Kdysi koloval vtípek „Víš, proč se státní zaměstnanci nesmějí dopoledne dívat z okna?“ Když tázaný nevěděl, přišla pointa „A co by dělali celé odpoledne?!“ Neměl jsem ten vtípek moc rád; připadal mi trochu nespravedlivý. To, než jsem poznal Miriam. Než jsem pochopil, že ten vtípek, jak říkají Kanaďané, štěká na chybný strom. Že jde o zásadní neporozumění. Že lenošní ulejváci, dobře si žijící z mých daňových poplatků, jsou méně nebezpeční a přijdou mě levněji než přičinliví, snaživí, vynalézaví blbci na jejich místech.

Miriam byla původně sociální pracovnicí na odbočce ministerstva pro děti, mládež a rodinu. Měla poněkud přehnané představy o své důležitosti, o svých znalostech a zkušenostech. Často své pravomoci horlivě překračovala; žádný div, že se stížnosti na ni množily a několikrát se kvůli jejím rozhodnutím muselo ministerstvo neúspěšně obhajovat u soudu.

Ovšem státní zaměstnanci měli velmi silné odbory, a proto zbavit se neschopné pracovnice bylo nesnadné, někdy skoro nemožné. Inu, nadřízení přistoupili k osvědčené kličce – Miriam mírně povýšili do administrativního postavení, ve kterém neměla přímý styk s klienty, a tím měla i míň příležitostí klientům škodit. Ale to Miriam podcenili!

I když nejspíš neznala česká pořekadla, sama se dopracovala k poznání, že „komu ouřad, tomu asi taky rozum“, a podobně jako žebráka na koni, ani čert by ji už nedohonil. Začala svým podřízeným organizovat čas, žádat výkazy a svolávat schůze, to vše ve jménu zvyšování produktivity. Na klienty už mnoho času nezbývalo. A brzy začala podřízeným nejen radit, ale i diktovat, jak mají pracovat.

Staří mazáci sociální práce už dávno ztratili iluze o pěstounských schopnostech a možnostech státu, a kde jen trochu mohli, snažili se o zlepšení situace v rodině. Odebírání dětí z rodičovské péče nechávali až na nejkrajnější případy. Ne tak Miriam; ta byla radikálnější. A zase se množily stížnosti rodičů a soudní pře, a teď přibyly i stížnosti Miriaminých podřízených. Když ti nejlepší a nejzkušenější začali odcházet, vedení pochopilo, že s Miriam bude nutné „něco udělat“. „Vykopnout“ ji směrem vzhůru už nešlo, na to neměla, a kvůli odborům to nešlo ani směrem ven. Alespoň ji začali zavalovat administrativní prací, aby neměla čas páchat škody a svým podřízeným překážet. Jinak bezmocní, často jí sarkasticky říkali, že je jí pro státní služby škoda. A to překvapivě zapracovalo; Miriam ironii nepochopila a začala se poohlížet po zaměstnání, které by docenilo její mimořádné schopnosti.

A už to šlo, jak to často chodívá. Miriam měla manžela, manžel měl kamaráda, kamarád měl manželku, a manželka byla výkonnou ředitelkou neziskové organizace, která poskytovala společensky dotované individuální, manželské a rodinné psychologické poradenství méně majetným klientům. Miriam se stala klinickou ředitelkou. A hned se pustila do práce.

Vyhlásila, že se musí zlepšit „průtok klientů organizací,“ že noví klienti musí mít první sezení s terapeutem do tří dnů po zavolání, i kdyby to mělo být jen jediné sezení a to další bylo třeba až za měsíc, že se tím podstatně zvýší produktivita organizace a zlepší služba klientům. Zkušení terapeuti o tom sice pochybovali, ale skutečně je překvapila a zarazila snaha nové vedoucí zkrátit čekací dobu. Protože v tom čase organizace trpěla malým zájmem nových klientů a když někdo požádal, dostal se na řadu většinou okamžitě. Čekací doba nemohla být zkrácená, protože prakticky neexistovala.

A přece se nová ředitelka rozčilovala, jaké má neschopné a nevzdělané podřízené. Dala prý profesionální statističce spočítat průměrnou čekací dobu, a ta vycházela na čtyři a půl dne místo tří, které ona arbitrárně ustanovila jako normu. Vědecky nevzdělaní podřízení se jí ptali na jakousi standardní deviaci, ale ona nevěděla, o čem to mluví, a brala to jako nejapnou výmluvu. Vysvětlili ji, že když mají na čekací listině dva nebo tři klienty, jejichž například jazykové, časové nebo náboženské potřeby nemůže organizace uspokojit, ale oni stejně chtějí zůstat na čekací listině, protože co kdyby se ta možnost objevila, průměr je značně zkreslený a vlastně by se ani neměl počítat. Vida, usoudila nová ředitelka, podědila jsem nejen nevzdělané podřízené, ale také zpupně vzpurné.

Nenechala se odradit a prosazovala další zlepšováky, které přivedly dobře zavedenou organizaci málem k rozpadu. Správní rada ji vyhodila, a s ní i exekutivní ředitelku, která ji tam dosadila.

Jenže talent v rozletu neubrzdíš a do krabičky zpátky nenacpeš. Příště jsem o Miriam slyšel jako o jedné z vedoucích teamu, který za pouhých několik desítek milionů dolarů zajistil pro město životně důležitý poplašný systém. V případě přílišné zimy nebo horka, nebo nedej bože dokonce zemětřesení, se všem občanům rozdrnčí mobilní telefony. Co kdyby si občané té zimy, horka nebo nedej bože zemětřesení nevšimli?!

Kdo ví, jestli Miriam jednou najde své skutečné poslání a vstoupí do politiky. Věřím, že by to dotáhla daleko. Možná až do vlády. Ale bude nás to něco stát…