Neviditelný pes

POVÍDKA: Irská pohádka

2.6.2022

Jim byl sice Irčan a hrdě se k tomu hlásil, ale také byl už Kanaďan ze čtvrté generace, a k tomu se hlásil stejně hrdě. Věřil mýtům o kanadské snášenlivosti a umírněnosti a snažil se je osobním příkladem potvrzovat. Dokonce je aktivně šířil po světě, kamkoli přišel. Rád se ptal spolustolovníků v hospodách v cizích městech, zda ví, proč Kanaďani přecházejí silnice, a sám se spokojeně smál odpovědi „No přece – aby se dostali pěkně doprostřed.“ Podobně když vysvětloval, že kanadská kánoe se pozná podle toho, že zbytečně nečeří hladinu.

Byl hrdý i na to, že v Kanadě se Irčani neperou kvůli náboženství, natož aby se zabíjeli. Na Den svatého Patricka si všichni obléknou zelené tralaláčky, zajdou do hospody, zazpívají si, ujistí se vzájemně, že jsou solí země, a impregnují se Guinnessovým pivem tak, že se pak z toho ještě týden léčí. Katolíci jako protestanti.

Jim to bral jako trochu vágně definované, ale vynikající zásady zdravého života a soužití. Sám tak chtěl žít, ale v poslední době to nebylo lehké. Snažil se to sám sobě nepřiznávat, ale jeho tolerance dostala závažné trhliny, když se do bytu nad ním přistěhovali noví imigranti.

Dupali. Nechápal, jak to jen dělali, ale každý krok byl jako rána dřevěnou palicí do jeho stropu. A časem jako do hlavy. Snad ještě těžší úder byl jejich budík, pravidelně v šest ráno. Pravděpodobně ten nejhlasitější budík na světě, umístěný a vibrující asi přímo na podlaze, přesně nad Jimovou ložnicí. A když už jsme u těch ložnic: místo postelí měli nejspíš přímo na podlaze jen rám s matrací. Milovali se často, s chutí, a také energicky. V kanadských dřevostavbách s chabě isolovanými stropy se mohli milovat rovnou v jeho ložnici; akusticky by to vycházelo nastejno. Nepomáhalo ani, že jejich Mazda, snad z páté ruky, při ranním startování rozhořčeně střílela do výfuku. Věděl, že se to nový soused pokoušel spravit, šel s tím dokonce i do servisu, a nakonec to Jim, inženýr, zkoušel opravit sám. Také marně. Snad proto to byl Jim ještě ochoten přehlížet.

Ale nešlo přehlédnout, že napětí mezi ním a jeho ženou nesporně vzrůstalo. Každý den od něj stále naléhavěji požadovala, aby šel sousedům domluvit, později aby jim to šel vytmavit, a když stále žádná akce nepřicházela, aby je postavil do latě. Situace začala být opravdu závažná, když tak tolerantní a snášenlivý Jim manželce řekl, že z ní možná mluví její německá nadřazenost a rozpínavost; Trudy byla německého původu. V duchu jí Jim dokonce hanlivě řekl „Kraut!“ – a sám se toho polekal. Teď už byly skutečně těžké kanóny venku, nachystané k nemilosrdné bitvě. Trudy se jen mimochodem zmínila o Jimově trapném nedostatku mužnosti, odvahy a péče o vlastní rodinu, ale že ona je na to už stejně zvyklá, a že tedy půjde vyřídit tu záležitost sama. Jim se oprávněně polekal; válka a krveprolití byly na spadnutí. A také už byl sám dost vyčerpaný. Jak sousedy, tak Trudy. S těžkým srdcem se vypravil o patro vzhůru.

Otevřela mu mladá paní, hezká jako obrázek. Zvala ho dovnitř rozmáchlým, mezinárodně srozumitelným gestem, a neustále se vyptávala „Coffee? Tea? Coffee? Tea?“ Jim brzy pochopil, že tím se její konverzační schopnosti v angličtině vyčerpaly, a jeho stížnost zřejmě nepadne na úrodnou půdu. Možná bude vyslyšena, ale rozhodně ne pochopena. Vzdal to, možná i trochu s úlevou.

Ale stejně toho viděl dost. Paní měla na nohou dřeváky. Byla tak nápadně pěkná, že si Jim trochu zahanbeně pomyslel, že se jejímu manželovi ani nediví. Průhledem z chodby viděl do otevřených dveří ložnice a skutečně, rám s matrací ležely na podlaze a vedle stál na zemi obrovský, klasický budík s dvěma zvonky. Viděl trochu i do obýváku, který – podobně jako ložnice – vypadal vzorně uklizený, ale vzápětí si také uvědomil, že oni tam vlastně skoro nic k uklízení nemají.

