Alice měla starosti. Byla v posledním semestru ženských studií s přidruženou „malou“ politologií a původně vytoužená bakalářská promoce se stávala spíš hrozbou. Otázka „A co potom?“ byla stále naléhavější. Vyhlídky na zajímavou a dobře placenou práci v jejím oboru byly nevalné a stejně, jí se líbil život universitní studentky. Pokrokové organizace štědře přispívaly stipendii, jen člověk musel vědět, na koho a jak se obrátit. Přítelkyně ji také spojily s organizací „Hebká tlapka“, která zprostředkovávala dlouhodobé i krátkodobé styky studentek s muži, kteří měli zájem a mohli si to dovolit. Ten podnik byl, jak hrdě oznamoval, výlučně vlastněný a vedený ženami, a tak to byl vlastně podnik progresívní. Alice se do té pokrokové činnosti zapojovala tak nanejvýš jednou týdně, ale i tak to hrálo velmi kladnou roli v jejím rozpočtu. A v neposlední řadě, studium nebylo právě náročné. Stačilo se naučit něco málo základních předpokladů a tezí, a také zvláštní jazyk, kterým se tyto koncepty obvykle vyjadřovaly. Komu by se chtělo z takového útulného hnízdečka do syrového světa?!

Naštěstí Alicina universita poměrně nedávno otevřela nový Institut genderu, rasy, sexuality a sociální spravedlnosti, který nabízel magisterská a doktorská studia. Program jako stvořený pro mladé ženy jako Alice, ale právě v tom byla také potíž. Universita nabízela ke studiu čím dál tím víc oborů jako antropologie, sociologie, politologie, enviromentální studia, evropská studia, asijská studia, africká studia, řízení veřejnosti, mezinárodní vztahy, indiánská studia, lingvistika, osidlování, tvůrčí psaní, o klasických studiích jazyků, historie nebo zeměpisu ani nemluvě. Samé obory, do kterých nebylo těžké se dostat, ale ze kterých bylo zatraceně těžké najít zaměstnání a uplatnění. Tak také měla universita čím dál tím víc studentek jako Alice, se stejnými problémy a se stejným nápadem – zkusme ten nový institut!

Prospěchové požadavky k přijetí tam byly velice nízké – vždyť to také byl institut sociální spravedlnosti! Ale nával byl i pro sociálně spravedlivý institut nezvladatelný – tolik peněz, a tedy i studijních míst, prostě neměl. Jako vždy v sociálně spravedlivých nedostatkových situacích, začalo se vybírat podle politické příslušnosti, aktivity, a kdo koho, zejména v aktivistických kruzích, znal.

Alice byla bystré a čiperné děvče. Hned ji napadlo, že neznáme-li někoho, můžeme se s ním přece seznámit, a lidé se vůbec poznávají a znají různými způsoby… Jen vědět, na koho a jak se obrátit. A už si to ve svých rafinovaně skromných, lehkých dívčích šatech mířila na veřejnou přednášku profesora P., který právě nedávno proslul svými nadprůměrně radikálními, až bizardními názory, intelektuály často diskutovanými. A kromě toho vyučoval v tom tak žádaném Institutu.

Měla dobrý odhad. Byla v sále jediná v šatech a dobře se vyjímala mezi tetovanými ženami ve vojenských maskáčích, těžkých botách, nebo naopak příliš malých šortkách a tričkách. Její nepochybná a neskrývaná ženskost, byť skromně podaná a nezdůrazňovaná, aktivistky mátla; nevěděly, jestli to není rafinované protestní gesto. Mátlo to i přednášejícího profesora P. Se špatně skrývaným zájmem se mu k ní stále stáčel pohled, a tak to matení vlastně nemátlo, ale plnilo svůj úkol. Samozřejmě, že úplně náhodou Alice na odchodu narazila na rovněž odcházejícího profesora s jeho suitou přátel a obdivovatelů. „Moc zajímavé to bylo,“ řekla mu tiše. „Děkuji!“ A šla dál jakoby nic. A věděla, že se za ní dívá.

