Adam měl děvčata, slečny a ženy rád. Už od malička. Ale jak dospíval do středního věku a dál, začal si s jistým studem uvědomovat, že se mu už zásobárna úspěchů nerozšiřuje. Že spíš jako dobrý hospodář už jen obchází sýpky a raduje se, že jsou plné a úroda byla kvalitní a bohatá. Zejména za bezesných nocí, kterých bylo s přibývajícím věkem stále víc, vzpomínal na ženy ze své minulosti, na jejich pikantní zajímavosti a zvláštnůstky, a upřímně ho mrzelo, když si u některé nemohl vzpomenout na jméno.

Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že jeho kamarádi jsou na tom stejně; dokonce se v hospodě dohadovali, jestli ženy také tak vzpomínají na své bývalé milence. S jistou láskou a shovívavostí.

Ovšem Adam se přátelům nesvěřil, že místo vzpomínek na krásné chvíle vášně a rozkoše stále častěji vzpomíná na chvíle vášně a rozkoše neprožité. Na rybky, které se jeho životem stříbřitě mrskly – a unikly. Na ženy, které užuž byly skoro jeho, a přece k ničemu nedošlo. Neměl na mysli těch několik málo žen, které v poslední chvíli změnily názor, ztratily chuť nebo odvahu; ty ho nezajímaly. Vzpomínal na víc než svolné, rozdychtěné partnerky – a předčasné návraty rodičů nebo manželů, na nemilosrdné jízdní a letové řády, na neodkladné pracovní a rodinné povinnosti, nebo jen situace, kdy nebylo kam jít. A kdy k dokonání skutku, z nejrůznějších důvodů, už nikdy nedošlo. O tom přemítal, co by bylo a jak by bylo, kdyby bylo, a zda to nakonec někdy nebylo k lepšímu, že nebylo, i když by to jistě byla nádhera, kdyby bývalo bylo… ale s těmi fantaziemi se raději kamarádům nesvěřoval.

Jenže někdy se sny a fantazie začnou nebezpečně prolínat s realitou, a toho se, přátelé, střežte.

Říkejme jí, snad kvůli souměrnosti, Eva. Původně poměrně dlouho odolávala, a když konečně zabrala, Adam věděl, že to bude ohňostroj. Zvláštně vzrušující bylo, že se ho nenápadně vyptávala, zda má rád nějaké určité dámské prádlo. Ale v rozhodující den zavolala, že je jí to strašně líto, ale nemůže přijít. Onemocněla jí dcera, nic vážného, ale musí s ní zůstat. Že ale příští týden určitě…

Jenže Adam věděl, co ona nevěděla, a nemohl jí to říct. Že příští týden už určitě k ničemu nedojde. Že už bude v zahraničí, rozhodnutý se do své země nevrátit, což bylo v jeho zemi v té době trestné, právě tak jako napomáhání trestnému činu, do kterého spadalo i opominutí udat možného pachatele příslušným úřadům. Nesvěřovat se bylo pravidlem dne. Eva, místo aby se stala nádherným rozloučením, se měla smutně zařadit mezi stříbrné rybky, které unikly.

Ale tahle rybka statečně plavala mezi proudy, mezi fantaziemi a realitou. Za čas si našla Adamovu adresu v zahraničí a vstoupila s ním do čilé a zajímavé korespondence. Zezačátku se oba pečlivě vyhýbali jakékoli zmínce o tom, co mohlo být a nebylo, a vůbec „choulostivým“ tématům. Později už ani nemuseli; dopisy samy sklouzly do příjemné, kamarádské roviny. Občasné flirtování bylo spíš takové přátelské škádlení. Bezpečné.

Než realita opět zacloumala fenomenálním světem fantazií a snů. Adamova rodná země se zbavila svých neurvalých diktátorů a Adam se zase mohl, po mnoha létech, svobodně vrátit, třeba i jen na návštěvu. A to také, k velké radosti přátel, hodlal udělat. Ale do jeho korespondence s Evou to nenápadně, ale nepopiratelně, vneslo nový, nebo možná staronový, podtón.

A Adam se polekal. Nejen že věřil, že nemůže vstoupit dvakrát do téže řeky, ale především, a z mnoha různých důvodů, ani nechtěl. Ale zkuste to vysvětlit staré kamarádce, která vás doopravdy pozvala jen na večeři, i když jste v tom slyšeli nebo tušili něco víc. Což ona mohla kdykoli popřít a co potom, ten trapas!

Ovšem Adam, žádný začátečník, odhadl situaci, Evu i sebe správně. V den dlouho očekávané a plánované večeře byla Eva velmi pečlivě nalíčená a upravená; slušelo jí to. Během lehké konverzace u večeře se jí náhodou trochu povyhrnula úzká sukně. Na Adama se laškovně usmál podvazek a kraječky. Se stejným účinkem, jako kdysi. Že si stále pamatovala, s čím se jí kdysi o svých erotických přednostech svěřil, byl erotický zážitek sám o sobě. A když se Eva po kočičím způsobu po večeři protáhla a nevinně se zeptala „tak kde jsme to vlastně minule skončili?!“, Adam věděl, že jeho předsevzetí vezme za své. Vlastně už vzalo.

Atmosféra se příslušně zahušťovala, když u domovních dveří někdo začal neodbytně zvonit. Byl to Adamův nejlepší přítel, už od mateřské školky. Oznámil, že musí Adama neodkladně odvézt, že je jinde už netrpělivě očekávaný, a hned z kraje se nechal slyšet, že odmítnutí nepřijme a bez Adama prostě neodejde. Eva byla překvapením zkoprnělá a tou drzostí rozhořčená. Adam dobře věděl, o co jde, ale byl strašně mrzutý.

Původně skutečně nechtěl, z mnoha důvodů, pokračovat tam, kde před léty skončili. Ale nevěřil si. Jako lstivý Odysseus požádal přítele, aby pro něj tak za hodinku přijel a odvezl ho. Důležitou, snad nejdůležitější částí dohody bylo, že jen tato verze je platná a neměnná. Že i kdyby Adam později navrhoval změny, žebral o ně, nebo je dokonce vymáhal, kdyby snad i chtěl od dohody odstoupit, bude to přičteno opojení, alkoholickému nebo jinému, a dočasnému zatmění mysli. Původní smlouva bude stále platná, a jako přátelé ochránili Odyssea před Sirénami, tak i Adamův přítel slíbil, že nepodlehne jeho případným prosbám, hrozbám, zaklínání.

Nepodlehl; byl to dobrý a věrný kamarád. I když se občas zdálo, že se svým úkolem skvěle bavil, že ho snad dokonce vychutnával. Ale také viděl, že Adam je skleslý a cítí se mizerně na duchu i na těle. Odstavil auto a navrhl zajít do oblíbené blízké hospody na jedno nebo na dvě; v minulosti to mnohé vyřešilo. Tentokrát to nějak nezabíralo, nebo jen velmi pomalu.

„Ty vole, a není ti v hospodě s kamarádem líp?!“

Adam kamarádovu otázku nechal vyhnít do prázdna. Protože skutečně nevěděl a nemohl vědět. Co by bylo, jak by bylo, kdyby bylo…