16.6.2021 | Svátek má Zbyněk


POVÍDKA: Na den Petrem Arenbergerem, ministrem zdravotnictví

14.5.2021

Jen den po tragické smrti miliardáře Petra Kellnera na Aljašce procitl Petr Arenberger ve své ordinaci poblíž pražského Hlavního nádraží; procitl jako ministr zdravotnictví České republiky.

Polohlasně snil: „Ještě včera večer jsem usínal s tím, že všechno konečně rozvolníme.“ A během oblékání si mumlal: „Ale teď, dnes, už je ráno a vidím to jinak.“ Zaváhal. Pak... Zavolal manželce, která měla v Praze vlastní byt: „Koupíš dnes rohlíky a mléko?“

„Ale ty´s, Petře, dneska na řadě.“ A někdejší královna krásy se hezky zasmála. „Ministrování nebude taková facha, nemyslíš? Takže jedem dál dle starého střídacího programu. Takže dnes kupuješ rohlíky ty.“

„Right,“ opáčil „Lékař roku 2017“ a ještě chvíli s Monikou hovořili z legrace anglicky. O čem, to je tajné. Ale ten zvyk měl Arenberger z časů, kdy byl na stáži na Stanfordu (1992-1993).

Dnes tu byla Praha, město kořící se novodobému moru. Přistoupil k oknu a hleděl Holečkovou ulicí směrem k nádraží. „Á. První pacient.“ Současně si pustil internet a do očí ho přímo udeřil titulek: „Četné nemovitosti ministra zdravotnictví. Nepřiznal je.“

„Ha! Tak ten Miloš Zeman snad má pravdu,“ zabručel dvaašedesátiletý dermatovenerolog. „Jak se člověk dá na politiku - a byl jen chvíli ve Straně - už se hyeny dají do práce.“ Ale vždy každý problém řešil hned, takže prostě zavolal Františku Vyskočovi, který kdesi daleko, daleko od Prahy šťastně obýval polozřícenou haciendu.

„Zdravím, pane Arenberger,“ ozvalo se opile.

„Frantíku, je to špatný. Musíš se vystěhovat. Rád jsem tě tam nechával zadara, ale vyčuchali to. Politika je politika a příroda zase příroda. Rozumíš? Pojedeme chvíli po jiné koleji. Ještě mi ale určitě nenapíchli telefon, takže... Ty nepřiznané tři tisíce, co mi - JAKO - měsíčně dáváš, by nám udělali binec. Titul Master of Business Administration, který jsem – a levou zadní, hochu - získal už roku 2006, nemám jen pro srandu králíkům. To, holenku, poznají.“

Vyskoč cosi blekotal a koktal, bál se zimy, ale Petr ho uklidnil: „Neboj. Zaměstnám na tom svůj tým právníků.“

„Dva týmy.“

„Jasně. Máš je mít. Ale jinak mě teď poslechni a drž se venku. Ve spacáku, co jsem ti dal. Někde v lesíku, je teplo.“ Chtěl hovor ukončit, už řinčel zvonek u dveří. Petr si narovnal kravatu, brejle, nasadil roušku, šel otevřít. Hle, stál před ním dnešní první pacient.

Na prohlížení kůží sice zaměstnával Arenberger tam u nádraží také celé týmy, ale byl v jádru dobrosrdečný improvizátor. Takže? V den nástupu do úřadu dal všem volno. „Jaké máte potíže? Loupe se vám něco?“

Ten muž přijel až z Mnichova (kde Petr několik let přednášel) a přijel takřka jen Pendolinem, i zdůraznil to. Navíc... Považoval si šance býti vyšetřen nejlepším znalcem receptorů a mediátorů v kůži, i ulehl na zahradní lehátko, vyhrnul nohavici. Arenberger si přinesl z kredence holmesovskou lupu. Vtom znova zazvonil zvonek. Lékař otevřel. Za dveřmi stála jeho patnáctiletá dcera, a to i s tělesným strážcem. „Tati, mně, nevím proč, blokli zlatou kartu.“

„Neboj, já ti dám hotovost,“ pohladil ji otec. „Hele, ty máš lupy?“ Zkoumal nato lupou dceřiny vlasy; původně vlastně vystudoval dětské lékařství. „Umyj si hlavu. Jo? A pojď. Dám ti peníze, ale zaučuj se. Tady. Koukni na tu haksnu. To... To jsem neviděl ani na Stanfordu.“

Dcera řekla: „Podle mě lupénka.“

„Přesně.“ Pohladil ji. Dal jí nové číslo účtu. Potom se teprve seznámil s jejím tělesným strážcem. Nadšen z toho nebyl a sám už den předtím řekl, že nikoho na hlídání nepotřebuje. Nebál se. Pak vypakoval i chlapa z Mnichova zpět na Pendolino, a to slovy: „Máte to gratis. Já bez vás hlady neumřu.“

Ale... Ale tu jeho dcera muže ještě zastavila: „Tati, tati!“

Otec a dcera přistoupili fascinovaně k propouštěnému pacientovi a kulili oči na jeho zápěstí. „Vidíš, táto?“ Ukázala. „Tady na kůži, to je přece to, co´s objevil. Malý, ale on. Cykotin RANTES. I když mnichovský.“

