Napsal jsem stížnost. Snažil jsem se, aby byla stručná, ale moc se mi to nepovedlo. Vyšlo to na dvě stránky. Nicméně své impulsivní jednání jsem musel dotáhnout do vítězného konce a ulevit si. Třeba´s mne vyhodí – je mi to jedno, ale to ponižování a ústrky už nevydržím.

Obálku jsem zalepil a odeslal podnikovou poštou samotnému vedení. Probděl jsem celou noc a v obludných představách jsem se zároveň těšil, jak bude můj tyran potrestán. Zároveň jsem se klepal strachy, že mne skutečně sežere.

Reakce přišla až za týden. Když si mne „šéfík“ zavolal, rozklepal jsem se obavou z nejhorší předtuchy – vyhazovem z práce. Ale za ten týden jsem byl s touto variantou trestu již smířen. Dokonce jsem si hledal v inzerátech nové zaměstnání.

Sedl jsem si do nabízené židle a vzdorovitě jsem mu pohlédl do očí. Smály se. Znejistěl jsem, ale svou tvář jsem si zachoval.

„Přišla na mne stížnost,“ řekl, a já mu to potvrdil. Přiznal jsem, že jsem to už nemohl vydržet, že si myslím, že by si mne mohl vážit víc a že nejsem jen hadr na smetáku.

Vyšlo to ze mne a ani jsem se nezakoktal. Dokonáno a zpečetěno, pomyslel jsem si. Teď mi podá obálku a mohu jít.

„Hm, já vás chápu,“ pokýval hlavou. „Ale uvědomte si, že tu nejsem proto, abych byl milován.“ Vzal papír s mou stížností do ruky a pokračoval: „Píšete tu, že vás třináctkrát denně kontroluji, dvacet pětkrát za den měním své rozhodnutí, že berete třikrát míň, než co byste si zasloužil, dvacetkrát za den se vám ze mne udělá špatně a nemůžete se soustředit na práci a že všech svých čtyřicet podřízených tyranizuji více či méně. Proto nejste schopní pracovat na plný výkon.“

Hodně to zestručnil, ale tak nějak jsem to napsal.

„A že máte tolik práce, že chodíte domů až v šest večer,“ doplnil.

Znovu se na mne podíval. Seděl jsem tam odevzdaný a jen čekal na ten osudový výrok: Máte padáka! Chvíli se nic nedělo. Jen se potutelně díval. Pak zdvihl obálku a já si úlevně oddychl. A je to tu. Výpověď.

„Zde máte mou písemnou omluvu,“ řekl.

Vytřeštil jsem oči. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem vstal, rozřesenými prsty převzal jeho „pokání“ a mátožně doklopýtal ke dveřím. Vítězství nebo zase ponížení? Byl jsem skutečně zmaten, nicméně v hloubi duše jsem cítil plamýnek uspokojení. Alespoň malá satisfakce, řekl jsem si.

„Než odejdete,“ ozval se když jsem hmatal po klice, „chci abyste věděl, že ta čísla, co jste ve své stížnosti uvedl, jsem vsadil ve sportce.“

Zmateně jsem pokrčil rameny. Chtěl jsem něco říci, ale nic mne nenapadlo.

Všiml si toho a téměř škodolibě pronesl: „A považte, vyhrál jsem první! Skoro dvacet šest miliónů.“