John svůj život rozvrhoval, spřádal a žil jako ságu. Žánr, který se obvykle krásně čte a čtenář, vtažený do děje, příběh nerad odkládá. Ale sága se podstatně hůř žije. Protože sága je o dosahování velkého, nadosobního cíle, kterému je vše podřízené, často i přes mnohé generace. Hrdina příběhu musí být ochoten vše podřídit a ve jménu velkého, ušlechtilého cíle i obětovat – lásku, přátelství, překážející odpůrce, i sebe.

John byl hrdý na své pra-prarodiče z otcovy strany, chudé rolníky v téměř nevolnickém postavení v malé anglické vsi. Měli sen o lepší budoucnosti a odvahu za ním jít. Aby zlepšili svůj úděl i společenský status, odešli do města a stali se továrními dělníky. Dědeček z otcovy strany se vyučil a stal se váženým a poměrně dobře placeným řemeslníkem, zatímco Johnův otec mířil ještě výš. Ukončil obchodní školu a když se za války dostal do zajetí, pilně na sobě pracoval a studoval i v německém zajateckém táboře. Po návratu dokončil univerzitu a stal se vedoucím oddělení matematiky na jedné z dobře zavedených anglických škol. Byl to samotářský, citově nepřístupný muž s vysokými a přísnými požadavky na sebe i na jiné; těžko se mu dalo vyhovět. Pouze mimořádné výsledky ho mohly uspokojit, a i to jen dočasně – hned vyžadoval úspěchy nové a lepší.

John si svého otce idealizoval a snažil se být hoden jeho pochvaly a uznání. Jenže zkuste úspěšně doběhnout závod, ve kterém se cíl stále posouvá. John dosáhl doktorátu v technickém oboru, přestěhoval se do Kanady, aby unikl omezením, vyplývajícím z britské třídní společnosti, stal se důležitým činitelem v univerzitní administrativní hierarchii, avšak stále byl nespokojen a mířil výše. Zároveň trochu pohrdal svou veselou a sportovně nadanou matkou, právě tak jako svou méně vzdělanou a na rodinu zaměřenou sestrou. Neměl si s nimi co říci a po otcově smrti s nimi přerušil na několik let styky. Měl je prý rád, ale až později pochopil, co mu tak vadilo. Nepřispívaly k dosažení ušlechtilého cíle rodinné ságy, a co hůř, jim to vůbec nevadilo a žily si spokojeně. John se naopak obával, že otec by s ním ani teď nebyl tak docela spokojený.

Snad překvapivě, snad ani ne – oženil se s nadanou, veselou a sportovně založenou učitelkou. Byla, například, v čele žebříčku svého tenisového klubu a v utkáních bojovala o každý míček jako o život. Ale když někdy prohrála a John ji chtěl svým způsobem utěšit a povzbudit k usilovnějšímu tréninku, nechápala ho a dokonce se bránila – „Ale vždyť to byl docela pěknej, bojovnej mač!“ To zase nechápal John. A už vůbec nechápal, že nezvýšila tréninkové úsilí; dál si chodila zahrát spíš jen pro radost a často nad tréninkem snadno zvítězilo pozvání kamarádek na kafíčko nebo na večírek.

Ještě horší bylo, když jí nabízeli místo ředitelky školy a ona odmítala, protože ji mnohém víc bavilo vyučování a práce se žáky než administrativa. Marně John vysvětloval, že to by přece bylo uznání jejích schopností, povýšení, cesta vzhůru. „Že by ji to nebavilo“ John považoval za špatný, nepovedený žert. Ale ona myslela svou nevážnost vážně, zatímco co Johnovu vážnost brala nevážně. Oba byli úspěšní, i když každý jinak, a zatímco jeden ke svým úspěchům takřka dotančil, druhý si je vydřel. Nešlo to moc dobře dohromady.

Měli dvě dcery, obě celé mámy. Tančily, strojily se, smály se, měly hodně kamarádek a později ctitelů, a jen tak, jakoby mimochodem, ve škole výborně prospívaly, v mnoha sportech byly nadprůměrné, a navíc byly i hudebně nadané. Ale v žádném oboru to nedotáhly k mimořádným výsledkům, na které bezesporu měly, jen kdyby na tom začaly vážně pracovat. Jenže ony raději dělaly, co je bavilo, a ono je toho bavilo hodně, sotva to stíhaly.

