Možná, že tři sudičky byly po flámu a trápila je kocovina. Ale je také dost možné, že jen neměly svůj den, ani nevěděly proč. Ať to bylo jakkoli, k Janice, která se právě narodila sedmnáctileté dívčině, se nezachovaly právě laskavě.

Janice byla dítě tak zvláštně natruc. Rodiče její maminky byli už postarší hippies, překvapivě ve státních službách, kterými vždy pohrdali a sabotovali je, kde mohli. Ale líbilo se jim, že je nikdo nehonil do práce a přece měli nadprůměrné platy, dovolené, zdravotní i penzijní pojištění, inu gustíčko. A stále vyznávali „já jsem já a ty jsi ty, když se potkáme – fajn, když ne – taky dobře“. Bránili se pravidlům a v nich implicitně obsaženému násilí, a svou dcerku nechali žít volně, jak chtěla, ve víře ve vyšší universální moudrost, která ji povede.

Není těžké to uhodnout – dcerce se sice líbilo, že mohla zůstat venku, když ostatní děti už musely domů, ale také ji občas napadlo, že kdyby domů vůbec nepřišla, rodiče by si toho snad ani nevšimli. Později mohla bez obav experimentovat s cigaretami, alkoholem a marjánkou, dokonce občas zabrousit do rodičovských zásob, pokud jim je nezplundrovala moc. Pubertální vzpoura byla jako kopání do vaty a rodiče nic nerozházelo natolik, aby se mohlo zdát, že jim na dceři záleží. Že o ni mají strach, že je jedinečná. Nebo aspoň důležitá.

Mít dítě vypadalo jako ideální a universální řešení. Když se rodiče naštvou, bude zřejmé, že jim na dceři záleží. Právě tak když se nenaštvou a k dceři s vnoučetem najdou vřelejší vztah. A když ani to ne, bude mít mladá maminka jednak svou vzpouru, jednak někoho, koho bude mít ráda a kdo bude mít rád ji a bude na ní záviset.

Ale rodiče zůstali „cool“, nad věcí, mimo. A že Janice byla krásná panenka, mladá maminka ji tak brala. Opravdu se snažila, mazlila se s ní a hrála si s ní, ale tahle panenka čůrala a kakala doopravdy, krmení vyžadovala hlasitě a bezodkladně, stejně tak jako pozornost třeba ve tři ráno. Zatímco maminčiny vrstevnice randily, chodily na vysoké školy, koncerty, do divadel, jezdily s partou na hory a na vodu, cestovaly… Až toho mladá maminka jednoho dne dostala dost a prostě zmizela. Nejen citově, jako její rodiče, ale i fyzicky. Janice nebyl ani rok.

Snad jsme nemuseli marnit tolik času maminkou a prarodiči Janice. Vstoupili do jejího životního příběhu jen tak krátce a jakoby nahodile. Ale dali mu předznamenání plné křížků.

Zatímco otec Janice, který byl původně plánován jen jako dárce semene a možná i finanční přispěvatel, vstoupil do jejího života s plnou vervou a odhodláním být jí dobrým otcem, a tak ten příběh přepsat do potenciálně žitelnějšího. Laskavějšího, spolehlivějšího a stálejšího.

Nebylo to snadné. Doufal, že mu úřady, pověřené péčí o děti a rodiny, pomohou. Ale státní pomocníci mu naopak chtěli Janice odebrat. S nadutou a neotřesitelnou jistotou státních úředníků věděli, že samotný muž přece nemůže a neumí pečovat o dítě, a zejména o děvče ne. Vybojoval s nimi hrdinný zápas, ve kterém naštěstí narazil na rozumnou dětskou lékařku a psychologa, kteří ho podpořili a pomáhali mu. Trpělivě mu, například, vysvětlili, že páreček sice dítěti bříško neprovrtá, ale rozhodně to není to nejlepší, čím dvouleté dítě krmit. Nebylo to hned zanedbávání povinné péče. Pochválili ho za hry, které si s ní hrál a jak si s ní povídal. A když viděli, jak děvče správně roste a přibývá na váze, je obratné a vývojově spíš předbíhá vrstevníky, na ministerské pracovníky se obořili a šikanování jim zatrhli. Vymohli, aby Janice poskytli něco na způsob jeslí, a otec mohl zase pravidelněji pracovat a vydělávat.

