Josef si nedokázal přesně vybavit, kdy se to stalo.

Vlastně si vzpomínal jen na to, jak vyšel z pekařského krámu s několika houskami v papírovém sáčku, které si koupil ke svačině, a vydal se rušnou ulicí k domovu.

Cestou obyčejně sledoval tváře lidí, kteří šli proti němu. Měl k tomu dost dobrý důvod. Už několikrát se mu totiž přihodila neobyčejná věc – v davu letmo zaznamenal podobu nějakého známého člověka, ale když se k němu přiblížil, zjistil, že podoba je jen zdánlivá a ve skutečnosti se jedná o zcela cizí osobu. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby vzápětí nepotkal onoho známého ve skutečnosti, bez jakýchkoliv pochybností, že tentokrát je to skutečně člověk, kterého Josef zná a kterého mu jeho předchůdce připomínal.

Nejdřív ho to trochu zneklidňovalo, pak si ale řekl, že je to zřejmě nějaká iluze, které podléhají jeho smysly unavené celodenní činností.

To mu nezabránilo v tom, aby vyhledával záměrně v obličejích cizích lidí rysy, které by mu mohly připomínat toho či onoho člověka, ale i když našel mezi lidmi někoho takového, nikdy se nestalo, že by dotyčného pak skutečně potkal.

To přicházelo vždycky mimoděk, když myslel na něco jiného.

Dnes při své cestě Josef přemítal o slovech svého nadřízeného v úřadu, který za ním dnes přišel a dosti nejasně se vyjádřil o jeho dalším služebním postupu. Jeho slova ležela Josefovi v hlavě, proto sledoval tváře proti sobě jen zběžně. Jedna z nich ho ale přesto zaujala.

Muž, který se k němu po chodníku přibližoval, vypadal povědomě, ale Josef si ho nedokázal nikam zařadit.

Pomyslil si, že to bude možná jeden z oněch poslíčků, za kterými následuje skutečná osoba, a nepřestával ho sledovat. Stále nevěděl, koho mu má ten člověk vlastně připomenout, i když tušil, že by to mohl být někdo důvěrně známý.

K tomu, aby se setkali, zbývalo už jen několik kroků a Josef už mohl zřetelně rozlišit, že muž má unavené měkké rysy ve tváři, poměrně výrazné masité rty a řídnoucí vlasy učesané na pěšinku.

Div se nerozesmál, když konečně zjistil, proč mu onen muž připadá tak povědomý a jak se nechal zmást.

Připomínal totiž svou podobou jeho samotného.

Tvář, kterou člověk vidí denně v zrcadle mu bezpochyby musí připadat známá, smál se v duchu Josef své pošetilosti.

Když se míjeli, muž na něm na chvíli spočinul letmým pohledem svých bezvýrazných, lhostejných očí a kráčel dál po svém.

Josef se za ním ohlédl, ale viděl už jen záda v tmavém svrchníku, který se také dosti podobal tomu, který Josef nosil v sychravějších dnech. Na okamžik se mu zdálo, že muž má dokonce na klopě připnutý odznáček šachového klubu, který Josef navštěvoval.

Josef už slyšel o případech, kdy se někdo po mnoha letech setkal se svým dvojčetem, o kterém do té doby neměl tušení. Nepředpokládal ale, že by to mohl být tento případ.

Přesto mu to nedalo, otočil se a po chvíli muže dohnal. Bylo to snadné, protože nešel příliš rychle a navíc se po chvíli zastavil, vytáhnul cigaretu a zřejmě hledal po kapsách zápalky.

Josef se odvážil poklepat mu na rameno tmavého svrchníku, ale když se muž otočil, seznal, že opět podlehl stejnému klamu.

Muž měl sice některé rysy, které mohly vzdáleně připomínat Josefovu tvář, byly ale mnohem hrubší a celkový výraz tváře působil dost vulgárně. O nějaké velké podobě se určitě nedalo hovořit.

Muž se díval na Josefa bezvýrazným pohledem.

„Co je?“ řekl nakonec chraptivým hlasem. „Nemáte zápalku?“

Zajímavé, říkal si Josef, když se konečně vydal cestou k domovu.

Mozek, zvlášť když je přehlcený , dokáže v mysli vytvářet klamné představy, které působí zcela realisticky.

Z toho plyne, že člověk by měl všechno zkoumat a nevěřit ani tomu co vidí zdánlivě na vlastní oči.

Za těchto úvah se na okamžik zastavil, aby si zavázal tkaničku.

Pojednou ucítil, že mu někdo položil ruku na rameno.

Otočil se, aby zjistil, že se dívá do tváře, která byla tentokrát bezpochyby jeho.

„Promiňte prosím…“

Poté co se Josef ujistil, že po povědomém „poslíčkovi“ následuje vždycky skutečná osoba, chodil po ulici raději s pohledem upřeným na špičky svých střevíců.

Trvalo mu totiž dosti dlouhou dobu, než zase nabyl svou ztracenou duševní rovnováhu.