POVÍDKA: Filosofská historie
Do našeho domku se vstupovalo po sedmi betonových schodech a přes malou plošinku. Té se, myslím, správně říkalo „odpočívadlo“, ale po překonání pouhých sedmi schodů mi ten název připadal trochu nadnesený. Tím spíš, že za plošinkou už byly vstupní dveře, a za nimi možný odpočinek.
Schody i plošinka se dost často špinily a časem je bylo stále obtížnější umýt. Starý nátěr místy popraskal a sloupal se, špína se zažírala přímo do pórů betonu, a žena stále častěji dávala najevo nelibost…
Snažil jsem se oddálit nevyhnutelné, jak to jen šlo. Když ostatním počasí nepřálo, mně přálo – každý přece ví, že v mrazech, vedrech, plískanicích a vůbec v marastu natírat schody nejde. Že je k tomu zapotřebí nejen delší období právě správného počasí, ale také souvislý časový úsek, nepřerušovaný jinou prací a jinými neodkladnými povinnostmi, a právě tak je nutný kus velkého a nepřetržitého odhodlání. Ta potřebná konstelace se milosrdně nedostavovala, a já z toho těžil a oddaloval nevyhnutelné.
Až mě jednou zaskočila brázda vysokého tlaku, neměl jsem na práci nic průkazně neodkladného, a velké odhodlání dostatečně nahradila manželčina stoupající nelibost. Nebylo úniku.
S pomocí tlakové myčky jsem se zbavil oprýskaného nátěru i zažrané špíny. Následovala frustrační vložka – čekání, než operační prostor řádně vyschne. Po nátěru základní podkladovou barvou jsem si frustrační vložku nuceně zopakoval. A na úsvitu třetího dne, jak by řekl Hemingway, jsem slavnostně přistoupil k první vrstvě konečného nátěru. Barva se pěkně roztírala a dobře kryla, ženina tvář se rozjasňovala, a mně se zdálo nové čekání na uschnutí už méně frustrující.
Zahradil jsem čerstvě natřený vchod provazy a před zábranu umístil krabici s nápisem „Pošta“ – kdyby náhodou přišel pošťák, tak aby věděl. A šel jsem snad umývat štětce nebo nějak jinak využít té nucené přestávky.
Žena se po tom mém výkonu šla osprchovat, ale zapomněla si něco v obýváku. Spoře oblečená, spíš nahatá, se pro to vrátila. A žasla.
Postarší Ind v turbanu a uniformě Kanadských pošt rozvážně a pečlivě uvolňoval provazy, bránící vstupu na čerstvě natřené území. Ženino dilema prý bylo strašné – má zachraňovat čerstvě natřené schody, nebo svou cudnost?! Jako tak často, a obvykle k mé velké lítosti, zvítězila cudnost; místo razantního okřiknutí pošťáka žena křičela na mě, abych hned přišel, a sama utíkala pro osušku.
Stejně už bylo na jakýkoli pokus o záchranu pozdě, a vynadat poštovskému panáčkovi by už také nic nespravilo. Už stihl přijít ke dveřím, hodit do dveřní schránky dopis a ťapal si to zpátky. Užaslí jsme pozorovali, jak beze spěchu, pečlivě a rozvážně uvazuje zpátky provazy, které měly zabránit vstupu na čerstvě natřené schody. Na nich i na plošince už nechal obrovské šlápoty, a přidal další i na cestičce, která vedla k našemu domu. Nevzrušovalo ho to, nevšímal si toho. V hlubokém zamyšlení kráčel dál. Nohu měl ten filosof, převlečený za pošťáka, snad nejméně šestačtyřicítku.
Přemítal jsem, co se mu asi pod tím turbanem honí, jaké záhady jihoasijské mystiky. Rozjímá snad o lidské pomíjivosti, o pomíjivosti věcí a záležitostí světských? Nebo dokonce o inkarnaci? Je to Guru, tedy uznávaný učitel? Anebo jenom blbec?!
Ale něco přece pracovalo. Místo mé obvyklé bouřlivé reakce a neodolatelného přání nakopat tomu zločinci pozadí jsem si jenom povzdechl „a teď můžu začít pěkně od začátku, i s frustrační pauzou na uschnutí. Symbolicky to je takový koloběh života. Měl bych být rád, že ještě můžu…“
Anebo jsem už taky jenom blbec, a to pozadí jsem tomu filosofovi nakopat měl?!