Seděl na okraji kašny na Malém rynečku a kouřil camelku. Bylo čtyři hodiny ráno a začínalo svítat. A on pořád nevěděl, co bude dělat.

Ten večer přijel do Prahy, aby se s ní rozloučil. Jezdíval tam často a rád, vždy si našel dva tři volné dny, kdy se urval z přednášek a sám bloudil prázdnými ulicemi celou noc až do svítání, kdy zalehl na půdě starého činžáku na Havelském náměstí, kde ho nechávala přespávat jedna známá. Žádný komfort to nebyl, ale stačilo mu jen lůžko a spacák.

Praha v roce 1985 ještě nebyla tím uřvaným městem, které nespí ani vteřinu. Karlův most byl okolo třetí ráno úplně opuštěný. Mohl s Practicou na stativu dělat krásné fotky nočního města, osamělých luceren a osvětlených soch, aniž by byl rušen okolím a okounějícími. Jeho fotky dokonce jednou zaujaly porotu při každoroční fotografické soutěži studentů.

Potáhl z cigarety a díval se tupě před sebe. Co mám dělat? Každé řešení má své plus a mínus. Na jedné straně režim, které nesnášel, pocit, že celý svůj další život bude muset tu a tam sklonit hlavu před někým, koho by nejraději nakopnul do zadku. Na druhé straně, když odejde, už nikdy neuvidí své přátele, s nimiž vyrůstal. Nikdy už s nimi nevyrazí podél Odry po starých trampských stezkách, kde zažívali i v těch hnusných dobách víkendová období svobody.

To, že zdrhne, ho napadlo na začátku posledního ročníku. Věřil si, že se uživí, koneckonců, anglicky uměl docela dobře a jeho příští profese byla pro každou zemi docela atraktivní. Zbývalo rozhodnutí, jak to provést. Věděl, že přes dráty to nepůjde, nebyl sebevrah. Bál se, že kdyby kohokoliv požádal o radu, mohl by jej udat a už by se nepodíval ani do Rumunska. Jednou – úplně náhodou – vyslechl v autobusu rozhovor dvou starších dam, že při letu na Kubu přistálo letadlo ČSA v Montrealu k dotankování a že všichni pasažéři museli vyjít ven do letištní budovy.

„A představ si, že tam byly takové dveře s nápisem Imigrant officer, a těmi se dalo projít a člověk byl v Kanadě.“

Opět potáhl z cigarety a přemýšlel. Je to jediná možnost, není nebezpečná, stačí rychlých pár kroků, aby estébák, který vždy v letadle seděl, nemohl zasáhnout. Jinak se ven prostě nedostane.

Tu noc, kdy stál před kanceláří CKM, si pamatoval docela dobře. Věděl, že pro pár prvních ten zájezd bude, ale prostě musí si to vystát a být mezi pěti prvními. Což se mu nakonec podařilo a ráno si odnášel papír se zaplaceným čtrnáctidenním zájezdem na Kubu. Nikdo o jeho plánu nevěděl, táta nedávno umřel, měl ještě dva bráchy, kteří by se o mámu určitě postarali kdyby se ztratil. Možná ho budou proklínat, ale byl to jeho život a jeho rozhodnutí.

Okolo kašny na celém náměstíčku byl klid V tuhle dobu tam nikdo nebyl, jen zurčící pramínek v kašně rušil chrámové ticho.

„Neměl jsem tady jezdit“, pomyslel si. Ještě ten den ráno, kdy přijel do Prahy a chodil ulicemi, považoval své rozhodnutí za jednoznačné a jediné možné. Chtěl vidět svět, chtěl žít svobodně beze strachu, že si bude muset dávat pozor na to, co říká a před kým. Že celý život bude ve své profesi dole, protože ho přeskáčou ti, kteří před vrchností ohnou hřbet a políbí prsten. A teď, nad ránem, si vůbec nebyl jistý, jestli krok, který plánuje, je dobrý.

„Proč mi nedáš nějaké znamení?“ pomyslel si při pohledu vzhůru. „Něco, co by mi dalo k mému kroku požehnání nebo naopak štulec do zad? Co je pro mne lepší? Kde chceš, abych byl?“

Típnul vajgl a seskočil z kašny s tím, že se konečně půjde vyspat.

V tu chvíli se ve starém domě v podkroví rozsvítilo světlo. Jakoby tvář domu otevřela jedno oko. A ozval se klavír. Tiše a něžně, jako když hladíme ruku milované bytosti.

Zůstal stát bez hnutí, protože tu melodii okamžitě poznal. Bylo to Chopinovo nukturno, ta úžasná melodie z filmu Pianista, kterou hraje Szpilman oficírovi wehrmachtu, který jej najde na půdě starého domu, kde se celou dobu skrývá. Prsty neviditelného umělce létaly neomylně po klávesnici a melodie se rozlévala jako dravá řeka mezi skalisky, narážejícíc do bočních skal v úzkých průrvách, aby vzápětí nastalo krátké zklidnění proudu širokým korytem.

Dobře si na ten film pamatoval. Klavírista – Žid – se celou válku skrývá, aby nebyl deportován a nejspíše zabit. Možná mohl utéct, ale neudělal to. Zůstal na jednom místě, skrytý, se strachem, ale zůstal a přežil. Měl volbu? Těžko říci. Ale nakonec přežil a po válce se vrátil k tomu, co miloval, ke svému klavíru a koncertování.

Klavír v podkroví utichl a oko se zavřelo. Vytáhl z krabičky poslední cigaretu a bezmyšlenkovitě si ji zapálil. Pokud měl dostat nějaké znamení, tak se tak právě stalo. Náhle věděl, že jeho místo je zde, tady, ne v nějaké vzdálené Kanadě mezti lidmi, s nimiž nehrál na dvorku kuličky.

Na jeho tváři se objevil za celou noc poprvé úsměv a pocítil neuvěřitelný vnitřní klid.