Snad za týden skromně zaklepala na dveře profesora P. Omlouvala se, že sice není jeho studentka, ale byla na jeho přednášce a chtěla by se zeptat a vyjasnit si… „Pamatuji si vás,“ přerušil pan profesor. „Jste vítaná, nemusíte se omlouvat.“ Alice přednesla své víceméně standardní seminární dotazy, profesor dal své víceméně standardní odpovědi, a Alice mu poděkovala a věnovala pohled plný obdivu. „Tak takhle krásně mi to ještě nikdy nikdo nevysvětlil.“ Profesor odpověděl, jak měl a jak Alice očekávala. „Rádo se stalo, těšilo mě. Přijďte zase, kdykoli byste chtěla nebo potřebovala něco probrat.“

A Alice chtěla a potřebovala. Při druhé konzultaci probrali, jak moc Alice pana profesora obdivuje a jak ráda by se stala jeho studentkou, na třetí konzultaci spolu zhruba sepsali esej, která se přikládala k žádosti o přijetí. Pan profesor, teď už John, dobře znal všechny body, podle nichž se esej posuzovala. Žádný div, že další konzultace už byla slavnostní – Alice byla do magisterského programu Institutu přijatá. Rozhodli se, že to oslaví společnou večeří, a proberou nějaké podrobnosti budoucí spolupráce.

Dalo by se tedy říci, že ty konzultace byly přínosné. Škoda jen, že od vědeckých diskusí občas trochu odváděl pozornost neustále se otevírající výstřih Aliciny blůzky, který zejména při nutných předklonech nabízel utěšený pohled. Někdy se Alici nedařilo tak úplně stáhnout lem sukně tam, kde by měl být, a jindy moderní přiléhavé kalhoty, vlastně punčocháče, které tak pěkně obepínaly Alicin zadeček i klín, pana profesora také trochu zaskočily. Zdálo se, že pana profesora nějak zasáhlo, když Alice ve vědeckém zápalu, nevědomě, jedním dechem ocenila jeho inteligenci a zároveň přiznala, že právě to shledává na mužích nejvíc sexy. Vlastně jí to jen „ulítlo“. Ale profesor, teď už John, byl velkorysý a na naivní děvče se nezlobil.

Večeře v laciné čínské restauraci proběhla v přátelském duchu a John neodmítl pozvání na závěrečnou skleničku do Alicina podnájmu. Vše šlo samospádem, není třeba zabíhat do podrobností. Až na jednu maličkost – John měl podstatné potíže udržet erekci. Alice se o něj krásně postarala a snad ho i přesvědčila, že kromě partnerova intelektu ji nejvíce vzrušuje, když může partnerovi poskytnout rozkoš. Že to se pak cítí jako mocná, silná žena. Johnovi se moc nedařilo jí ten dar rozkoše oplatit a brzy se polekal, že už je pozdě, že už opravdu musí jít.

Vyvinuly se z toho víceméně pravidelné úterní schůzky. Už bez večeře v restauraci, ale s něžnou Alicinou péčí. A s Johnovým intelektem, který Alici skutečně těšil, neboť v podstatě zvládl všechny její úkoly a eseje na vynikající známky. Alicinu nevolnost z neukojeného sexuálního vzrušení obvykle vyléčil ve středu Bob. Nebo někdo.

I když to obvykle bývají milenky, které po čase chtějí víc a nechtějí hrát druhé housle za manželkami, byl to John, který toho začínal chtít víc. Častější schůzky, telefonáty, přehled, kam a s kým chodí, co dělá se zbytkem týdne… Alice byla spokojená, že se jí podařilo stát se z pronásledující pronásledovanou, z usilující usilovanou. Ale současný stav jí vyhovoval, nic měnit nechtěla a Johnovy pokusy taktně, nicméně nekompromisně odmítla. John sice uznal, že ten nekomplikovaný vztah je asi výhodnější a tedy lepší, ale občas ho mrzelo, že pro Alici nebyl naprostou jedničkou a středem zájmu i mimo úterní večery. Nechával si to pro sebe; nechtěl přijít i o ty úterní večery.

