Tento weekend byl úplně perfektní pro shlédnutí Mexického atentátu. A samozřejmě i pro pořízení videologového záznamu. Všichni moji spolubydlící byli mimo město a dům, který jsme sdíleli, byl prázdný. Aspoň jsem si to myslela. Ale nejdůležitější bylo, že dům měl jednu místnost se čtyřmetrovým stropem a žádnými okny. Myslím, že to v minulosti mohla být nějaká kaple, nebo i menší kostel. Dokonce i tyhle Americká města skrývají mnohá překvapení. Přesto mi dalo trochu práce takový dům najít. Kde jinde, než v takovéto místnosti bych mohla rozbalit dostatečnou velikost Globeskopu? Mohla bych samozřejmě kalibrovat Globeskop na jakýkoliv menší průměr, ale to je dobré tak na pozorování, ne na záznam. Nemá to dostatečné rozlišení. Pro kvalitní 3D dokumentání Videolog je zapotřebí sféra minimálně o průměru dvou metrů. Místnost jsem změřila ještě před nastěhováním a věděla jsem, že bez problémů dosáhnu tří metrů průměru koule Globeskopu. Tím se, při přehrávání záznamu, dá i procházet. To se bude prodávat samo. A to je přesně, co jsem plánovala. To ovšem nemá co dělat s mým vědeckým výzkumem tohoto období, a proč jsem tady. Je to jenom takový můj koníček. A samozřejmě i dobrý zdroj vedlejších příjmů.
Dokumentární videolog politického atentátu z tohoto období, v procházecím 3D, pravděpodobně vynese pěknou sumičku kreditů. Což by bylo vítané, pořád splácím Globeskop.
Proč jsou ty atentáty tak populární, a výnosné, o tom se vedou spory. Vždyť války jsou mnohokrát násilnější. Osobně si myslím, že kvantita násilí otupí, kdežto atentáty jsou krátké, a často otočí vývoj společnosti jiným směrem. Je o čem přemýšlet.
Asi by bylo na místě vysvětlit mojí činnost trochu podrobněji. Dovolte abych se představila. Takže:
Jmenuji se Rosety Variana Hestex a jsem historička z pětatřicátého století, podle vašeho kalendáře. Jsem tu na grand od Plato Výzkumné University. Ale blbnutí s Globeskopem je moje soukromá iniciativa a na moje riziko.
V této časové linii vystupuju pod jménem Rose Helebrant a předstírám, že jsem studentka z Madagaskaru. Tím se dá vysvětlit můj přízvuk, prakticky nikdo tady nemluví Malagasy a pro případ potřeby jsem se naučila pár slov a vět, z nichž hlavní je, ze nechci mluvit Malagasy, protože se chci zlepšit v angličtině. Taky se za to schová občasná sociální nešikovnost a neznalost.
Není možné se naučit všechny detaily a znalosti určité časové linie, tak improvizujeme a učíme se za pochodu. Tato era je naštěstí ještě relativně málo prozkoumaná, a současně plná dramatických událostí. Jak už se to tak pravidelně děje s přelomem každého tisíciletí.
Mezitím, co jsem si takto polemizovala, se mi podařilo rozvinout Globeskop na plné tři metry a rychle jsem navigovala sféru na politickou show, v mexickem Cancunu, kde během pár minut dojde k atentátu. Zapnula jsem nahrávání, přisunula si židli tesně ke sféře, pro co nejrealističtější pohled, zhoupla se dozadu a vychutnávala fantastickou realitu 3D obrazu, která byla tak věrohodná jako bych se na scénu dívala z okna.
Přesně v tom okamžiku do mistnosti vešel Filip, můj spolubydlící ve sdíleném domě. Co vešel? Vtrhnul!
Aspoň tak mi to v mém šoku připadalo. Co se mohlo stát? Byla moje první myšlenka. Všem spolubydlícím jsem vsugerovala silné nutkání jet navštívit přibuzné, nebo nějaké místo. Nikdo tady neměl být. A potom mi sebekriticky došla klíčová příčina průšvihu, bez ohledu na jiné okolnosti – já, idiot, jsem zapomněla zamknout dveře. Byla jsem na sebe pěkně naštvaná. A hned to odnes Filip.
„Co takhle klepat? To tě nikdo neučil!?“ Vyštěkla jsem na něj. Ale Filip nic neříkal, jenom vyjeveně zíral na Globeskop, doslova s otevřenou pusou.
„Co tu děláš? Neměl jsi jet k rodičům?“
Filip dál zíral, potom zavřel pusu a utrousil: „Ujel mi vlak. Příští jede večer.“
Ach jo, tyhle starodávné metody cestování, napadlo mne. Sugesce měla obsahovat příkaz: ‚když ti ujede vlak, počkej na nádraží na další.‘ Ale situace ‚ujede vlak‘ mně vůbec nenapadla. A teď jsem v pěkné kaši.
Prozradit technologii budoucnosti domorodcům v minulosti, to by mně taky mohlo stát Časový Pas. A pak bych byla jako historik vyřízená.
