POVÍDKA: Co oči nevidí
Žena pana profesora pila. Co, pila. Chlastala. Vodku. Až do bezvědomí. A na rozdíl od jiných smrtelníků, kteří si po takovém tahu slibují, že se už toho jedu v životě nedotknou, žena pana profesora pila příští den nanovo. A zase do bezvědomí. Tak v tom lítala třeba měsíc. Potom se maličko vzpamatovala, manžel ji odvezl do nemocnice na detoxifikaci, žena jedla pár týdnů zdravou stravu a polykala vitamíny, než zahájila další kolo pití. Až do bezvědomí.
Neštěstí bylo, že v psychiatrickém diagnosticko-statistickém manuálu na to byla diagnóza. A pan profesor byl profesorem lékařským, i když v jiném oboru. Nicméně jako lékař na diagnózy věřil a jeho žena tedy byla nemocná. Potřebovala jeho něžnou, shovívavou a oddanou péči; o opuštění nemocné partnerky nemohlo být ani řeči. To by přece žádný slušný člověk nemocnému nebo zraněnému partnerovi neudělal, a zejména lékař ne.
Pravda, ze začátku pila paní profesorová zcela zřejmě „na vztek.“ Zlobila se na celý nespravedlivý svět, včetně svého úspěšného a hnízdečko obětavě vystýlajícího manžela. A viděla, že i když svým pitím nezasáhla lhostejný svět, alespoň manžela její pomsta zasáhla naplno. Trpěl. A pečoval. A žena pila o to víc; pracovalo to. Jenže za čas to začalo být bez vodky těžké. Z prostředku se vodka stala sama cílem a tělo si ji, celkem nekompromisně, žádalo. Tak se diagnóza drogové závislosti potvrdila a pan profesor hledal pro svou nemocnou ženu vědecky podloženou pomoc. Dost se durdil, když se někdo zmínil o motivaci a vůli; přece byste nechtěli vinit oběť nemoci?! Tak trpěl. A pečoval. Ženě nic nescházelo, ani peníze na novou vodku.
Pan profesor byl na tom hůř. Začal se bát nechávat svou ženu doma samotnou. Obával se, že jednoho dne spálí dům a sama v něm uhoří. Když na universitě odpřednášel, spěchal co nejrychleji domů. Svou laboratoř začal také zanedbávat. Objevoval se tam jen pro to nejnutnější, a i tak byl v úzkostných myšlenkách a obavách doma. Pokud to jen trochu šlo, odmítal pozvání na zahraniční a mimoměstské konference a přednášky. Pravda, zezačátku brával ženu s sebou. Ale když mu v jednom zahraničním městě přivedla do hotelu opilého pobudu a z jiné země nemohli odlétnout, protože zcela sťatou paní profesorovou nevpustili do letadla, pochopil, že tudy cesta nevede. Když už opravdu na nějakou přednášku či konferenci musel, najímal profesionály, kteří za správnou cenu leccos snesou, a žádal nejbližší přátele, aby se mu o ženu starali a dohlíželi na ni. Pan profesor byl dobrý muž a přátelé mu vycházeli vstříc, ale ani pro ně to nebyly snadné služby. Ujišťovat se, zda se bezvědomá žena neudusila vlastními zvratky v páchnoucím domě…
Ale snad nikdo nevěděl, jak moc to ponižovalo a trápilo pana profesora. Zejména když si uvědomil, že se nechal zatáhnout do hry. Na schovávanou. Nacházel v domě vtipně ukryté láhve vodky, vyléval je do záchodu, zatímco žena, když se trochu probrala z bezvědomí, si kupovala nové a nacházela nové vtipné úkryty. Pan profesor světového odborného ohlasu právě tak vtipně a vynalézavě láhve hledal. Pokoušel se s tím vyrovnat humorem, jenže úsměv vycházel nakřivo, hodně nakřivo. Ale protože žena přece byla nemocná, dál pečoval. A trpěl.
Až jednou přišel pan profesor v lepší náladě. Konečně našel psychiatra, který těm chemickým a neurobiologickým problémům alkoholiků skutečně rozumí. A vida, manželka prý už něco přes měsíc nepije. Vše je na dobré cestě. A aby se to oslavilo a manželku to povzbudilo, pan profesor pořádá takový menší večírek, jen pro několik blízkých přátel. Ale pochopitelně, dodal pan profesor jen tak na okraj, ten večírek bude striktně nealkoholický. Vždyť to tak také jde. A pohoštění bude spíš jen nějaká studená mísa, co on sám zvládne; nechce zatím ženu příliš zatěžovat.
Ten večírek byl zvláštní. Těžký a křečovitý. Jako by si hosté uvědomovali tu strašnou tíhu, kterou pan profesor v posledních létech podpíral a nesl, a křehkost zlepšeného stavu paní profesorové. Pečlivě hledali neutrální, nezávadná, veselá a optimistická konverzační témata, ale ta snaha z toho přímo řvala a dál zahušťovala už tak úzkostlivou, těžko dýchatelnou atmosféru. A alkohol, to skvělé mazivo podobně nešikovných, zadrhávajících a poskřipujících společenských situací a vztahů, nebyl k mání. Alespoň pro hosty ne.
Ovšem paní profesorová po celý večer z obýváku na krátko odbíhala, čím dál častěji. A vracela se čím dál tím ruměnější. A veselejší. S břitkými poznámkami, které si často dělaly legraci i právě z té zaříznuté nálady večírku. A smrtelně vážných hostů. Ale to náladu nevylepšilo. Snad i proto, že šlo jen těžko přehlédnout, že paní profesorová odbíhala a přibíhala stále nejistějším krokem. A její vtipné poznámky, provázené čím dál tím víc rozmáchnutými gesty, obsahovaly stále víc breptů a potíží s výslovností.
Když – konečně – uplynula nikde nepsaná, ale obecně uznávaná minimální slušnostní doba návštěv, jeden z přítomných profesorů se omluvil, že zítra ráno letí přednášet na druhý konec země a musí tedy nelidsky brzy vstávat. Jak to často bývá, rozpustil tak i ostatní, kteří také měli před sebou ještě řadu naléhavých úkolů, nebo je naopak měli za sebou a byli unavení. Prostě byl čas jít. A poděkovat za krásný a příjemný večer. Což paní profesorová náležitě okomentovala. Možná, že zase břitce, ale už jí nebylo moc rozumět. Tak odběhla do útrob domu, jistě z dobrých důvodů, a nechala na manželovi, ať se s procesem loučení a vyprovázení hostů vypořádá sám.
Nejlepšího přítele si nechal na konec. A že přítel se neměl k chvále, pan profesor se toho ujal sám. „Hezký večírek to byl,“ řekl, jako by to snad mínil vážně. „A vidíš, šlo to i bez alkoholu.“ Když přítel stále nic neříkal, pan profesor dodal „Snad už to od teď bude všechno lepší!“ Přítel mu podal ruku, a rychle se obrátil k odchodu. Aby mu pan profesor neviděl do tváře.