Byl to den jak vystřižený z kalendáře. Ani horko, ani zima, na nebi něco beránků, a jeho Harley si spokojeně pobroukával. Pěkně basově, v nízkých otáčkách. Pohodička.

John neměl moc rád společné vyjížďky motorkářského klubu, kterého byl přidruženým členem. Pravda, byla to síla, když dvacet i víc velkoobjemových motorek spolu zaburácelo, byla to i zastrašující manifestace síly a moci nad ostatními motoristy a jinými smrtelníky, ale John si na to nepotrpěl. Oceňoval rady a technické znalosti motocyklových fandů, rád se zúčastnil předvánoční skupinové jízdy ve prospěch chudých dětí, ale to bylo tak všechno. Doopravdy ho těšilo si svého Harleye po práci leštit, vylepšovat a vylaďovat, a v sobotu nebo v neděli sebe i motorku trochu provětrat příjemnou projížďkou.

Byly to takové jeho soukromé dožínky. Děti už byly dávno odrostlé, ženu bavilo něco jiného, týdenní práce byla udělaná a když ne, tak už by se to stejně nestihlo a muselo to počkat na příští týden. A Harley byl bezchybně vyleštěný a připravený. Navíc žil John na oceánském pobřeží, v krásné krajině hor, údolí, lesů, řek a jezer, a tak i když jel jen tak, bez cíle, vždy bylo co vidět a stálo to za to, takže vlastně stejně jel někam. Hezky se u toho přemýšlelo, o všem možném. Soukromě a neuspěchaně.

Žádný div, že John šťavnatě zaklel, když se ze stínu u silnice vynořil policista a přísně signalizoval „Stát!“ Ležérně se k Johnovi přiklátil s obligátním „Jistě víte, proč jsem vás zastavil.“ A po dramatické odmlce dodal: „V osmdesátikilometrové zóně jsem vám naměřil dvaadevadesát. Mohl bych vidět váš řidičák a osvědčení?“ „Den v prdeli,“ pomyslel si John, a mrzelo ho to víc než nevyhnutelná pokuta, která bude zřejmě následovat.

Jenže policista si doklady prohlédl jen velmi zběžně; mnohem víc ho zaujal Johnův motocykl.

„To je už dneska klasika“ pravil hlasem podstatně méně ouředním. „To bude Electra Glider, řekl bych tak z 1985.“

„1986,“ upřesnil John.

„Ale že máte holku pěkně napucovanou! Ovšem ty výfuky, ty nejsou původní, že ne?“

„No ty původní nebyly moc dobrý. Tak jsem chvíli jezdil jen s „shotgun pipes,“ ale za ty jsem dostal pokutu, že byly hlučný. Tak jsem tam dal tyhle roury, od Bassaniho.“

„Já na tom byl úplně stejně, a taky jsem se nakonec rozhodl pro Bassaniho. Ale zaboha jsem to tam nemohl dostat. Tak mě to přišlo v dílně dost draho!“

„To já se s tím taky rval,“ přiznal John. „Než jsem přišel na to, že to chce dva grafitové distanční kroužky s těsněním. A padlo to tam jako prdel na hrnec.“

„Koukám, že ani karburátor nemáte ten původní. Někdo si na ty originální CV čtyřicítky stěžoval, ale já s tím byl docela spokojený.“

„No to máte pravdu. Dal jsem tam Dual Edelbrock, trochu jsem to vylaďoval, a holka jako by chytla druhou mízu!“

„A kdo vám tak pěkně vymaloval bandasku?“

John měl na rudé palivové nádrži černé tančící čertíky. Namaloval si návrh sám a mistr lakýrník byl návrhem tak nadšený, že mu naúčtoval jen za materiál. Ale za to si návrh zařadil do svého vzorníku. John policistovi nabídl adresu lakýrnického mistra, a dokonce nabídl, že se na něj policista může odvolat. Snad někde tady už se z policajta stal Jimmy a hovor začal nenápadně vybočovat z čistě technické roviny.

Jimmy se svěřil, že už dávno přesedlal na Harleye Fat Boba. Je to prý sakra pěkný svezení a málo platný, ty moderní vymoženosti mají přece jenom také něco do sebe. Ale stejně pořád rád vzpomíná na tu Electru, i když ji neměl tak vyšňořenou, jako John. Ovšem byl to jeho první Harley, a bylo to jeho mládí.

Ani John, ani Jimmy by si už nevzpomněli, jak se dostali k tématu samostatných nebo klubových vyjížděk. Oba měli rádi vyjížďky sólové, ale shodli se, že čas od času by to nemuselo být špatné vyjet si s někým. Ani to nemusí být velká skupina nebo klub. Kam stejně Jimmy jako policista těžko mohl; občas se mezi motorkáři děly věci, do kterých by on jako muž zákona neměl být zapletený, ani o nich jen vědět. Možná, že by i stačilo mít někoho, s kým si o motorkách někdy popovídat. Oba se dohodli, že to uváží a dají vědět. Žádný spěch, žádné násilí. Pro jistotu si vyměnili telefonní čísla. Potřásli si pravicemi a John zase vyrazil směrem k horám.

„A hele,“ řekl si John po několika kilometrech polohlasem, a pocítil spokojenou úlevu. „On ten den nemusí být tak docela v prdeli!“ Harley si v pohodě pobrukoval, slunce bylo ještě vysoko a nádrž byla skoro plná.