Petr toho znal a uměl hodně, ale nerad se tím chlubil. Raději tím lidi překvapoval, a i to uměl a dělal dobře.

Už na odborné elektrotechnické škole pro pracující vyučující inženýr, který jako jeden z mála stále sledoval překotný technický vývoj v oboru, kolegy před Petrem svým způsobem „varoval“: pánové pozor, on toho z užitné elektroniky ví víc než my! Ale z češtiny byl Petr na propadnutí; neuměl vyjmenovat postavy z F. L. Věka nebo z Maryši. Pedantický češtinář se ho trochu pohrdavě ptal, jestli vůbec něco čte. A Petr nabídl vše, co kdy vyšlo v češtině od Kafky, a zasvěceně o tom promluvil. Překvapený zkoušející toho měl zřejmě načteno méně a uchýlil se k útočně-obrannému manévru: „Ale co takhle něco z původně česky psané literatury?!“ Petr bez váhání vytasil svého oblíbeného buřiče Františka Gellnera, kterého Jiráska znalý češtinář prakticky neznal, a bylo vymalováno; Petr prošel. Podobně se Petr nikdy nenaučil ani základy povinné ruštiny, ale Čechova, Gogola i jiné autory, kteří bez ohledu na školní osnovy stáli za to, četl. A stále se zabýval nejnovějším vývojem v elektronice a občas tím překvapoval jak své učitele, tak i zaměstnavatele.

Když přišel do Kanady, nebylo to jiné. Dostal práci u jedné z předních firem, opravujících a udržujících elektronické kancelářské stroje. Majitelé firmy mysleli, že najímají utečence z technicky zaostalé země za laciný peníz. Ale brzy staří mistři firmy začali s Petrem konzultovat složitější případy, zákazníci si začali Petra vyžadovat, a Petr začal s majiteli vlídně vyjednávat přiměřenější odměnu. Tady majitelé prvně chybili; stále ještě nedoceňovali Petrovy schopnosti, šetřili své penízky a věřili, že ten chudý přistěhovalec stejně nemá kam jít, když mu nevyhoví. Petr jim vyrazil dech, když po čase oznámil, že od firmy odchází. Majitelé zase špatně odhadli rozložení sil a Petrovy schopnosti. Ještě mu zpupně a sarkasticky popřáli šťastnou cestu. Kterou brzy potřebovali oni sami. Petr založil vlastní firmu, a i když podle zákona nesměl bývalým zaměstnavatelům odvádět zákazníky, zákon nebránil zákazníkům, aby nevyhledávali jeho služby. A zákazníci, řečeno zajímavým zdejším úslovím, „hlasovali nohama“ a šli tam, kde to bylo pro ně lepší. K Petrovi. A také brzy k Petrovi přišli jeho bývalí zaměstnavatelé, aby s ním vyjednávali partnerství.

Jako přítel jsem měl občas o Petra obavy, ale překvapený jsem nebyl. Znal jsem jeho schopnosti a oceňoval jsem je. Nepřekvapilo mě, když se oženil s krásnou, milou a schopnou dívkou, a časem s ní měl tři šikovné dcery. Nepřekvapilo mě, když si pořídil krásný dům na velikém pozemku. I s výběhem pro koně, se kterými se také naučil zacházet jako rodilý farmář. Na lyžích byl právě tak schopný. I když byl fanda rocku, dobře rozuměl i jazzu. Když na svém panství pořádal sešlost a někdo z kamarádů hrál na kytaru, Petr se k němu bez problémů přidal. Kamarádům udržoval a opravoval počítače, a když jsem se ho jednou ptal, jestli může doporučit schopného a poctivého instalatéra, přišel se na prasklou vodovodní trubku „podívat“. Závadu jako by mimochodem hravě opravil sám. To mě, samozřejmě, potěšilo, ale nepřekvapilo. Vždyť Petr si rutinně udržoval a opravoval automobily a motorky, výrobcem mazaně navržené tak, aby jinak než ve značkovém servisu opravovat a udržovat nešly. Zřejmě jak komu, Petrovi opravovat šly.

