Míváte také někdy "jeden z těch dní?" Jasně, každý z nás občas přejede přes nerovnou cestu, přísahám ale, že jsou chvíle, kdy si myslím, že si na mě Alláh musel opravdu zasednout. Chci říct, "Velký šéf" by měl mít smysl pro humor, že ano, musím to ale vždycky odnést já?

Vezměte si před pár týdny. S několika kamarády jsme už nějakou chvíli plánovali velký mučednický víkend; je to něco, co začalo před pár lety diskusí na medicíně zpátky doma v Ammanu. Seděli jsme na koleji, jedli pizzu, šrotili se na poslední zkoušky z anatomie a Ali řekl: "Víte, po promoci bychom měli udělat něco opravdu velkého." Bavili jsme se o rybaření v Kanadě nebo o něčem takovém, většina z nás si ale myslela, že to zní pěkně nudně. Abdul navrhl golfový víkend v Cancunu, ale něco takového může přijít člověka pěkně draho. Hasan (který je opravdový blázen do motorek) navrhl, že si půjčíme Harleye a pojedeme na sjezd motorkářů ve Sturgisu, slyšeli jsme ale, že lidi tam dokáží být pěkně neurvalí.

Každopádně Ahmed nakonec řekl. "A co takhle nacpat několik aut výbušninami a zabít pár stovek náhodných nevěřících v koordinované sérii gigantických výbuchů?" A my na to jako, doprdele, to je ono! Nejen, že by to byla nádherná událost, která utuží naše vztahy (s pěkným šukáním v ráji, lol), také by to byla cenná služba veřejnosti. Dobře, plácli jsme si na to a slavnostně jsme si slíbili, že dva roky po promoci tenhle velký víkendový fór provedeme.

Vím, jak to s těmito vysokoškolskými sliby obyčejně bývá; rozjíždění zdravotnické praxe, povinnosti vražd ze cti v rodině, zakládání rodiny, je snadné ztratit kontakt s kamarády ze školy. Ale víte, tahle věc - naše věc - byla vážná. Díky internetu jsme dokázali zůstat v kontaktu a náš plán rozvíjet. Měli jsme štěstí a všichni jsme získali Ahmadínežádovo stipendium a praxi v anglickém zdravotnictví. Naše rodiny se každý víkend scházely na zahradní barbecue a sledování fotbalu a mučednických videí v televizi. Pak jsme se s ostatními kamarády vykradli do garáže na doutník a přípravu výbušnin.

Takže dobrá, velký víkend nadešel a chlapci včas dorazili ke mně domů, každý roztřesen vyhlídkou na nějaký ten masakr nevěřících. Všechny propanové bomby, benzín a kanystry s hřebíky byly připravené. Podíval jsem se na Aliho a řekl jsem: "Dobře, kámo, přistav auto ke garáži a já ho začnu nakládat." Na obličeji se mu objevil ten jeho hloupý výraz a on řekl: "Moje auto? Myslel jsem, že mučedníkem bude Hasan." Hasan se silně zakuckal svým čajem a spustil: "Co, ty vole, já jsem sestavil mobily k odpálení, nechtěl jsem se vyhodit do vzduchu. Myslel jsem, že se vyhodí Mohamed." Pak spustil Mohamed: "Nedívej se tak na mě, kámo, myslel jsem, že jenom poskytuju duchovní vedení. Kromě toho, moje auto je v opravě s převodovkou." A pak vypukla velká hádka. U svatého posraného proroka, dva roky tenhle fór plánujeme, a teď se chce každý z mučednictví vykroutit?

Abych to zkrátil, rozhodli jsme se tahat sirky. Hádejte, kdo vyhrál? Jo, moje maličkost, starý dobrý trouba Chalid, stejný chlapík, na kterého čeká hromádka účtů za benzín a propan a další vybavení. Stejný chlapík, který hostil dvě třetiny plánovacích schůzek ve SVÉM domě, protože staří "kamarádi" ze školy si vždycky našli nějakou pohodlnou výmluvu o "přestavování kuchyně" nebo "dohledu MI6" a nikdy nezvedli ani prst, aby pomohli uklidit prázdné lahve, papírové talíře a zbytky po C4. Víte, jak se to říká: každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Další krátkou si vytáhl Bilal a já jsem se chytil za hlavu. Skvělé, teď se budu honit za nebeskými pannami s tím blbcem za zády.

