Postarší oktávka s logy regionální televize pomalu přijížděla ke střediskové obci. „Fakt tyhle kšefty žeru!“ durdil se řidič a kameraman v jedné osobě. „Vedení si vymyslí, že je třeba točit pozitivně o fotovoltaice a my se z toho můžeme posrat. Jak teď v lednu mám dělat s někým rozhovor a zrovna při takový inverzi?“ Načinčaná blondýnka seděla vzorně připásána na sedadle spolujezdce a nakvašeně poslouchala svého staršího kolegu. „Jak ty máš co dělat rozhovor, já si to vyžeru!“ utrhla se na kolegu. „Hele, tamhle je dědek s bábou a mladým na zahradě a maj na střeše panely, to by moh bej mezigenerační rozhovor!“ radoval se řidič. Oktávka zvolna dobrzdila k plotu a z ní se vysoukali oba reportéři.
„Dobrý den, ne, my nejsme z Prahy, to jenom ta značka, můžeme s vámi udělat rozhovor do regionální televize?“ halekala blondýna přes plot. Babka se přikrčila u vchodu a ještě víc se zasunula do vošuntělého kožichu. Dědek se zájmem sledoval, co se bude dít. Jejich syn v kristových letech zvolna odložil sekeru a váhal, zda udělal dobře. „A vo čem by to jako mělo todlecto bejt?“ vyzvídal děda. Blondýnka vycítila šanci a roztomile šveholila: „Vidím, že máte na střeše fotovoltaiku, no a my bychom o tom rádi natočili reportáž, jak jste s ní spokojeni.“
„Čerta starýho!“ vyštěkla babka a s prásknutím dveří zaplula dovnitř. „No, to možná tady synek, ten nám to pořídil, když je to ta novota, ale je to dobrý, moc dobrý, akorát se to muší pořád mejt!“ Reportérka usoudila, že bude lepší se zaměřit na synka. Ignorovala zaseknutou sekeru na špalku a kula železo dál, dokud bylo žhavé: „Mladý pane, prý byste teda vy mohl něco říct?“ Synek pohladil sekeru, odplivl si a pak se rozhodl, že nějaké moudro pustí. „No já nevím, jestli je vo čem. Já to mámě a tátovi pořídil, že na to bude dotace a bude to levnější.“ „No a bylo?“ vyzvídala blondýna a dala letmý pokyn kolegovi ať točí. „Nóó, máme jí rok,“ soukal ze sebe syn, „a nejsem si jistej.“ „Myslíte, že se vám to nevyplatilo?“ dotírala reportérka. „Tak jako asi jo, stálo nás to sedm set tisíc i s baterkama. Platili jsme padesát tisíc ročně za proud a teď platíme jenom deset. Ale to elektřinou netopíme, jenom hřejeme vodu. Takže to bude tak za patnáct let zaplacený. Teda s tou dotací za dvanáct let. Ale chlapi v hospodě říkali, že ty panely jsou po deseti letech v prdeli, teda pardón“ zarazil se zpovídaný, „že už jsou jako nefunkční.“ Blondýna se otočila na kameramana: „Neboj, to vystříhnem, toč dál.“ Mezitím se přišoural dědoušek, šibalsky se usmál na blondýnu a opřel se o plot. Kamera si ho zaostřila. „No a co vy dědo, vy jste spokojenej?“ zkoušela to reportérka. „No já si myslím, že ty panely sou dobrý, moc dobrý.“ pochvaloval si je děda. „A řeknete nám proč?“ snažila se to z něj vydolovat dívka s mikrofonem. „Jo, jo, čistit se musej, to jo.“ pochvaloval si fotovoltaiku děda. Kameraman se ušklíbl a bylo mu jasný, že z toho asi nic moc nebude. „Tož pojďte se mladej podívat“ zval staroušek kameramana dál. Ten se rozpačitě podíval na kolegyni a následoval dědouška.
„No, tady to vypněte, polezeme na půdu.“ radil děda. Vtom vystrčila bába hlavu z okna: „Zase ten starej blbec poleze na půdu, to nám ty panely byl čert dlužnej!“ „To nic mladej, jdeme!“ zavelel děda nedbaje na kyselá slova své ženy. Obě postavičky se soukaly po chatrném dřevěném schodišti na půdu. Děda z nich občas skopnul kdákající slepici. Mladej je od špalku se sekyrou starostlivě sledoval. Reportérka se držela v bezpečné vzdálenosti. Když vylezli na půdu, děda otevřel střešní okno a pokynul kameramanovi. Ten vykoukl ven a pak se tázavě podíval na dědu: „No a co jako?“
Děda se usmál: „No tady sem je chodím umývat, víte?“ Reportér s kamerou už byl dožranej a tak na dědu uhodil: „Hele, nekecejte, vždyť já vím, že se fotovoltaika mejt nemusí. Tak jak to je?“ Děda se chvíli ošíval a pak řekl: „Ale neřeknete to bábě ani synkovi?“ „Jasně, že ne,“ dušoval se kameraman. Děda zašátral za starým trámem a vytáhl dalekohled. „Támhle tím směrem, bydlí taková šikovná cérečka, občas doma cvičí a občas i jiný věci, „ vysvětloval dychtivě stařík a vrazil kameramanovi dalekohled. Ten do něj nevěřícně zíral, chvíli sledoval zadaný cíl, pak mlčky dalekohled vrátil a seběhnul ze schodů.
„Tak co je, máš něco?“ dotírala na něj kolegyně. „Jedeme!“ houknul na ní nakvašeně a hodil kameru na zadní sedačku. „Tak nashledanou a děkujeme!“ rozloučila se blondýna a zaplula do auta. „Co blbneš, vždyť to moh bejt dobrej materiál!“ rozčilovala se. „Víš proč ten dědek chválil fotovoltaiku? Víš proč jí chodil pořád mejt?“ brunátněl řidič. Spolujezdkyně ho napjatě poslouchala. „Představ si, že ten šmírák šmíráckej tam chodí sledovat nějakou mladou dvacítku. Já ji tam tím dalekohledem viděl polonahou!“ Blondýna chvíli přemýšlela a pak to shrnula. Takže u nich jsou ty panely dobrý leda tak na pí… Ale to asi do tý pozitivní reportáže dát nemůžeme, žej jo?“