Oba byli překvapení, jak jim rok spolupráce rychle utekl. John začal chystat Alicinu magisterskou práci a připravoval půdu pro přijetí do doktorandského programu. Dostal skvělý nápad. Z budoucí magisterské práce utvořil zajímavý výtah a přihlásil ho jako Alicin příspěvek na konferenci, na kterou byl pozván. Jistě to Alicině profesionální dráze prospěje. A také doufal, že čtyři dny společného pobytu s Alicí v Kalifornii prospěje i jemu a jejich vztahu.

Částečně měl pravdu. Alicin příspěvek byl na konferenci přijat se zájmem a vlídně. S tím vztahem to bylo složitější. Co se dalo tolerovat jeden nedlouhý večer v týdnu se hůř snášelo i po jediném plném dnu spolu, o druhém a třetím dnu ani nemluvě. Atmosféra už byla trochu napjatá, když si k nim na večerní skleničku přisedl profesor z místní, pořádající university. V akademických kruzích proslul svou nedávnou publikací, kde rafinovaně spojil hned dvě módní témata, klimatické změny a systemický rasismus, a proponoval jejich kauzální propojení. Trhák!

Blahosklonně Johna pochválil, že má šikovné studentky, a velice nadšeně chválil Alicinu přednášku, zejména vzhledem k jejímu mládí. Že by to chtělo jen ještě trochu vybrousit a jistě by to bylo publikovatelné i ve velmi prestižním odborném časopisu. Který, náhodou, on také rediguje. A že je jí ochoten s tím vybroušením pomoct. John se strašně urazil a pod nějakou chatrnou záminkou odešel do svého pokoje.

Alice to s laskavým profesorem brousila až do časného rána. Asi se jim práce dařila. Ráno byl už článek víceméně přijatý k otištění, a co víc, Alice už byla víceméně přijatá k doktorskému studiu na kalifornské universitě, kam si zatím ještě nepodala ani přihlášku. A žádná nevolnost z neukojeného sexuálního vzrušení, ani omylem! Že John trucoval, a že s ní od té chvíle a pak už po celou cestu domů ani nepromluvil, situaci příjemně ulehčovalo. Ale byl to jen odklad; doopravdy Johnovu velkému hněvu uniknout nešlo. Byl pohaněn hned nadvakrát: jako muž i jako odborník. To se přejít nedá!

V úterý ho neočekávala, ale přišel. Spíš k ní vpadl. Jako spravedlivě rozhněvaný Bůh, dávající jasně najevo, kdo je pánem situace. I Alice. Nebo by jím alespoň chtěl být. Řekl jí, že je obyčejná, sprostá kurva, která ho hanebně využívala a zneužívala. Jenže se zatraceně spletla, on není žádný hejl. Tak od teď už není jeho studentkou, ať si hledá jiného vedoucího magisterské diplomky. Ale že jí dá i poslední dobrou radu: ať si raději hledá i jinou školu, kde by studia dokončila, a nejlépe hodně daleko. Protože on jí to na této škole pořádně ztrpčí, a jinde má také známé. Je vyřízená!

Alice zachovala klid a snažila se k tomu přimět i Johna. Jestli si uvědomuje, že také může hodně ublížit sám sobě? Možná, že i víc, než jí. Ostatně, že mu nikdy nic neslibovala, to spíš naopak. Jestli by nebylo moudřejší dojet těch zbývajících několik měsíců ve starých kolejích, možná s malými úpravami, a pak jít každý svou cestou. Že by si oba ušetřili řadu nepříjemností…

„Tak ty mi chceš ještě vyhrožovat?!“ zařval rozlícený John, a rozplakal se. Alice ho chvíli utěšovala, což John chvílemi vděčně přijímal a chvílemi trucovitě odmítal. Na odchodu jí řekl, že ještě neví, co udělá.