Teď ho opravdu zalila hanba. Nejraději by si nafackoval, že tam vůbec šel, a tak začal s mnohými květnatými omluvami couvat ke dveřím. Paní domu, zdálo se, rozuměla jen jeho často opakovanému „sorry“, ale jinak zcela viditelně nechápala, o co tu jde a co si o tom myslet. Jimovi se ty dva-tři metry předsíňkou ke dveřím zdály strašně dlouhé, a když je nakonec překonal, vykoktal poslední omluvy a uháněl pryč. Krásná paní se za ním ještě chvíli překvapeně a nechápavě dívala, a pak za ním zavřela.

Jim doma doufal, že zavřela i za tou celou nešťastnou příhodou. Zřejmě ne. K večeru, asi už po práci, přišel sousedčin manžel a chtěl vědět, co že se vlastně stalo, že žena mu sdělovala nějaké úplně zmatené zprávy. Manželova angličtina nebyla právě bezvadná, ale stačila na to, aby znemožnila únik výmluvou na jazykovou bariéru. Jim se s mnoha omluvami snažil manžela přesvědčit, že došlo k nějakému omylu, k bezvýznamnému nepochopení, že to snad nestojí ani za řeč, ale viděl, že to situaci nepomáhá. Že soused se zdá být nejen stále víc nechápající a překvapený, ale i zneklidněný. Nezbývalo než s pravdou ven.

„Víte,“ pravil Jim opatrně, „ony ty dřeváčky, co doma nosíte, trochu klapou. Docela maličko, ale my tu nemáme ty solidní stavby, co máte v Evropě, a stropy nejsou moc dobře isolované. A ty dřeváky skutečně maličko klapou. Nešlo by s tím něco dělat? A když už jsme u toho, tak mě napadlo, že možná kdyby budík nestál přímo na podlaze, třeba by drnčel maličko míň, a my mohli vstávat o hodinu později, jak jsme byli zvyklí… Jak vidíte, nic moc závažného, ale kdyby se s tím přece jenom dalo něco dělat…“

Jim byl tím proslovem vyčerpaný. A také zdrcený. Právě seřval chudého imigranta, a to bylo proti jeho zásadám, podle kterých chtěl žít. Strašně se styděl a pochopitelně se o dalších možných stížnostech ani nezmínil. Naopak, velice se omlouval a souseda ujišťoval o své dobré vůli. Ovšem soused se také nesmírně omlouval a ujišťoval Jima o své dobré vůli. Tak se chvilku přetahovali, komu je to líto víc, až se nakonec vzájemně ujistili o dobré vůli inspekcí Jimových zásob irské whiskey. Shodli se, že drahé single malt jsou spíš pro snoby; pro jejich potřeby je Tullamore Dew jemná dost. A rozešli se v dobré, velmi dobré vůli. Jim byl rád, že u toho Trudy nebyla.

Dunění dřeváků ustalo okamžitě. Až si Jim musel na ten klid zase chvíli zvykat. Budík hned první ráno po té historické mírové konferenci zněl tlumeněji, a další ráno by se člověk musel na to velmi soustředit, aby slyšel z horního patra slaboučké pípání nového elektrického budíku. A i když to nebylo vysloveným předmětem jednání, ustalo i divoké milování. Jim se jednak trochu styděl, protože si uvědomil, že oni věděli, že on věděl. Připadal si provinile, jako voyeur. Zároveň doufal, že jim to milování nezkazil, že si jen našli trochu diskrétnější a méně hlučné možnosti. Ale milují se stejně vášnivě.

Nečekaný bonus byl, že Trudy přece jen uznala, že je chlap a ne žádný srab. Že je sprdnul a postavil do latě pěkně, že si na ně dupnul. Nebylo jasné, zda se tím stal v jejích očích atraktivnější, nebo se nechala novými sousedy inspirovat. Každopádně se to projevilo v jejich ložnici, a protože měli dobrou postel a bydleli v přízemí, mohli si ledacos dovolit.

Jen ta stará rezavá Mazda dál po ránu střílela do výfuku. Snad v tom byla nějaká vyšší, nečistá síla, když to ani irský inženýr nedokázal opravit. Snad za tím byl nějaký zlomyslný leprikón, ale těm je lepší se vyhýbat. Tak se to Jim naučil přehlížet.



zpět na článek