Přezrálá civilizace se sebevražedně hroutila, místní války hrozily přerůst ve válku globální, a nám nezrály hrozny. Což by nebyl problém sám o sobě. Počkali bychom, až náležitě dozrají, vybarví se a zesládnou, kdyby právě na to nečekali i mývalové z našeho sousedství. My jsme chodili hrozny prověřovat každý den, mývalové chodili na prověrku každou noc, jak tomu nasvědčoval nepořádek, který po sobě nechávali na verandě.

Situace se stávala kritickou; před dvěma roky jsme byli nároční a chtěli mít hrozny skutečně slaďoučké, jak mají být, a mývalové nás předběhli a hrozny očesali. Dočista. Nechali jen pár kuliček spadlých na zem. Vloni jsme jim to oplatili a snad den před tím, než mývalové uznali hrozny za dostatečně zralé, jsme je očesali. Mývalové ostrouhali, a byli jsme si jedna-jedna.

Jak je zřejmé, situace se přiostřovala a letošní výsledek nabýval na důležitosti. Za takových podmínek jsme už, samozřejmě, nemohli dál lehkovážně riskovat, a hrozny jsme se ženou pečlivě posbírali. Ne tak docela zralé a sladké, ale zato všechny. Dočista.

Karma se dostavila téměř okamžitě, ale to já ještě nevěděl. Ne docela zralé hrozny byly dobré tak na zavařeninu, v místní řeči „grape jelly“, a tudíž jsem jel koupit spousty cukru a jakousi petosu, jak návod v kuchařce vyžadoval. Ovšem jel jsem nejen bez řidičáku, ale i bez jakékoli možnosti za nákup zaplatit; peněženku jsem zapomněl doma a zjistil jsem to, pochopitelně, až u pokladny v supermarketu. Na druhý pokus, po návratu domů pro peněženku, jsem zaparkoval téměř u vchodu obchodu a v duchu jsem zajásal – smůla je protržená! Ten vchod byl z technických důvodů uzavřen, a já musel skoro celý supermarket obcházet k jinému vchodu.

Ale stále jsem ještě nevěnoval pozornost těm naléhavým osudovým varováním. Ani když jsem zjistil, že hrozny je nutné podle návodu rozdrtit a „propasírovat“ drátěným sítem, které jsme doma neměli. Což znamenalo třetí cestu do supermarketu. Ale kdo by se nechal otrávit takovými prkotinami; zvítězili jsme nad mývaly a pomsta byla sladká. Hrozny ne.

Hrozny ne, a ani šťáva, získaná pasírováním. Žádala si nesmírná množství cukru, ale věřili jsme návodu. Teď už zbývalo jen cukrem zahuštěnou šťávu patnáct minut povařit a „grape jelly“ se už dodělá a zahoustne samo. Což zní tak nadějně a jednoduše…

Ale trest za naše hamounství byl zřejmě už zapsaný v osudových knihách a děj se, jako v klasických antických tragédiích, nevyhnutelně rozvíjel k tragickému vyvrcholení. Snad po třech minutách vaření se hladina budoucí pochoutky v hrnci prudce vzedmula a začala nezadržitelně z hrnce přetékat na rozpálenou plotnu. Jako v pohádce „Hrnečku, vař!“ té hmoty neubývalo, naopak snad přibývalo, a když byla skleněná varná deska zcela zalitá, sladká hmota začala stékat po sporáku dolů, zatékala za i pod sporák, a větracími otvory se dostala i mezi dvojitá skla trouby. Začala se rozpínat i po kuchyňské podlaze. Ale ani na sporáku zatím nezahálela. Připékala se k rozpálenému vařiči, čadivě hořela, a podařila se jí dokonalá fúze se sklem varné desky. Naše záchranné pokusy hrozily závažnými popáleninami, ale nakonec byly úspěšné; sporák se přece jenom podařilo vypnout. Náš kouzelný, leč modernizovaný hrnec zřejmě bez přívodu tepla nepracoval.

Měli jsme štěstí, nový kuchyňský sporák jsme kupovat nemuseli. Po týdnu usilovné práce se nám podařilo varnou desku oškrábat a i zbytek sporáku přijatelně vyčistit. Podlaha v kuchyni, i přes opakovaná a důkladná mytí, lepila ještě za měsíc. A co v hrnci ze zamýšleného grape jelly zůstalo bylo jen sotva poživatelné; ani coby dárek rodině a přátelům se to nehodilo.

Ten příběh by měl mít nějakou mravní pointu, nějaké zobecnitelné poučení, ale nic mě nenapadá. Snad jen, že při hroutící se civilizaci a hrozbě globální války nám právě ještě tohle scházelo…

Ale těm mývalům, těm jsme to letos pěkně natřeli!