Janice byla zezačátku dost úzkostná, ale když zjistila, že tatínek si pro ni vždy na konci dne přichází, uklidnila se. Mezi dětmi s mnoha problémy – protože právě o takové se ministerstvo především staralo – se Janice naučila kdy uhnout a kdy si stát na svém. I s hodně problematickými dětmi dobře vycházela a vychovatelky ji také měly rády; byla milá a moc práce jim nedala.

I když se táta hezky staral o Janicin tělesný i duševní rozvoj, občas něco zaskřípalo. Ať se snažil sebevíc, vždycky se mu prádlo v pračce nějak podivuhodně a pestře zabarvilo a změnilo velikost. Kupoval Janice často nové oblečení, ale vždy o číslo až dvě větší, aby z toho hned tak nevyrostla. Rád jí zaplétal copánky; byla to taková jejich důvěrná chvilka. Ale zřídka kdy se mu podařily souměrné, s pěšinkou uprostřed, a i koňský ohon mu vycházel většinou na bok, přes rameno, a to ještě nebylo světovou módou. V jeslích a v mateřské školce to nebyl velký problém. Zejména ne v zařízeních ministerstva péče o děti; tam byla Janice, v porovnání se svými často zanedbanými spolužáky, pořád ještě princezna.

Horší to bylo, když začala chodit do školy. Nastrojené holčičky přijaly Janiciny drobné výstřednosti v oblečení a úpravě velmi kriticky. Rychle vycítily, že je jiná. A to se v tom věku neodpouští. Spíš trestá.

Klukům to bylo jedno. Zato si brzy všimli, jak skvěle kličkuje s míčem a přesně přihrává, jak je rychlá, jak obratně šplhá po stromech a žádnou výpravu nezkazí – a rádi ji vzali mezi sebe. Časem to mělo nečekaný dopad i na děvčata. Janice byla mostem mezi oběma tábory a diskrétně vyřizovala, kdo se komu líbí a kdo by s kým chtěl „chodit“. Děvčatům brzy došlo, že Janice má u kluků důležité slovo a začaly si ji předcházet. Bylo to zvláštní postavení – kluci se od Janice učili, jak na holky, a holky se od ní učily, jak na kluky. Ale Janici samotné se kluci moc nedvořili. Něco holčičího v ní chybělo, byla spíš jednou z nich.

Janice se také učila. Začala si copy plést sama. Když viděla, jak je to tátovi líto, nechala se ostříhat nakrátko. Že už není malá holka, a že se to tak stejně teď nosí. Viděla, že jí to sluší, a byla překvapená, že tátovi to bylo zřejmě stejně líto. Začala si také prát své prádlo sama, a při té příležitosti přihazovat do pračky i tátovo prádlo. Barevných nehod ubývalo. Podobně jako začínala pečovat o tátův vzhled a nezabarvené košile, začala omezovat i jeho spotřebu uzenin a pro oba začala vařit. Začala si i kupovat oblečení, které se jí líbilo, padlo jí a bylo právě v módě. Slušelo jí to, ale také si všimla, že táta z toho velkou radost neměl. A ona se, celkem nečekaně, začínala cítit trochu odpovědná za tátovu spokojenost a náladu. Bylo to postupné, ale nešlo to přehlédnout – jak dospívala, jejich role se vyměňovaly.

Nebylo to snadné. Například táta ji naučil dobře lyžovat a netajil se tím, jak si užíval společných dnů na horách. Jenže Janice si také stále častěji chtěla užívat společného lyžování s vrstevníky. Zejména s kluky, o které její táta tak moc nestál. A někteří z nich dokonce lyžovali, že by jim nestačil. Táta se sice snažil být „liberální“ a ty cizí kluky tolerovat, ale oni nebyli vždy ochotní tolerovat jeho. Alespoň ne pořád. Nebylo to snadné; tátu to skutečně trápilo, a ji také. Tak ho raději s sebou alespoň někdy brala.

Jak Janice dospívala, takových situací bylo čím dál víc, kdy tátova přítomnost byla nesporně nežádaná a nežádoucí. Kdysi se toho bála, teď si to přála – aby si táta našel příjemnou společnici, která by se o něj všestranně postarala. Dokonce zkoušela být zase poslem lásky a vhodné ženy tátovi přihrávat. Zájemkyně by byly, ale táta stále hrdinně, a trochu nepochopitelně, odolával. I když mu Janice už i přímo řekla, že kvůli ní to dělat nemusí.

