Petr seděl na staré dřevěné židli před chatou a pozoroval, jak se večerní chlad vplétá mezi smrky. Šumava měla v sobě zvláštní druh ticha – ne to mrtvé, ale to živé, které se hýbe v jehličí, v trávě, v neviditelných křídlech ptáků. Ticho, které člověka neodřízne od světa, ale naopak ho s ním smíří.

Bylo mu šedesát pět. Čerstvý důchodce, jak říkali kolegové na hvězdárně v Ondřejově, když mu před měsícem předávali symbolický dárek – mosazný sextant, který už dávno nikdo nepoužíval. „Ať se neztratíš,“ žertovali. Petr se usmíval, ale uvnitř věděl, že se neztratí. Ne teď. Ne už.

Na matfyzu kdysi vystudoval astronomii a nebeskou mechaniku. Celý život počítal dráhy těles, která se nikdy nedotkla země. Vypočítával, jak se světlo ohýbá kolem hvězd, jak se planety mírně chvějí pod vlivem gravitace. A přesto se mu vlastní život občas zdál jako chaotická trajektorie, kterou by nedokázal popsat ani nejpřesnějším diferenciálním rovnicovým modelem.

Byl rozvedený už mnoho let. Dvě dcery žily se svou matkou v jiné, spořádané rodině. Vídali se párkrát do roka – narozeniny, Vánoce, občas společná večeře. Nebylo v tom nic hořkého, jen jakási tichá dohoda, že každý život má svou vlastní dráhu. A že některé dráhy se jen občas přiblíží, aby se zase vzdálily. Teď seděl na chatě, kterou si kdysi koupil v záchvatu romantické touhy po samotě. Doprovázely ho dvě lahve dvanáctileté skotské whisky, které si přivezl jako společnice. Ne aby se opil – to už dávno nebyl jeho styl – ale aby měl s kým vést rozhovory, které se nejlépe vedou sám se sebou.

Týden před událostí se celé lidstvo připravovalo na průlet asteroidu Apophis. V médiích se to hemžilo uklidňujícími titulky: Nebezpečí nehrozí, Asteroid proletí blízko, ale bezpečně, Vědci potvrzují – žádná kolize.

Petr se tomu usmíval. Ne ironicky, spíš smutně laskavě. Věděl, že pravda je jiná.

Jeho starý přítel z NASA mu před měsícem zavolal. Nebyl to dramatický telefonát. Žádné „Péťo, sedni si“. Jen tichý hlas, který se snažil být klidný.

„Máme nové výpočty,“ řekl. „Apophis je na kolizním kurzu.“

Petr mlčel. „Je to jisté?“

„Na devadesát devět celých devět procent.“

„A proč to neřeknete veřejně?“

„Protože by se svět zhroutil dřív, než by asteroid dopadl.“

Petr to chápal. A chápal i to, že to nesmí říct nikomu. Ani svým dcerám. Ani bývalé ženě. Ani kolegům.

A tak odjel na Šumavu. Ne utéct – jen být někde, kde se dá dýchat.

Užíval si dny ticha. Ráno chodil k potoku, kde se voda leskla jako stříbro. Břehy byly obrostlé mechem tak měkkým, že by se do něj člověk nejraději položil, a mezi kameny se choulily drobné žluté pryskyřníky, které vždycky vypadaly, jako by se probudily o něco dřív než zbytek světa. Vzduch byl chladný, ostrý a čistý, takový, jaký umí být jen na Šumavě, když se noc ještě úplně nevzdala dne. Občas se z mlhy vynořila srna, zastavila se, podívala se na Petra a pak tiše zmizela mezi stromy, jako by byla jen součástí jeho myšlenek. V dálce, snad od Srní, se ozývalo vytí vlků. Jako by věděli, co přijde. Možná, že vědí, vždyť zvířata mají takové instinkty, kterým nerozumíme.

Odpoledne seděl na verandě a četl staré astronomické knihy, které už dávno zastaraly, ale pořád měly v sobě poezii. Vítr si pohrával s listy, přinášel vůni pryskyřice a vzdáleného lesa, a když se Petr na chvíli od četby odtrhl, viděl, jak se nad korunami stromů líně převalují mraky, jako by i obloha měla svůj vlastní pomalý šumavský rytmus. Někdy zavřel knihu a jen poslouchal – vzdálené klapání datla, šustění myšky v trávě, tiché šepoty větví, které se o sebe opíraly jako staří přátelé.

Večer si nalil trochu whisky a poslouchal, jak se les ukládá ke spánku. Slunce mizelo za hřebenem a zanechávalo po sobě růžový pruh, který se pomalu rozpouštěl v tmavnoucí obloze. Vzduch se ochladil, světla ubývalo a všechno kolem se ztišilo – jako by se celý les nadechl a rozhodl se na chvíli přestat existovat. Jen občasné houknutí sýčka připomnělo, že noc má své vlastní obyvatele.

Občas si vzpomněl na dcery. Na to, jak je učil poznávat souhvězdí. Na to, jak se smály, když jim ukazoval Saturnův prstenec v dalekohledu. Na to, jak se jejich životy postupně vzdálily od jeho. Ale necítil lítost. Jen zvláštní druh něhy.

„Každá dráha má své pericentrum i apocentrum,“ říkal si. „A někdy je apocentrum prostě daleko.“

A pak nastal Den D – 13. dubna 2029

Celý den byl podivně klidný. Jako by se i počasí rozhodlo nechat svět dojít k závěru bez dramat. Nebe bylo čisté, jen na jihovýchodě se odpoledne objevila jemná mlha.

Petr seděl před chatou, zabalený v staré flanelové košili. V ruce držel sklenku whisky, ale nepil, jen usrkával.

Když se setmělo, obloha zčernala tak hluboce, až se zdálo, že hvězdy svítí jasněji než jindy.

A pak to přišlo. Na jihovýchodě se objevila rudá záře. Ne prudká, ne výbušná – spíš jako když se pomalu rozsvěcí obrovská lampa. Petr věděl, co to znamená. Apophis vstoupil do atmosféry. Brzdil. Padal. Už nebylo síly, která by ho dokázala zastavit.

Zvedl se lehký vítr. Jehličí zašumělo. Jinak klid trval dál. Petr se usmál.

Ne strachem. Ne rezignací. Ale tím zvláštním úsměvem člověka, který celý život pozoroval vesmír a teď se vesmír rozhodl pozorovat jeho.

„Tak nakonec přece jen dopadne,“ pomyslel si. „Celý život jsem počítal dráhy těles, která se nikdy nedotkla země. A teď jedno z nich přichází až sem, za mnou, do lesa.“

Rudá záře sílila. Obloha se zbarvila jako žhavé železo.

Petr se opřel o opěradlo židle.

„Možná je to tak v pořádku,“ napadlo ho. „Možná každá civilizace má svůj čas. A možná i já mám svůj.“

Vzpomněl si na dcery. Na hvězdárnu. Na první pozorování komety Hale–Bopp. Na to, jak se smál, když mu kolegové říkali, že je starý romantik.

„Kdybych měl ještě jeden život,“ pomyslel si, „zase bych studoval hvězdy.“

Záře se rozlila po obloze jako ohnivá vlna.

Petr se naposledy usmál.

„Vesmír je krásný,“ pomyslel si. „A já měl to štěstí, že jsem mu rozuměl.“

A pak už bylo jen světlo.