Jako obvykle? Ano, ostříhat a melír. K melíru mě ale přemluvila ona. K červenému melíru. Měla jsem obavy, že budu vypadat jako zbloudilý čert, naštěstí se jí ruka neurvala a jsem tedy jen decentní el diablo.

Protože mě nepodřezala.

Protože i když byla opilá a při sesekávání mé ofiny se kolem sebe (a hlavně kolem mě!) oháněla břitvou a koordinace jejích pohybů byla nadmíru rozverná, přesto mě nepodřízla. Ani omylem. Profesionálka.

Hleděla jsem na sebe do zrcadla a upřímně se divila, proč nevstanu a neodejdu. Vždyť byla v sázce nejen celistvost mé tepny, ale i má důstojnost. Také mi mohla na hlavě spáchat pekelný mazec, který by jen tak rychle neodrostl. Ne, nezvedla jsem z té židle, na níž jsem seděla přikurtována úžasem a jen jsem v sobě dusila smích. Bavila mě.

Svévolně mi začala tykat. Mně, své vážené zákaznici. Vyprávěla mi. Poněkud ztuhlá mluvidla klopýtala v ústech přes důvěrný příběh. Nemohu říct, že by byl oplzlý. To bych jí křivdila. Bylo to vlastně srdceryvné vyprávění o vášnivé tělesné lásce, plné myšlených, avšak nevyřčených vulgarismů. Napjatě jsem sledovala obě dějové linie – tu z lidové slovesnosti, která se mě přímo netýkala, i tu proklatě fyzickou a osobní, jež si zahrávala s mou vizáží. Nevěděla jsem ještě, co se z obou příběhů vyvine, jestli psychologické drama, či komedie, tragédie nebo snad p-horor. Tajil se mi dech.

„Oni totiž byli oba takoví neukojený. Takoví nadržený. Představ si, že to nevydrželi třeba ani v lese na houbách. A to už byli dávno manželé. On jí tam musel sklátit hned pod smrčkem. Normálka to nevydržel až domu. Prostě to pořád potřebovali. Ale víš, co bylo hrozně zvláštní?“ Kdepak monolog, mávala kolem mě ostrým nástrojem a vyžadovala participaci, nechávala mě hádat. – „To tedy nevím.“ – „On ti jí nikdy neviděl! Víš, jak to myslim. Prostě jí nikdy neviděl. Asi mu to scházelo, a tak jí jednou navrhnul… Víš, co jí navrhnul?“ - „To si netroufám odhadnout.“ – „No, že by jí jako chtěl vidět, jenže ona se styděla a prej že jedině pod dekou a když chce vidět, ať si vezme baterku. Udělali to teda tak, on si vzal baterku a kouknul se a víš, co jí řek?“ Za zrcadlem se mi chechtá ukrytý ďábel, plazí přitom jazyk – žahavou jalapeño papričku. Jedním pařátem si na mě ukazuje, druhým se drží za los cojones a náramně si mě vychutnává. „Fakt nevím.“ – „Řek jí, že JÍ má hrozně vošklivou!“ A už se chechtá nejen ten schovaný, nýbrž i ona.

Já se pokouším nenápadně křižovat, abych ji taky neměla ošklivou, tedy svou hlavu.

Chválabohu, neselhala. Dopověděla zkazku - ten zklamaný průzkumník s baterkou spadnul při jedné šichtě do žhavé strusky a příliš rychle zahořel. Smutná balada, při níž asistovalo a přikládalo samo peklo. Naštěstí pro mne, muchas gracias, druhý děj nekorunovala tragickým závěrem, nebylo třeba chodit kanály, nebylo třeba krýt zohyzděnou lebku nějakou pokrývkou. Prostě profesionálka.

Ona už se drží, už nepije, nicméně dodnes, když se podívám na svůj červený melír, zamrká na mne plamenným okem nenápadný el diablo. Kdo by mohl tušit, že jej potkám v kadeřnictví, a kdo ví, kde mě přepadne příště. Jak známo, žádné zábrany nemívá. El diablo es una figura que en muchas religiones actuales representa la encarnación suprema del Maldad. Maldad es una palabra que describe lo que es moralmente incorrecto, corrupto, destructivo, egoísta y perverso.