Ale Alice už věděla. Nechtěla a nemohla si dovolit sedět na soudku s trhavinou, od které neměla rozbušku. Také věděla, že kdo dá první ránu často získává rozhodující převahu. A především věděla, že emocemi ovládaný John udělal fatální chybu v odhadu rozvržení sil a svých možností. Bylo jí ho i trochu líto, ale vždyť mu přece dala férovou šanci, varovala ho!

Ve středu dopoledne už seděla v pracovně děkanky a popravdě jí řekla, jak moc chtěla studovat na Institutu, ale pan profesor, kterého požádala o konzultaci, přijetí podmínil sexuálními službami… a ona nakonec podlehla. Litovala toho a myslela, že už nikdy nic takového neudělá, ale pan profesor jí měl v hrsti a vyžadoval další služby. Se slzami v očích špitla, že to byly někdy služby neobvyklé a ponižující. Strašně se tím trápila, měla deprese, ale když chtěla uniknout a ten vztah ukončit, profesor ji začal vyhrožovat, že jí nenechá studia v klidu dokončit. Co má dělat; vždyť už neví kudy kam, na studium se stejně nemůže soustředit, a občas jí napadají sebevražedné myšlenky…

Někde tady příběh nabral raketovou akceleraci, ale ztratil hodně na zajímavosti, protože se stal naprosto předvídatelným. Ve středu odpoledne John ztratil přístup ke svému počítači na universitě; zablokovali ho a potom zabavili. Vzápětí už John nesměl ani do své pracovny. Ve čtvrtek mu byl zakázán přístup na universitu a jeho dvě přednášky byly předány jiným vyučujícím. V dalším týdnu byl John dvakrát vyšetřovaný universitní komisí. Jeho obhajoba, že iniciativa vycházela od Alice a veškerý sexuální styk byl naprosto dobrovolný a s oboustranným souhlasem mu hodně přitížila. Byl to důkaz, že vůbec nechápe závažnost a zvrácenost svého činu. Také mu přitížilo, že byl běloch a zcela zřejmě heterosexuální. Podle kritické rasové teorie, kterou se Institut genderu, rasy, sexuality a sociální justice bezvýhradně řídil, byl jako běloch privilegovaný, a tak už od narození rasista, i když o tom ještě nevěděl. Něco na způsob dědičného hříchu. Proč to napínat, od pátku byl nezaměstnaný. Zda bude také stíhaný trestně vyšetří a rozhodnou jiní, ale i v tom ohledu se mračna hrozivě stahovala. Už dvě studentky byly ochotny svědčit, že se k nim John choval sexuálně nevhodně a obtěžoval je.

Složitější to bylo s těžce traumatizovanou Johnovou obětí. Nabídli Alici novou vedoucí diplomky, která se zavázala dostatečně pomoct, aby Alice mohla skutečně do tří měsíců graduovat a pokračovat v doktorském studiu v Kalifornii. K tomu, samozřejmě, universita uhradí psychoterapii, kolik jí bude potřeba. Ale byl tu další problém. Na síti „me too“, kde Alice zveřejnila svá příkoří, se hrnuly nabídky právního zastoupení, a i místní právníci a organizace nabízely své služby. Hrozil dlouhý a drahý soud a pro universitu hodně ostudy. Zase, proč to napínat. Alice přijala universitní nabídku mimosoudního vyrovnání, která ji zajistila pohodlný život po celou dobu studia na drahé kalifornské universitě.

Celý příběh by mohl sloužit jako příspěvek k teorii chaosu. Ta má za to, že když motýl v amazonském pralese zamává křídly, může tím ovlivnit počasí na druhém konci světa. Něco na tom může být. Právě v té době, kdy v Kanadě John přišel s ostudou o místo a Alice přišla k jisté proslulosti, zaručené graduaci a pěkné částce odškodného, pana profesora v daleké Kalifornii z nějakého důvodu příšerně zamrazilo v zádech. Kdyby uměl česky, asi by řekl: „Brrr, zubatá si na mě sáhla!“ Že uměl jen anglicky, napadlo ho jen „someone is walking over my grave.“ Nemýlil se.