Mezitím Filip ožil, otrhnul oči od Globeskopu, upřel na mne obviňující pohled a řekl:
„Co to proboha je? Okno někam?“
„Globeskop. Zavři dveře, přitáhni si židli a pojď se dívat.“
Chvilku stál a potom šel zavřit dveře. Dosedl na židli a spustil:
„Kam to okno vede? A tolik lidí. Kde to je?“
„Sklapni a koukej!“ Řekla jsem a dodala: „Není to okno, je to Globeskop a koukáme do Mexika. Za chvíli se to strane.“
„Co se stane?“ Chtěl vědět.
„Neruš a koukej. Mexický ministr. Za moment ho zastřelí.“
„Jak to víš, že ho zastřelí? Nebo je to film?“
„Buď už zticha Filipe! Neruš!“ Okřikla jsem ho. Živé situace historické události mne velice vzrušovaly. Chtěla jsem se na to soustředit a silně mi vadilo, že mi do toho pořád kecá. Gestem jsem zapnula zvuk. Slyšeli jsme hluk a skandovaní hesel ve španělštině a potom kandidát vyšel na podium a začal mluvit do mikrofonu. Umělá inteligence Globeskopu začala vyhodnocovat všechny přítomné a náhle ukázala cameo jednoho muže v davu jak sahá pod kabát do podpaží.
„Au!“ Vykřikl v tom okamžiku Filip a strhnul můj pohled na sebe. Držel si prsty pravé ruky levou a kvílel: „Au, au.“ Ten blbec se dotknul sféry Globeskopu.
„Na nic tady nesahej ty..! Dává to šoky. Je to... něco jako elektrický šok.“
A v tom okamžiku zazněly výstřely. Tři v rychlém sledu. Rychle jsem se podívala zpátky na scénu, ale než jsem zaostřila pohled na správne místo, minister už ležel na zemi. To bylo k naštvání. Gestem jsem vypnula zvuk a obrátila se s výčitkou k Filipovi.
„Kvůli tobě jsem to minula.“
„Promiň.“ Pípnul a dál si cucal prsty. Jako by neuměl vypnout nervy. Pořád jsem na něj mlčky, ale vyčítavě hleděla, tak dodal: „Nevědel jsem.“ A vrátil prsty do pusy.
No jo, měl pravdu, ale kdo měl čas ho poučit. Tak jsem řekla:
„No, nic se vlastně nestalo. Je to celé nahrané a já na to můžu podívat znova. Já jenom, že historické okamžiky vidím nejradši v reálném čase.“
Potom bylo chvíli ticho. Já jsem přemýšlela a Filip si cucal prsty. A po chvíli, když šok odezněl, tak vyndal prsty z úst a hodil po mně otázku:
„Co to všechno je, tohleto? Ať přemýšlím, jak přemýšlím tak nemůžu přijít na žádnou odpověď.“
„Aha.“ Řekla jsem. „Čas na otázky a odpovědi. Tak jo.“ A otočila jsem si židli k Filipovi.
„Tohle je Globeskop, a jak ti jméno asi napovídá, je to zařízení, kterým se dá podívat kamkoliv na světě. A v realném čase.“ A několika gesty jsem vytáhla zaostření z Mexika a ukázala mu pohled na celou zeměkouli, asi jako by se díval z měsice.
„To není možné.“ Vyhrknul Filip. „Máš tady nějakou speciální televizi a ukazuješ mi film.“
„Opravdu si to myslíš? Co chceš vidět?“
„Saharu.“
Najela jsem na Afriku, a potom dolů na Saharu, ukázala jsem mu pohled z výšky a potom jsem nechala obraz letět nad pískem, až jsme viděli ještěrku a tu jsem zvětšila. Filip koukal a potom jako správný nevěřící Tomáš to znova popřel.
„To může být nějakej geografický film.“
„OK. Chces vidět něco jiného?“
Zamračil se o po chvíli řekl. „Nás. Nás tady.“
„Žádný problém.“ Řekla jsem. Několik gest a Globeskop se roztočil a zaostřil na severní Ameriku, Seattle, a dolů na náš dům. Potom se potopil dovnitř a ukázal nás, stojící před Globeskopem. Filip jenom hlasitě vdechnul. Znělo to dokonce jako mírné vzlyknutí. Asi mu to už docházelo. Ale ještě to úplně nevzdával.
„Mohla bys mít kamery v téhle místnosti.“
„Ne Filipe. Chceš se podívat ven?“ A bez čekání na jeho odpověď jsem přesunula obraz na ulici před domem. Filip se naklonil kupředu, jako by bližším pohledem mohl odhalit nějaký trik, ale já jsem ho popotáhla za košili zpátky.
„Jestli se dotkneš obličejem, bude to daleko bolestivější.“ Řekla jsem a on polekaně ustoupil a znova se podíval na své pořád červené prsty.
„Ale ...“ Začal znova, ale já už jsem toho měla dost.
„Žádné ‚Ale‘. To co jsi viděl je realita.“
„Ale kde jsou kamery?“ Rychle řekl, jakoby se bál, že ho zarazím.
