Ne, nebyl jsem dobrý učitel, a ani jsem jím nechtěl být. Vlastně vůbec jsem nechtěl být učitelem. A přece se mě učitelování celý život neodbytně drželo. Jako pohádkového převozníka jeho bidlo, jako šotek, který se nedal zahnat, jako bumerang, co nešel zahodit, protože se vždy obloukem zase vrátil. Kamarád by to řekl pádněji a výstižněji – jako hovno košile. Mohl si to dovolit, nebyl učitel.

Jako každý břídil, začal jsem aspoň zkoumat, co se mi v učitelování povedlo. Snažil jsem si z toho vytvořit co největší hromadu, abych snad nějak ten učitelský život vysvětlil a ospravedlnil. Ale že jsem se snažil přesvědčit spíš sám sebe než druhé, výsledky té snahy byly pochybné. A nepřesvědčující. Tonoucí se i stébla chytá.

Tak jsem mezi úspěchy řadil i prostý fakt, že většina studentů mě přijala a brala, i když jsem zprvu vyučoval velmi neoblíbený předmět, jazyk okupantů, ruštinu. A byl jsem náležitě hrdý, až zpupný, když jsem už v Kanadě navštívil mého bývalého oblíbeného žáka – a vida, na poličce měl knihu Babela. Myslím, že Rudou jízdu. Že prý když jsem Babela tak nadšeně opěvoval a citoval výrok jeho překladatele „Babel mluví jedním dechem o hvězdách a o kapavce“, musel si to přečíst. A knihu si potom nechal poslat do emigrace. Nelitoval toho.

A přece to byl spíš pohár útěchy. Vždyť já přece nechtěl vyučovat ruštinu. Chtěl jsem studovat tu zvláštní, nestydatou, nemytou a nečesanou ruskou literaturu, a prodrat se k tomu, co vlastně říká o lidech. Když jsou nemytí a nečesaní. Jenže jako to převozníkovo bidlo…

Později jsem vyučoval, co mi bylo bližší – různé modality psychoterapie. Proč bych zapíral – těšilo mě, když se studenti předháněli, aby se dostali do některých z mých kursů a když jsem, například, získal za kurs skupinové terapie pro pokročilé od studentů nadšené stoprocentní hodnocení. I když jsem na ta studentská hodnocení moc nevěřil. Zastyděl jsem se, když ke mně na nějaké konferenci přistoupila kolegyně psycholožka, kterou jsem do té doby neznal, a se smíchem povídala „Tak to jsi ty… Já myslela, že budeš nejméně třímetrový, jiskřící moudrostí a se svatozáří!“ Byla šéfovou mé bývalé studentky, která prý nikdy neopomněla poznamenat, co bych nejspíš řekl nebo udělal s nějakým klientem já. Kolegyně byla velkorysá, a místo aby mou bývalou studentku vyhodila a mě nenáviděla, přátelsky připustila, že jsem jí to nenaučil tak špatně…

Ale já jsem přece nechtěl vyučovat psychoterapii; chtěl jsem ji dělat, a dělat dobře. Jenže v institucích člověk stále narážel na nějaké byrokratické, od dobré práce rozptylující potíže. A v privátní praxi člověk někdy nevěděl, kam dřív skočit, jindy viděl sotva několik klientů za týden. A zase jako ten šotek, jako bumerang se ke mně vracelo učení… Snad víc lidí si mě pamatovalo jako učitele než jako praktikujícího psychologa. K mé velké nelibosti.

Možná bych našel ještě něco příkladů, které by snad někoho přesvědčily, že jsem svůj život vyučováním tak docela a beznadějně nepromarnil. Ale sebe bych přesvědčoval těžko. Málo platné, srdce v tom učitelování nebylo.

A přece mám snad jen jeden jediný, ale pro mě naprosto přesvědčující příklad, že jsem jako pedagog alespoň jednou v životě zazářil. Ale obávám se, že ten příklad by nejspíš nepřesvědčil nikoho jiného. A obávám se, že do profesionálního, odborného resumé bych ho zařadit také nemohl.

Dcerka byla snad čtyřletá, možná pětiletá. A na procházce vyžadovala zmrzlinu. Myslím, že už čtvrtou. I když přiznejme, že jen ta první byla dvoukopečková; ta druhá i třetí byly jen chudinky jednokopečkové. Ale stejně do mě vjel běs vychovatelský. Schovával jsem se za starost o její zdraví, a tu čtvrtou, byť i chudinku jednokopečkovou, jsem se vší rozhodností koupit odmítl.

Rozhostilo se mezi námi napjaté, ne právě kamarádské ticho. Přišlo mi líto, že jsem tak zestárl a procházku zbytečně pokazil. A jak jsme spolu kráčeli, najednou jsem slyšel, jak si dcerka něco brumlá. Pěkně rytmicky, do kroku. „Blbec blbá, blbec blbá, blbec blbá…“

„Co to tam říkáš?!“ přerušil jsem její rozhněvaný monolog. A holka se polekala, ztuhla, a jen tak špitla „Nic“. A já doopravdy pedagogicky zazářil. Neřekl jsem nic, neudělal jsem nic, a už jsme se k tomu nikdy nevraceli.

Škoda, že jsem se z toho víc nepoučil. Že někdy neudělat nic je asi to nejlepší, co můžeme udělat. Nejspíš by mi to prospělo jak v učitelování, tak i v psychoterapii. A nemusel bych se tu ospravedlňovat.