A John, i když je měl rád, jim to nemohl odpustit. Nabourávaly mu základní předpoklady jeho ságy, ještě se při tom královsky bavily, a přece dosahovaly, čeho chtěly. Jejich spokojenost ho dráždila; byla to spokojenost laciná, nepodstatná. Protože vše, co v životě má cenu, se musí vydřít a něco tomu obětovat. Cesta k úspěchu musí být trnitá. Universitní diplom studenta, který se za studií dobře bavil, by měl být neplatný.

Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Žena se s ním rozvedla a dcery ho navštěvovaly spíš ze slušnosti. Byly velice opatrné, s čím se mu svěří. Žena na něj vzpomínala jako na dobrého člověka, ale že legrace s ním bylo jako v márnici. „Když jsem se dobře bavila,“ dodávala, „on se snad na mě zlobil.“ Dcery to shrnuly „Jo, s naším tátou jsme vždycky věděly, co jsme udělaly špatně.“

Mohlo by být zavádějící, že John měl velmi rád hudbu Mahlera. Tak vida, přece jenom znal uspokojení, když se nechal unášet romanticky vzdutými emocemi, zapomněl na svět a neproduktivně, ale šťastně, mařil čas… Omyl!

John Mahlera studoval. Hloubkově a vážně. Fascinoval ho příběh jihlavského židovského chlapce, narozeného v Kališti, které najdete jen na podrobnějších mapách, z rodiny hrubého krčmáře a vinopalníka. Slabý chlapec, ve svém prostředí často odmítaný jak Čechy, tak i Němci nebo Rakušany, který se s vrozenou srdeční vadou stal zapáleným a výkonným horským turistou. Ale především se stal světoznámým dirigentem a skladatelem. John napsal zasvěcenou studii, otištěnou v prestižním časopise, jak Mahler svou tvrdou, neústupnou prací překonal romantismus a svými smělými tonálními experimenty předznamenal modernismus a předběhl nebo ovlivnil Schoenberga, Berga, Šostakoviče, Brittena a jiná světově uznávaná esa. Kdepak vzduté emoce! John na své studii tvrdě pracoval a také mu přinesla uznání i od proslulých hudebních znalců a kritiků.

Na malé universitě na úpatí Skalistých hor, kde byl John děkanem, se téměř všichni znali. Koupili Johnovi k narozeninám lístky na hokejové utkání v hlavním městě provincie. John tam často jezdil služebně nebo na koncerty. Ale na hokej?! Přátelé snad doufali, že John objeví půvab cesty čistě za zábavou, a že se snad i dá strhnout k fandění a spontánním, bezprostředním prožitkům.

Chytře vymyšlené, ale moc to nefungovalo. Vlastně vůbec ne. Johna sice skutečně zaujali bouřliví, zapálení a do hry plně ponoření fanoušci. Ale když se k nim poctivě snažil přidat a utkání prožívat, nedařilo se mu to. Dokonce čím víc se o to snažil, tím to bylo horší. Trochu lidem kolem sebe záviděl, že se tak umí odvázat, ale také jimi za to maličko pohrdal. Takhle zabít sobotní večer…

Když jel domů přes zasněžené, ledové albertské pláně, nemohl se zbavit toho rozdvojeného pocitu. Takhle zabít sobotní večer… jenže oni se snad opravdu dobře bavili, a on se k nim nemohl přidat, i když chtěl… Raději začal přemýšlet, co všechno musí zítra udělat, aby tu ztracenou sobotu dohnal. Protože se chtěl ucházet o právě uvolněné místo děkana na univerzitě v hlavním městě, a to by byl rozhodně krok vpřed a vzhůru. To by dokonce mohlo být i důstojné vyvrcholení jeho kariéry, na které by i jeho prarodiče mohli být hrdí, a snad i jeho otec. A ta teoretická možnost zdárného dosažení cíle dala zrod nečekané, možná i trochu bizarní myšlence.

Kdyby to místo dostal, co kdyby po několika letech dalších pracovních úspěchů odešel do důchodu. A odešel zpátky do Anglie, kde by se svým způsobem pokusil začít zase od začátku, ale tentokrát jinak. Tentokrát by tvrdě a nesmlouvavě pracoval na tom, aby se naučil bezprostřednosti, spontánnosti, legraci a vůbec lehkosti a nevážnosti. To by bylo, aby to usilovnou a cílevědomou prací nezvládl!