Takže já na to: "Dobře, kdo dá auta?" A oni se začali dívat jeden na druhého a vypukla DALŠÍ velká hádka, protože "ještě mi zbývá 28 splátek" nebo "je v opravě kvůli seřízení kol" a další hloupé výmluvy. Takže znova taháme sirky, abychom vybrali auta, a hádejte, kdo vyhraje? Jo, můj Benz, stejné zasrané auto, za které jsem právě zaplatil posledních 129,95 liber. Takže jdu do domu a říkám svojí ženě Jumaně o celé té věci a už to přichází - pohled, úplný s popuzeným koulením očí a kroucením hlavou. Přísahám, kdyby její otec nebyl můj strýc, byl bych v pokušení vytlouct jí ten iritující škleb z obličeje. Takže ona říká: "Dobře, jdi si užívat se svými línými džihádistickými kamarádíčky a se svými 72 pannami. Jen mi nech klíčky od Jeepa, abych si měla čím jezdit na nákupy."

Takže jsem zavolal do kanceláře a řekl jsem jim, ať zruší všechny mé schůzky s pacienty pro ten den, a vyrazil jsem Benzem do Londýna, což mě stálo dalších 40 liber za benzín a mýtné. Dojel jsem na Picadilly, zaparkoval před nočním klubem a zavolal Ahmeda, aby to odpálil. Nic. Seděl jsem tam tři minuty a čekal, až to rozbuška z mobilu odpálí - a nic. Viděl jsem, jak k autu kráčí policajt, takže jsem vyskočil a začal jsem se pakovat tak rychle, že mě málem přejel doubledecker. Vlezl jsem do metra, myslel jsem, že jsem v bezpečí, ale nějací stupidní rasističtí nevěřící se po mě začali ohlížet, protože je zjevně děsil Arab smrdící benzínem. Vystoupil jsem v Ealingu a šel jsem do mešity, kde měli být ostatní, a oni tam všichni postávají jako stádo přiblblých ovcí. Takže já na ně: "Co se kurva stalo? Co se stalo s tou detonací?"

Tomu byste nevěřili: Mohamed, jehož jediným úkolem bylo vytočit jednoduchý detonační kód, změnil operátora, aby dostal nový iPhone, a zapoměl si zkopírovat svůj seznam detonačních kontaktů. Takže já na to: "A co Bilal? Explodoval? Prosím řekněte mi, že explodoval." Připitomělé výrazy okolo mě mi říkají, že ne. Kuuurva. Žádný mrtvý nevěřící, žádné nadržené panny a já jsem přišel o Mercedesa za 12 000 liber.

Já tedy na to: "Takže je to takhle, chlapci. Právě jsem nasadil svůj zadek na mučednické frontě a bylo Alláhovou vůlí, že se to nepovedlo. Takže proč se s tím nesmířit a nezkusit to znovu za dva roky?" U Kristovo nohy, mysleli byste si, že jsem jim právě převrhnul jejich felafel. Začali říkat věci jako "islámská pýcha" a "za starou dobrou jordánskou univerzitu" ...

Takže jsem řekl dobrá, pojďme tahat znovu. Protože jaké jsou šance, že si vytáhnu znovu? Myslím, že jsem měl jít radši studovat statistiku, protože už jsem zase držel krátkou sirku. Když si tu druhou vytáhl Bilal, rovnou jsem nabídl svého Jeepa, protože podle toho, jak to dneska šlo, mi bylo jasné, že se vyhodím ať tak, nebo tak.

Když jsme s Bilalem dorazili ke mně domů, Jumana se právě vrátila z Tesca a vykládala nákup. "Myslela jsem, že už budeš v ráji," řekla tím svým iritujícím hlasem. "Změna plánu," řekl jsem. "Potřebuju hodit do Glasgow na odpálení letiště".

A přišlo to znovu. Pohled.

"Jo, a budu potřebovat Jeep."

Pohled na druhou.

"A naše obličeje jsou všude v televizi, budeš nás muset odvézt."

Ani se nebudu pokoušet popsat, jak se tvářila. Naložili jsme zbytek výbušnin a vyrazili po M1 na sever, uprostřed víkendové dopravní špičky. Jumana celou dobu běsnila, nadávala na provoz a na výfukové plyny. Je třeba dodat, že když jsme konečně dojeli do Glasgow a vyhodili jsme ji v kavárně u silnice, už jsem se silně těšil na sladké osvobození smrti.

