„Napiš mi zas povídku, ale jak to mám ráda,“ řekla má žena. „Veselou a laskavou, ty ti stejně jdou nejlíp.“ Nežádala mě o to poprvé, a nebyla sama, komu se nelíbilo, že mi žertíky nějak došly. Že mě snad trochu polekalo, když kolem začali umírat kamarádi a známí, a mé vlastní tělo začalo odmítat dělat, co se od něj žádalo, očekávalo, a co, někdy ochotně a někdy méně, donedávna přece jen vykonávalo. Můj mladší bratr, obvykle můj v pořadí druhý čtenář a první schopný a nápomocný redaktor, mě sice chápal, chmurné povídky dál nestranně redigoval, ale nenápadně naznačoval, že snad také ještě něco zbývá, z čeho se radovat. Musím podotknout, že bratr je nedělňátko; vždy najde místo k zaparkování, a obvykle přímo před vchodem do místa určení. Tomu se to vykládá!

Vzdorně jsem napsal ne tak povídku jako spíš kroniku ani ne všech, jen těch vybraných mizérií posledního týdne. I zapřisáhlí optimisté by z toho asi nedokázali udělat veselou a laskavou povídku. Jenže v duchu jsem věděl, že by na to vyzráli. Psali by o něčem jiném, veselém a rozmarném, a radovali se z toho.

To byli právě lidé, kteří mě přesvědčili, abych si zase zkusil zalyžovat. Býval jsem nevalný lyžař, ale o to víc nadšený. Den na svazích, i za mizerného počasí, mi často dal víc než týden dovolené. Střídal jsem těžké srázy a bouláky se svahy, kde šlo jen o to se pěkně uvolněně sklouznout. „Málo platný,“ často jsem si v duchu opakoval švagrovo oblíbené úsloví, „život je báječnej!“ Až jsem byl jednou, nečekaně a nemilosrdně, vyhnán z ráje.

Ten pád, i když si ho nepamatuji, musel být strašlivý. Když jsem se probral, byl jsem od pasu dolů ochrnutý a lyže a hůlky byly nedbale rozhozené po svahu. Ochrnutí sice brzy ustoupilo, ale bylo mi jasné, že tohle mi tak snadno neprojde. A nemýlil jsem se.

Nastaly časy bolestí a operací, různých omezení a neschopností, pro mě často zahanbujících a ponižujících, časy loučení se s různými aktivitami, které jsem měl rád, časy neradostné a odporující všemu, o čem a jaký jsem byl, nebo jsem aspoň chtěl být. A s lyžováním a couráním po horách, což k tomu patřilo, byl amen.

Malý bratr a jiní přátelé mi po dnech parádní lyžovačky sice hlásili, že viditelnost byla skoro nulová, sníh namrzlý nebo rozbředlý a pršelo, ale nepomáhalo to. Ovšem ti chorobní optimisté nevzdávali, co já už dávno vzdal, a jednoho dne přišli se zajímavým návrhem. Jeden ze tří lyžařských kopců ve Vancouveru začal dávat seniorům permanentky zadarmo. Mohu si to zase zkusit, a když si sjedu jen jednou nebo dvakrát, nebo to nepůjde vůbec, zabalím to a pojedu domů, žádná škoda. A výbavu, kterou jsem kdysi v zoufalství rozdal, mi vrátí, půjčí, nebo dají ze svého.

Po deseti letech abstinence jsem zase stál na lyžích a opatrně sjížděl velice prostou, nenáročnou a dobře upravenou sjezdovku. Malý bratr mi jel obětavě v patách, aby mě případně zachraňoval. A ač byl můj výkon celkem žalostný a po třetím sjezdu jsem měl dost, bylo to jako malý zázrak. Takové malé, osobní z mrtvých vstání. Nečekaný, neuvěřitelný návrat něčeho dávno oželeného. A při dalších pokusech se i styl začal maličko vracet a tu začátečnickou sjezdovku jsem zvládal s méně častými odpočinky a vícekrát za den.

Tak zázraky se přece dějí! První měsíc jsem byl opilý radostí, a má žena a přátelé to slavili se mnou. I když často s didaktickým podtónem. Něco na způsob „vidíš, ty škarohlíde, svět není jenom beznadějné, slzavé údolí utrpení.“ Bratr-nedělňátko jen broukal „a pak že to nejde!“ A radovali se z mého úspěchu, a žena si žádala veselé a laskavé povídky, jaké má ráda, a zdálo se, že optimismus nad temnými silami vítězil. Zatímco mě začaly nahlodávat pochybnosti.

Malý bratr o mě pečoval jako o nemluvně, obětavě a s převahou znalého zdravotníka, kterým kdysi také byl. Jenže tahle výměna rolí se mi nelíbila; všichni víme, že to má být naopak, a také to tak bývalo. Ostatní přátelé se také střídali v roli pečovatelů. Mysleli to dobře, ale… A věčně na mě čekali, což se mi nikdy před tím nestávalo. I to mírné zlepšování stylu a kondice se zarazilo. Široce rozkročený, abych přece jenom získal nějakou stabilitu, jsem se potácel po svahu jako starý, vyplašený děda; veslařský trenér kdysi dávno říkával „jako koule v průvanu“. Ani to jsem nevydržel dlouho. Záda bolela a žádala si oddych, i když jsem se jim snažil nadlehčovat. A korunu tomu ti dobře mínící optimisté nasadili, když mě za ta trapná představení začali chválit. Asi jako když se povzbuzuje batole po prvních krůčcích, nebo také třídní blbeček, když náhodou uhádne, kolik je tři a dvě.

Nic jsem neříkal, mysleli to dobře. A snad měli svým způsobem pravdu. Hladový žebrák by neměl být vybíravý. Měl by být rád a vděčný, když se dostane k vyhozeným zbytkům z kuchyně, a někdy i splašky zaženou hlad. Racionálně to dávalo smysl. Zítra možná narazí na nedojedenou klobásku…

A laskavá a vlídná povídka, jakou si má žena přála a jak je měla ráda, se mi už zase nepovedla. Protože to, kdo jsem, co jsem a kdo chci být ve mně rozhořčeně řvalo: „Strčte si ty splašky rovnou do prdele! Já chci steak! Na pěst vysokej, středně propečenej, a když se do něj kousne, jako když dejchne. A aby z něj šťáva zrovna stříkala!“

A odněkud, snad z nebes, se ozval mohutný hlas: „A co by si tak panáček ještě přál?!“