„Tak já vám to teda povím,“ začal pan Valentin Výmluvný své vyprávění. „To jsem šel jednou po Květákové – no znáte tu ulici, začíná u Prioru, co tam prodávají ty dobré gumídky: jednou jsem si je koupil a snědl celý sáček naráz. A za týden jsem musel k zubaři, já mám výborného zubaře, je to pan doktor Vykouřil, ten vám vytrhne zub, ani o tom nevíte. Jen jedinou chybu má pan doktor: rád se napije; já se taky rád napiju, žejo, ale on už to trochu přehání – a ještě má i zlou ženu. Ta jednou chytla takového rapla, že pan doktor týden pak musel spát na křesle v ordinaci. A to ještě nic nebylo proti její sestře, ta když začala nadávat, tak prchali i sousedi a jednomu z nich, co bydlel o poschodí níž, z toho zcepenělo morče…“

„Ehm,“ přerušil jsem jej nesměle, „tak co se vám to stalo na té Květákové, pane Výmluvný?“

„No vždyť to povídám, šel jsem po ní od toho Prioru, kde mají ty gumídky, co jsou tak dobré, že pak člověk musí jít k zubaři, co má tu zlou ženu a ona ještě zlejší sestru, že z toho všichni málem zcepení, vždyť to není žádná sranda, vážený pane, takové lidi by rovnou měli zavřít do blázince, jako tu paní, co vylévala z okna každé ráno nočník, no zrovna lidem dole na hlavu, ta bydlela … sakra, no, to už si nevzpomenu, ale to nevadí, to není podstatné, kde bydlela…“

„K věci, pane Výmluvný!“

„Ano, k věci, s takovýma lidma je to holt věc těžká, asi jako holým zadkem zabít ježka, žejo, ti vůbec nehledí, ti jsou stejní jako sestra ženy pana doktora Vykouřila a taky jako ta paní, ta bydlela pod náma a pořád se snažila svého kanára naučit píseň My dva a čas od Simonové s Chladilem, víte, to byla její nejoblíbenější, no, já teda nevím, co se jí na tom líbilo, ale ona si pokoj nedala, až toho chudáka ptáka museli odvézt do ZOO či kam a tu paní pak odvezli na áro, protože prý bez něj nemohla žít…“

„Tak jak to teda bylo na té Květákové, pane Výmluvný?“

„Ale vždyť vám to povídám, vy mě akorát stále nenecháte domluvit – tak teda šel jsem od Prioru, kde mají ty gumídky, co jsou tak dobré, že pak člověk musí jít k zubaři, co má tu zlou ženu a ona sestru, co jsou stejné jako ta paní, co vylévala z okna nočník lidem na hlavu, nebo jako ta jiná paní, co utrápila toho kanára, a co horšího, vážený pane, předtím i svého manžela, ona po něm jednou hodila kastrol i s polévkou, no představte si to – lidé už nevědí, co by po sobě házeli, žejo, no a ten manžel z toho byl jak opařený, úplně stejně jako náš mistr na dílně, když potkal jednou Mikuláše v létě a myslel si, že už se zbláznil, ale to zatím jen maturanti měli ty svoje maškarády při posledním zvonění…“

„Pane Výmluvný, nezlobte se, ale vy mi tady vykládáte cosi o Mikuláši, zatímco jste mi slíbil, že mi řeknete, co se vám stalo, když jste šel po Květákové ulici.“

„No, tak teda jdu po té ulici, víte, je to ta, co začíná u Prioru, co tam prodávají…“

„Už ani slovo o Prioru, gumídcích, zubaři, hysterických ženských, nešťastných chlapech a Mikuláši: povězte mi stručně a jasně, co se vám stalo, když jste šel po Květákové ulici.“

„Ale vždyť se vám to furt snažím říct: rozbil se mi tam o hlavu květináč, žejo. On totiž vyletěl z jednoho otevřeného okna, kde ho jedna paní hodila po svém manželovi, a ta paní, to nebyl nikdo jiný než švagrová pana doktora Vykouřila. A od té doby … pane, haló, kam běžíte?“