Dobře, takže jsme se s Bilalem trochu rozpumpovali, zkontrolovali jsme všechno vybavení, jestli je připravené na velký výbuch, zaměřili Jeep na terminál a šlápli na plyn. Já jsem křičel "Alláhu akbar", Bilal křičel "Alláhu akbar" a "Vpřed mučedníci", stejně jako za starých časů na škole. A myslím, že taky "Promaž naše panny, Alláhu, protože štěstí doktora Ch. se právě teď změní". Buuum! Rovnou do skla.

Byl jsem mimo nějaké dvě nebo tři sekundy. Bilal a já jsme vytáhli rozbité nosy z airbagů, což znamenalo, že jsme pořád naživu, což znamená, že ty zatracené kanystry nevybuchly, už zase! Pomyslel jsem si, že jsme možná vjezdem do terminálu zabili nějaké nevěřící. Pak jsem ale zjistil, že jsme do něj nevjeli víc než pár centimetrů? Co to doprdele znamená? Prodavač Jeep vychvaloval, že je to skvělé nezastavitelné americké vozidlo, které američtí křižáci používají, aby si projeli cestu do horských lesů, s jednoduchým splátkovým plánem, a ta zatracená věc se nedokáže dostat skrz zatracené skleněné okno. Znovu jsem nastartoval a ten kus šrotu tam jenom stojí s protáčejícími se koly. Prý "pohon na všechny čtyři", do prdele.

Dobře, plán B. Bilal a já začínáme mačkat všechna záložní detonační tlačítka a kódy. Pár třesknutí rozbušek, žádný výbuch. Pak vidím, jak přicházejí policisté.

Alláh je mým svědkem, opravdu nedokážu vysvětlit, co se dělo dál; možná to bylo stresem, zmatkem nebo frustrací. Ať už byl důvod jakýkoliv, připadalo mi rozumné vylít na sebe kanystr benzínu a zapálit se.

Zde je rada od doktora Ch.: pokud někdy dostanete silné nutkání se upálit, posaďte se a relaxujte, dokud nepřejde. Protože a) není to příliš efektivní způsob, jak zabíjet nevěřící, a b) bolí to jako svině. Tolik, že jsem byl skoro rád za ty vysokotlaká vodní děla a pokus o hašení tím přihlouplým skotským převozníkem zavazadel.

Mimochodem, zmínil jsem, že jsem zapálil i Jeep? Už mi zbývalo jenom 37 dalších splátek po 438 librách.

Pak už mi opravdu nevadilo, že mě začali ti naštvaní dudáci mlátit. Znělo to hrozně, ale přinejmenším udusili zbytek ohně. Byla to skoro úleva, když mě policajt spoutal, zatímco jsem ležel na chodníku, protože v tu chvíli už jsem vážně uvažoval o tom, že tenhle vysokoškolský mučednický vtip nebyl tak dobrý nápad, a uvědomil jsem si, že to nejhorší je za mnou.

Nic takového. Zde je další užitečná zdravotní rada od doktora Ch.: pokud je vaše kůže napůl spálená a horká, nelehejte si na povrchy, které nejsou potažené teflonem. A prosím poznamenejte si: chodníky v Glasgow nejsou.

Po půl hodině práce se špachtlí se policajtům podařilo sebrat nějakých 95 procent mojí osoby z chodníku. Podíval jsem se dolů na své nohy a uvědomil jsem si, že od dneška ušetřím hodně peněz na oblečení, protože jsem měl pár trvalých černých polyesterových nohavic.

A nakonec to nejlepší: podíval jsem se dolů a zjistil jsem, že "malý Chalid" chybí. Když mě nakládali do policejní dodávky, podíval jsem se přes rameno a viděl jsem ho upečeného na chodníku. Pak přiběhl jeden z těch psů na odhalování bomb a spolkl ho jako párek. Tolik k těm 72 pannám.

Konečné skóre: Přišel jsem o jednoho Mercedesa, jednoho Jeepa, 2000 liber za všemožné materiály na bomby, tři vrstvy kůže a jeden středně dlouhý penis. Počet zabitých nevěřících: nula. Takže až si mi příště budete chtít stěžovat, jaký máte špatný den, neočekávejte příliš sympatií.

Musím jít. Přicházejí vyšetřovatelé a poté mi budou na obličej nasazovat kůži ze zadku. Nechám vám ale poslední dobrou radu od doktora Ch.: bez ohledu na to, kolik panen vám slíbí, nikdy se nepřidávejte k vysokoškolským spolkům.

Z angličtiny přeložil Viktor Svoboda

www.eurabia.cz