Když Petrova žena vážně onemocněla, staral se o ní s bezmeznou obětavostí. A že to byl Petr, nastudoval toho hodně z onkologie, aby dohlédl na péči, poskytovanou odborníky. Nebyl s ní moc spokojený. Právem. Znal jsem povrchně lékaře, který byl uznávanou autoritou v oboru, a požádal ho o pomoc. Ani ten nemohl Petrovu ženu zachránit, ale prodloužil jí život, a právě o to ona moc stála. Chtěla provést své dcery aspoň bouřemi a úskalími puberty. To by byl sám o sobě jiný příběh, ale sem patří, že mnohem později jsem toho obětavého lékaře viděl na nějaké společenské sešlosti a spěchal jsem mu poděkovat. On mě předešel a k mému překvapení začal děkovat mně, že jsem Petra k němu poslal. Že Petr je skvělý chlapík, a také že co zná Petra, má všechny počítače a kopírky na klinice v bezvadném pořádku. Skamarádili se, a aby se to nepletlo, překvapil mě pan doktor, ne Petr. A podobně do tohoto příběhu asi patří, že Petr byl stejně vítaný kamarád v partě místních bikerů, tuhých chlapíků, co uznávali za motocykl jen stroj s motorem od dvanácti set kubíků výš. Petr se také na jednom takovém proháněl.

Zatím jsem se nezmínil o tom nejdůležitějším, a asi to není náhodou. Petr byl vynikající kamarád, ale to k němu nějak patřilo a rozumělo se samo sebou. Právě tak jako jeho dobrý smysl pro humor. Podobně jako jeho znalosti a schopnosti, ani jeho vlastnosti mě nemohly překvapit; za ta léta přátelství jsem od Petra ani nic jiného neočekával.

Vzalo to jen necelých padesát let přátelství, než mě Petr konečně překvapil. Co překvapil – zaskočil mě, ohromil, zkrátka vyrazil mi dech.

Na oslavu Petrových sedmdesátin jeho partnerka zorganizovala video, ve kterém přátelé blahopřáli, vzpomínali, a vůbec Petra oslavovali. Na závěr se na obrazovce objevilo sedm letitých jeptišek v hnědých, provazem převázaných hábitech. Zazpívaly Petrovi tradiční narozeninové přání, a po obsáhlém výčtu Petrových zásluh vyjádřily přesvědčení, že ve velké knize Petrových dobrých skutků jsou nebeští autoři už přinejmenším u třetího svazku. Jeptišky měly za to, že kdyby Petr neuměl něco opravit, asi tomu nic nechybělo v první řadě. Vyjmenovaly ještě řadu Petrových chvályhodných vlastností, a nakonec mu zazpívaly chorál s pěknými harmoniemi.

Samozřejmě jsem chtěl vědět, jak k nim Petr přišel, nebo jak ony přišly k němu. Vysvětlení bylo jednoduché a prozaické. Petrova firma udržovala kancelářskou elektroniku v klášterní škole a mniši ho požádali, aby pomohl jeptiškám v nedalekém klášteře. Původně to byla obchodní záležitost, ale…

Většina elektroniky, co jeptišky vlastnily, byly dávno vysloužilé dary. Náhradní součástky ani schémata zapojení už většinou nebyly k sehnání a opravy by byly nákladnější než zařízení nová, na která jeptišky stejně neměly. Petr to vzal jako výzvu ty staré krámy uvést zase do provozu, a tak za mnoho hodin svého údajného „hobby“ zapomněl jeptiškám účtovat. Podobně některé menší opravy jen odmávl a napsal na futro. Petr si to prý mohl dovolit, a jeptišky zřejmě také. Ovšem potíž nastala, když jeptišky potřebovaly opravit klimatizaci nebo později varhany. To si Petr nemohl dost dobře odnést do domácí dílny, a nakonec ho jeptišky musely pustit dovnitř, kam obvykle žádný muž nesměl a nikdy nebyl. Snad i to přispělo k přátelství. Tím spíš, že Petr s jeptiškami žertoval; tentokrát možná i trochu z rozpaků. Třeba když mu jeptišky jednou po ránu dlouho neotvíraly, ptal se jich, jestli včera večer tak pařily. Když zapomněly u dveří koště, ptal se jich, jestli poletí někam na dovolenou, nebo se chtějí jen tak prolétnout po okolí, provětrat si sukně. A jeptišky se smály, prý jako malé holky. Ale Petr také jako jeden z mála věděl, že matka představená bojuje se smrtelnou chorobou…

V narozeninovém videu jeptišky mluvily o Petrovi s láskou, i když nejspíš s tou láskou všeobjímající, křesťanskou. Ale co mě uzemnilo a vzalo mi dech – ani ne moc hluboko pod povrchem v tom bylo také velice mladé, až dojemně dívčí, uzarděné zalíbení.

Ukažte mi jinýho frajera, který by tohle dokázal! I v sedmdesáti.