Sám byl překvapený, jak se ho ta poměrná maličkost dotkla. Jak z toho byl otrávený. Protože svět se potácel na okraji jaderné války, dvoutisíciletá kultura se hroutila, vražedné náboženství se ve světě rozpínalo – a on se trápil, že jeho poměrně nový bojler začal vydávat podivné, nic dobrého nevěstící zvuky. Teplá voda sice stále tekla, ale z kotle se ozývalo řinčení jakoby vrtačky nebo dokonce sbíječky. Nepředvídatelně ustávalo a zase se vracelo a rozhodně do tanku na teplou vodu nepatřilo. A skutečně znělo dost zlověstně. Tím spíš, že manželka, jako obvykle, začala předvídat nejhorší možné varianty pohrom, včetně výbuchu kotle, zaplavení suterénu, a požáru celého domu.

Snad se manželčina úzkost přenášela i na něj. Snad ho v tom světovém nepořádku ten porouchaný bojler zasahoval nejvíc bezprostředně a osobně. Snad že to byla ta poslední kapka, kterou mu přetekla trpělivost a potvrdila starou moravskou moudrost, že na posraného i hajzl spadne. Při tom dobře věděl, že je to hloupost. Že blbne. Že i když nerad, v nejhorším případě vyklopí tisícovku za nový bojler, a bude. A přece byl sám překvapený, jak se ho ta poměrná maličkost dotkla.

V pondělí ráno zavolal instalatérskou firmu v sousedství a ženě, která brala telefony, začal pracně vysvětlovat své potíže s bojlerem. Angličtina nebyla jeho rodný jazyk, a protože nebyl právě technický typ nebo domácí kutil, neznal některé technické termíny ani v mateřštině. Maličko se za to styděl; asi proto navrhl, že by to mohl být solenoid, i když přesně nevěděl, co to je a jestli bojler takovou součástku vůbec má. Ale dost přesvědčivě do telefonu napodobil rachot sbíječky. A čekalo ho další překvapení.

Protože žena v telefonu se začala smát. Snadno přiznala, že o solenoidech toho moc neví, ale zato nejspíš ví, co se děje s jeho bojlerem. Jí se to stalo také, a denně mají aspoň tři telefonáty, žádající o pomoc se stejným problémem.

„Že vy máte na střeše takový plechový komínek,“ pravila. „To je výfuk od vašeho plynového bojleru. Tak až zase příště uslyšíte tu sbíječku, vyběhněte ven a podívejte se na střechu. Uvidíte krásného datla, jak vám usilovně klove do toho plechového komínku a dělá rámus. Mně se instalatéři vysmáli, ale jsme z jednoho podniku, tak jsem to měla zadarmo. Vám by asi návštěvu účtovali, ale výsledek by byl stejný…“

Nemohl tomu uvěřit. „Ale datel přece klove do dřeva, aby si našel larvu nebo brouka k obědu,“ namítl. „Proto se mu také anglicky říká woodpecker. Proč by kloval do plechu?!“ Tím nevědomky podnítil ženu k nadšené, zaujaté přednášce.

„Vždyť nemusí být všechno o žrádle! Teď mají datli období hnízdění. Mládenci vyvolávají do světa ‚Holky, jsem tady; mám krásnou červenou hlavičku a užijete si se mnou spoustu srandy!‘ A ti chytřejší používají zesilovače – to je váš komínek. A my, holky hloupý, vám na to vždycky nalítneme, a pak chováme… A mládenci si zas honí vodu jinde!“ Najednou si uvědomila, že sklouzla maličko do osobní roviny, a tak už jen dodala „Až ten váš datel sežene dost děvčat nebo to jedno pravé, skončí inzerci, odletí, a váš problém bude vyřešený!“

A zase byl sám překvapený, jak se ho ta poměrná maličkost dotkla. Jak se mu ulevilo. Protože svět se dál potácel na okraji jaderné války, dvoutisíciletá kultura se hroutila, vražedné náboženství se ve světě rozpínalo – a on se nejen radoval, že jeho poměrně nový bojler je v pořádku, ale i celý svět se mu začal zdát nějak víc v pořádku. Žitelnější. A tomu svému datlovi srdečně přál naprostý úspěch.