(Příspěvek k pozitivní psychologii stáří)

„Napiš mi zas povídku, ale jak to mám ráda,“ řekla má žena. „Veselou a laskavou, ty ti stejně jdou nejlíp.“ Ona se snad proti mně spikla s dámskými čtenářkami, které suplují i v roli kritiček. Těm se mé poslední povídky, zřejmě nelaskavé a neveselé, také nelíbily. Jen můj talentovaný mladší bratr, obvykle můj druhý kritický čtenář a první redaktor, zůstával neutrální a tvrdil, že i tyhle povídky se mu líbí, i když jsou možná trochu smutné, spíš tmavší, snad i morbidní, prý ne právě materiál pro májové veselice.

Na návštěvu mé staré spolupracovnice a kamarádky Zuzany jsem šel v hlubokém zamyšlení. Skutečně, kam se poděly všechny ty veselé a rozmarné náměty a příběhy? Že bych snad stárnul a stával se ze mě žlučovitý dědek, jak jsem vždy jakoby žertem předpovídal, ale doopravdy se toho obával?

Literární a filosofující úvahy mě přešly, když jsem Zuzku uviděl. Byla zbědovaná. Rok po operaci kolen, podle chirurga velice úspěšné, a byla stále v bolestech a prakticky neschopná pohybu. Nikdo vlastně nevěděl proč. K tomu se jí přidaly nějaké neurologické potíže. Ta vynikající sportovkyně, plná elánu do života, teď vážně uvažovala o sebevraždě. Na životě této kvality prý nelpí. Já se děsil, ale neměl jsem k tomu co dodat.

Druhý den to nebylo lepší. Pětaosmdesátileté přítelkyni se dospělý syn předávkoval drogami a zemřel. S jeho historií se to dalo očekávat, ale doopravdy na to nikdo připravený není a každý nějak doufá, že to v jeho případě snad nějak projde. Neprošlo to, a Mariina bolest byla nesmírná. Rodiče přece nemají takhle přežívat své děti. Chtěla si o tom popovídat. Snad doufala, že najdu nějaké pomocné, zázračné slovo. Nenašel jsem je, a vzít kus její bolesti na svá záda jsem nemohl. Ostatně, to nemohl nikdo.

Přítel, který nečekaně zemřel už před rokem, aniž by se dočkal mnou slíbeného pozvání na oběd, by do téhle lamentace neměl zapadat. Ale jeho syn se právě rozhodl likvidovat pozůstalost a pozval mladšího bratra a mě, abychom si vybrali z otcovy bohaté knihovny, co chceme. Byla to knihovna po léta láskyplně sbíraná kultivovaným lékařem, vědcem, dramatikem a režisérem, a přece to pro mě nebyla ani zdaleka ta divoká a uspokojující orgie, jakou bych si představoval za jiných okolností. Bylo mi, jako bych se příteli přehraboval v osobním prádle. A smutně jsem si slíbil, že o přítelově sbírce knih jistého romantického básníka nikdy nikomu nic nepovím; byla to zřejmě jeho tajná láska. A ať to tak zůstane. Aby se sofistikovaní snobi posupně neposmívali. Domů jsem si nesl nákupní tašku, plnou zajímavých knih, ale ne, radost jsem neměl.

Týden úspěšně dovršila návštěva mého dobrého přítele v nemocnici. Jako by nestačilo, že už tak docela nezvládal samostatný život ve svém bytě, ale ještě musel v pečovatelském domě upadnout a zlomit si kyčelní kloub. Po operaci se špatně hojil, nemohl se rozchodit, byl v bolestech, a snad po operační anestezii, snad po silných opiátech proti bolestem, možná i z jiných důvodů byl občas poněkud zmatený. To, prosím, emeritní profesor lékařství se stovkami vědeckých publikací, nositel Řádu Britské Columbie, a hlavně – skvělý a obětavý přítel! Říkal, že je depresivní; jako lékař to musel diagnostikovat odborně. Ale nic patologického v tom nebylo; žádný div, že byl smutný. A zase jsem slyšel, že by to rád celé ukončil, že takový život snad nestojí za to. Ne, neříkal to ve chvílích zmatených. Naopak. Velice, až mrazivě naopak. A já zase neměl, co k tomu dodat.

Mít tak po ruce nějakého toho apoštola aktivního a spokojeného stáří, plodného, prosluněného a moudrého „zlatého věku“, asi bych se na něm dopustil fyzického násilí. Kdyby mi na to síly stačily.

Milá ženo, krásné dámy, laskavé čtenářky – myslím, že čas veselých, rozmarných a rozverných příběhů a povídek nějak pominul. Nevím kam a jak, prostě nějak se mi vytratily. Došly. Nejsou. A nemám k tomu co dodat.