Za těch padesát let spolu to už měli skvěle nacvičené, sehrané a zažité. Když jeden onemocněl nebo měl nějakou nehodu, ten druhý celkem automaticky převzal otěže a táhl káru sám. Staral se o nemocného partnera, o domácnost, a kdysi i o děti. Aby vše nějak klapalo a alespoň se udržovalo v chodu, i když ne právě vždy v chodu bezvadném a stoprocentním. Součástí snad nikdy nevyslovené, a přece důsledně dodržované dohody bylo, že starající se partner byl zproštěn jakékoliv kritiky a naopak, jeho snaha a výkony byly často chváleny víc, než by člověk za jiných okolností očekával.

Situace, spojené s nehodami, úrazy nebo problematickou funkcí či spíš ne-funkcí jednotlivcových orgánů byly celkem jednoduché a přehledné. Zdravý partner prostě musel zabrat, než se ten postižený z toho trochu vzpamatoval. Ale zejména zamlada se to nestávalo často, a když, tak hojení probíhalo rychle. Období potíží byla brzy vystřídána dlouhými časy bezproblémovými. Samozřejmě nepočítali a nevedli záznamy, kdo kdy měl jaký úraz a potřeboval péči a ošetřování, ale dlouhodobě se to nějak přirozeně vyrovnávalo a oba si užili obou rolí.

Fungovalo to i v dobách, kdy manželství nebylo právě v pořádku. I když se nad vztahem stahovala mračna, v nouzovém stavu docházelo k příměří a klidu zbraní, a až po vyhojení postiženého byl možný návrat k partnerským ukrutnostem. Ke cti obou partnerů slouží, že nikdy nemocí a úrazů nezneužili k citovému vydírání lásky a péče, jak to někdy viděli u některých svých známých.

Naopak, pečovaný se po nějaké době začal cítit trochu nešikovně, zejména když pečovatel byl už maličko unavený a v péči umdléval. Nemocný partner se začal čím dál tím víc osamostatňovat a starat o sebe, jak jen mohl, a tím zahájil časnou rehabilitaci. Tak vlastně objevili novou, hojení urychlující léčebnou metodu. Jediným problémem bylo, že s přibývajícím věkem těch úrazů a orgánových dysfunkcí u obou partnerů nějak přibývalo, a naopak ubývalo těch časů bezproblémových. Ani zdatnost zdravého, pečujícího partnera už nebyla, co bývávala.

Ale co se zrádnými nachlazeními a chřipkami?! Obvykle to jeden přinesl domů, zničeně zalehl, a ten druhý se o chudáka staral. Jenže netrvalo dlouho a starající se také nakazil a začal také potřebovat péči. Obvykle dřív, než první chorý byl schopný převzít otěže. Občas to druhý partner z posledních sil nějak doklepal k okamžiku, kdy naopak první partner provedl už zmíněné urychlené hojení, a zase se to nějak vydařilo a úspěšně se vystřídali. Jindy byli, jak sami podle oblíbené Čapkovy pohádky rádi říkali, jako pejsek a kočička, když se vyprali. Kočička vysadila pejska na prádelní šňůru, pejsek seskočil a vysadil na šňůru kočičku, a tak tam viseli oba. Tak i marodili oba, na pár dnů domácnost nefungovala, nic se nestalo, a potom už zase bylo jednomu lépe a začal se starat.

Jenže těch synchronizačních potíží stále přibývalo. Jednak oba partneři nemládli a jejich odolnost se spíš snižovala, jednak světem obcházely různé záludné virózy. Zápasili s tím, jak mohli, ale když byli někdy nemocní oba najednou a vzájemná péče byla čím dál těžší, polekali se. Oba chápali, že teď jde skutečně do tuhého.

Samozřejmě, nakonec to dopadlo, jak to dopadnout muselo. Život, ta pohlavně přenosná, neléčitelná, smrtelná choroba, se dožádal svého. Ani sebevíc obětavá vzájemná péče by byla nepomohla, a ani na ni už nebylo.

K čemu tohle povídání vlastně je? Děj to vlastně nemá a poučení z toho také nejspíš neplyne. Popel obou partnerů je rozsypaný, kde si přáli a měli to rádi; ona v oceánu, on na horách.

Ale jestli jste dočetli až sem a také vás napadlo „Ale že se s tím bili celkem statečně!“, snad to povídání přece jen nějaký smysl má…