Užasl nad dceřiným postřehem. „Dovolíte?“ Pak... Trochu CYKOTINU malou špachtlí odebral a schoval do náprsní kapsy. „Buy!“ Rozloučili se a zakladatel Centra Zdravé vlasy usedl již o samotě opět k internetu. Za tři vteřiny přečetl další článek, kterým se ho pokoušeli dehonestovat. Tentokrát... Nějaká dělnice v jeho nemocnici tvrdila tisku, že vykonávala práci zdravotní sestry, a když jí pak odmítli příslušně zvednout plat, skončila na dlažbě. Arenbergem hned zavolal svému hlavnímu právníkovi. Řekl: „Dejte té paní nějaké peníze nebo bitcoiny a pošlete ji. prosím vás, na kožní; to znamená ke mně. Sem. Ještě dnes. Já ji zaměstnám. Doplní nádražní tým. Bude čekat u vlaků.“ Zasmál se. „Husa.“ A protože nepřicházel nový pacient a jeho přednášky na Univerzitě Karlově za pandemie „stály“, mohl se konečně věnovat i práci ministra. Její náplň je tajná, ale víme, že stačil psát i novou vědeckou práci o keratinociálních receptorech. Pro Zdravotnické noviny. Zabzučel mu zas mobil a byl to ředitel Českého rozhlasu.

Arenberger sice odstoupil z Rady, ale rád vysílači radil alespoň zdarma. I nyní. A sotva ředitel rádia zmlkl, prostě řekl: „Zaměstnejte chytřejší hlasatele. Rozumíte? IQ... Tak 145. Každý. A že nejsou? Kam spěcháte? De pekel? Zvolna. Piánko. Pokračujte v konkursech, nakonec to přijde.“ Nesdílel totiž názor Miloše Zemana, že dvě třetiny Čechů jsou debilové. Arenberger naopak věřil v moudré posluchače rozhlasu a snil proto o redaktorech, kteří budou stačit dokonce i jeho mozku. Pak... Ten den ani nejedl a poklidně pokračoval v léčbě. Jen muže jménem Buffalo Bill vyhodil a poslal k psychiatrovi: stahování kůží nebyla Arenbergerova specialita.

V poledne se zastavila druhá dcera a... volal prezident. Arenberger tak současně hovořil se Zemanem a současně s osmnáctiletou ratolestí a jeho prsty na klávesnici se nepřestaly pohybovat, monografii psal rovnou německy. Miloš Zeman důležitě řekl: „Dcera si stěžuje, že ta tvá starší dáma pozapomněla, že se chystá dobročinný bazar.“

„Připomenu, Miloši.“

Tak to šlo hezky dál a k večeru chtěl už odjet žigulíkem do své vily, kde měli schůzku s manželkou, ale přišel jsem já, samozřejmě taky od nádraží.

„Co je vám?“ ptal se.

„Já vás miluji. Teple.“

Nehnul brvou. Proč taky? To se Arenbergerovi stávalo celý život. Zamilovávali se doň i lidé, o něž nestál. „Pojďte na detektor,“ povídá mi. Pustil stroj a nejprve jsem viděl fotky obnažených mužů. Nevzrušilo mě to.

Potom jsem viděl i pár dětí naší politiky, to u mě leda vyvolalo láskyplný úsměv. Měření fyzických reakcí jsem sice nečekal, avšak Arenberger mi imponoval tak, že jsem se podrobil. A nakonec profesor UK a ministr prostě řekl: „Nejste ani pedofil. Jste heterosexuál. Ani tak vaši lásku zcela nevylučuji, ale, víte, není to tím pádem nic, proč byste se střílel. Koukejte vycouvat. Dál sledujte v telce mé tiskovky, já ještě národ pobavím. To vám musí stačit. Nyní na shledanou.“

A pak... Petr Arenberger šel Prahou, a to pěšky, smrákalo se a on potkal starou babičku.

„Tak se mi zdá, že jsem vás už někde viděl.“

„Na kožním.“ A vyprávěla o tom. Chtěla ho i vzít na kávu, ale to profesor odmítl. Rád však potkával staré známé. Jejich kartotéku si uchovával v hlavě. Hned se mu vybavovaly konkrétní případy a sumíroval z nich rovnou průměry a další vědecké studie. Došel domů. A už chtěli jít i s docentkou Monikou spát, když zavolal Babiš.

„Nazdar, Andreji,“ řekl Arenberger. „Co nového?“

„Bude pršet.“

Manželé Arenbergerovi zamířili k oknu. Mraky nad Prahou zářily skoro rudě, bylo krásně. „Ale já... Ale já bych... ani neřekl, Andreji.“

„Bude.“

Tím kódovaný hovor skončil a následujícího rána vyrazil místopředseda České lékařské společnosti a ředitel FN Královské Vinohrady, profesor MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, FCMA... do ordinace. Znovu po svých. Jako už král Václav chodil mezi lid.

Ministr ovšem byl daleko, daleko chytřejší... a dnešní ulice stále milejší, protože se vše – vlastním samospádem – rozvolňovalo. Praha pod ranními hvězdami žila a profesora zničehonic napadlo (a to aniž by to vztahoval na sebe): Charisma je dar.

Dar, který vám umožňuje i bez blatníků úspěšně dokázat nemožné. A víc. Jdete na Everest. Ani to nevíte, přesto. Už máte dokonce Zlatou medaili Senátu (2017), a přece stoupáte výš. Po dobrém; a když vás všechny babičky a nakonec někdy dokonce novináři milují, svět šlape. I pandemie raději kouzlu osobnosti ustoupí. Co víc si přát a ostatně si říkám, že by si ministerstvo zdravotnictví zasloužilo mít toho muže v čele navždy.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.