„Všade. Představ si triliony nanokamer pracující v režimu rojové inteligence. Nebo něco podobného. Abych byla upřímná, tak toho o technologii moc nevím. Jsem jenom uživatel.“
„Tomu se mi zdá obtížné uvěřit. To přece není možné.“
Zasmála jsem se. A pak mně napadlo přirovnání.
„Před sto lety, věřil bys tomu, že je možné pokrýt zeměkouli sítí mobilních telefonů?“
„Ne. Asi ne. Ale ...“ A já jsem viděla v jeho odmlce pomalé pochopení.
„To není pozemská technologie, že ne, Rose?“
„Samozřejmě, že ano, Filipe. Ale budoucí. Ze vzdálené budoucnosti.“
Zamyslel se: „A ty jsi kdo?“
„Jenom student historie. Mohl bys říct, že jsem tady na stipendiu.“
„Z budoucnosti?“
„Správně. Z budoucnosti.“
Filip měl výraz nadšení, s mírným odstínem pochyb, ale evedentně přemýšlel velice rychle, protože jeho příští otázka byla:
„Takže vy, lidi z budoucnosti, máte stroj času?“
„Samozřejmě. Jak bych se sem dostala?“
„Můžu ho vidět.“
„Jistě, ale počkej až složím Globeskop, pak ti ho ukážu.“
A začala jsem zavírat Globeskop, ale co nejpomaleji, abych měla čas přemýšlet.
Filip měl oči jako talíře jak pozoroval jak se skládá, zmenšuje, až potom zapadl do mimodimenzní kapsy a zmizel. Filip zalapal po dechu, zavřel pusu a nadechoval se k další otázce.
„Stroj času.“ Připomněla jsem mu. To ho vytrhlo z přítomných myšlenek a rychle řekl:
„Jasně. Stroj času. Kde je?“
Ukázala jsem mu svůj ‚časový přívěšek‘ který nosím kolem krku.
„Tak malý? Myslel jsem, že v tom musíš aspoň sedět.“
„Jsou takové.“ Připustila jsem. „Tohle je polní verze pro jednu osobu.“
„Jak se to používá.“
„To je jednoduché. Je to napojeno na přikazový krystal v mém mozku. Volím čas jenom tím, že o tom myslim a pak to potvrdím krystalu. Důležité je nejít do času, a místa, kde bych mohla potkat sama sebe. Naštěstí krystal eviduje prostor a čas, kde jsem už byla.“
„Co by se stalo, kdybys potkala sebe sama?“
„Time paradox. Jedna z nás, možná obě, by byly eliminovány.“
„Hm.“ Řekl Filip. A po chvilkové pauze.
„Můžeš mi ukázat nějaký malý skok časem?“
„To jsem chtěla zrovna navrhnout, abys to viděl prakticky a uvěřil. Vrátím se zpátky pár hodin předtím než jsem vešla do této místnosti, aby to bylo bezpečné, a potom se vrátím asi dvě minuty poté co jsem zmizela.“
„Bezva.“ Řekl Filip, „Nemůžu se dočkat to vidět.“
Promiň, ale neuvidíš – řekla jsem si v duchu a skočila zpátky v čase. Pokoj by studený a prázdný. Šla jsem před dveře a pověsila před ně myšlenkové pole, které mi řekne, až tudy půjdu:
„Blbče, nezapomeň tentokrát pořádně zamknout dveře. Chytil mně domorodec, jménem Filips, s Globeskopem. Nesmí ty dveře otevřít. Atentát je nahraný v Globeskopu nemusíš ho nahrávat znova. Vyřeš domorodce a potom se v klidu podívej. On přijde asi pět minut po tobě. Užij si záznam.“ A potom jsem ještě zadala instrukci koncovky za pět minut, sedla si pohodlně na zem a čekala v pohodě na konec této mojí časoprostorové existence. Je to jako když usnete.
*
Ráno jsem se probudila a vzpomněla si, že dneska je den Mexického atentátu. Už jsem se na to pár dní těšila. Tento weekend na to byl uplně perfektní. A samozřejmě i pro pořízení videologového záznamu. Všichni moji spolubydlící byli mimo město a dům, který jsme sdíleli, byl prázdný. Aspoň jsem si to myslela. Když jsem přišla ke dveřím velké místnosti najednou jsem vstoupila do myšlenkového pole. To bylo zajímavé. Pochválila jsem se za řešení a pečlivě za sebou zamkla a ještě nechala klíč v zámku. Domorodec Filip přišel na čas. Zvenčí pořád štrachal nečím v zámku a chvílema na dveře i bouchal. Ale silové pole, kterým mně napadlo dveře ještě pojistit, nepovolilo. Po čase ho to ale omrzelo a odešel. Teda fyzicky. Dřívější Rose a dřivější Filip naopak zmizeli v nulové časové smyčce. Rozložila jsem Globeskop, pohodlně se usadila a zpustila si záznam mexického atentátu. I když to technicky nebyla pravda, tak já jsem ho viděla poprvé.

***