Stalo se, co se dalo očekávat. Janice si našla kluka, který jí v každém ohledu vyhovoval, a vzala si ho. Vzájemně se doplňovali, měli společné zájmy a partu přátel, intimně se skvěle shodli, zkrátka jim spolu bylo dobře.

Táta změnu svého postavení v Janicině životě těžce nesl. Snažil se účastnit se cyklistických i jiných výletů, později i mejdanů s jejich partou. Byl to dobrý chlapík a byla to dobrá parta; tolerovali ho, ale nadšení nebyli. A novomanžel, i když Janici chápal, se také celkem pochopitelně zlobil. Samozřejmě, že cítil před tchánem víc zábran než ostatní kamarádi. Byl to snad jediný důvod jejich skutečných rozmíšek, a Janice se zase cítila chycená mezi protiproudy.

Když se jim narodil synek Paul, zase to vypadalo jako skvělé řešení. Táta se stal dědečkem a svou lásku, obětavost a péči přenesl na vnuka. Janicin manžel to sice stále pociťoval jako určitou invazi do rodiny, ale žena ho ujistila, že pro dítě je dobré mít víc zdrojů bezpodmínečné lásky, že ona by mohla vyprávět. A když si chtěli užívat jen sami sebe nebo svých přátel, dědeček rád zaskočil a všichni mohli být spokojeni. Vypadalo to, že se Janicinu otci skutečně podařilo přepsat příběh, který tak špatně začínal. Janice si toho byla dobře vědomá a když její manžel někdy ztrácel trpělivost, vždy mu to připomněla. Obvykle to pomohlo.

Paulovi nebyly ani čtyři roky, když Janici volali z ministerstva péče o mládež. Aby se okamžitě dostavila, že právě převzali Paula do péče a ona má právo být přítomná při jeho vyšetřování. Že také bude nutné rozhodnout, co bude s Paulem dál, kdo o něj bude pečovat, a jak bude zajištěna jeho bezpečnost. Protože dědeček byl právě zatčen jako pedofil. Nebyl usvědčený z přímých pohlavních vztahů s nezletilými a také to rozhodně popíral, ale sledoval pornografické filmy nezletilých na internetu, měl jich řadu stažených na svém počítači a snad si je i s někým vyměňoval. A to bylo trestné. Kromě kriminálního aparátu se rozjela i celá mašinerie sociální péče a rodinu důkladně rozmetala.

Jako pedofil se Janicin otec rázem stal vyvrhelem společnosti, opovrhovaným a opovrženíhodným. Dokonce i nejtěžší zločinci cítili morální rozhořčení a převahu nad pedofily. Byli rádi, že je někdo ještě opovrhovanější než oni, a cítili se morálně oprávnění je ve vězení zabíjet.

To všeobecné opovržení se nejen očekávalo, ale i nevysloveně vyžadovalo od Janice. A to ona necítila a nemohla. Najednou to obecné opovržení začínalo zahrnovat i ji. V lepším případě, například od manžela, se to omezovalo na naprosté a nesouhlasné nepochopení. Jenže ani ona tak docela nechápala, co se jí to vlastně stalo, a co s tím. Cítila se, jako by ji podtrhli svět pod nohama.

Synek, vyděšený tím celým pozdvižením, se dožadoval neustálé pozornosti a hledal bezpečí v jejím náručí. Jenže ačkoli to neuměl pojmenovat, dobře cítil její smutek a úzkost, a to ho snad lekalo ještě víc.

Janice se snažila najít si co nejvíc soukromí a tam hořce plakala. Tak jako v dětství – aby nikdo nevěděl. Ani zlé tety, co vyslýchaly, ani táta, kterému by to bylo moc líto. A jako v dětství, zezačátku ten svůj ohromný smutek a hořkost neuměla pojmenovat, ale časem se ta pravda ztvárnila. A zůstávala stejná. „Tohle přece není fér!“ škytala mezi vzlyky. „Tohle není fér!“ A stejně jako tenkrát, nikdo ji neslyšel.