvedák … Nebo rozflákej to okno!!“

„Ano, sundám ten hever, jak si přejete, pane. Je to hever, i když je to správně zvedák. Ovšem zjistil jsem, že poškození, které mi navrhujete, je zřejmě vaší utkvělou myšlenkou, chcete poškozovat mne, vozidlo, pojišťovnu, zde se jedná o krizovou situaci druhého stupně a zde mi zabudovaný systém dovoluje vyndat zvedák, dle vašeho hever, ovšem je to hrubý germanismus, pane, že, a po dosednutí vozidla na zem utáhnout kola. Ale teprve potom je možno vyjmout zvedák.“

„Dělej, dělej, rychle!“

„Již jsem hever, tedy zvedák, vyjmul, otvírám dveře, pane, lezu dovnitř vozidla a otvírám i druhé …Kam běžíte, pane?“

„ …….Aúúúúú!“

„Zcela zbytečně jste mne nakopl, pane, mne to nebolí. Vy nemůžete ani chodit, pane? Budu muset zavolat lékařskou pomoc, pane, jste zraněn a ne zcela při smyslech, pane.“

Václav Vlk st