Posledně jsem se tu zmiňoval, že se chystám s vnučkou Dominikou do Benátek. Chtěli jsme tu navštívit výstavu současného umění Biennale v prostorách Arsenale a okolí. Letěli jsme tam v neděli ráno a vraceli se ve středu večer. Teď už pozorný posluchač a tím spíš pak čtenář písemné verze na webu Českého rozhlasu pochopí, proč se tato glosa jmenuje O fous. Na letišti jsme zažili jen normální letní chaos a zdržení, kdežto celosvětová počítačová Modrá smrt nás nepostihla. Ta nastala až po našem návratu, unikli jsme ji o fous.

V digitálním světě jste od pohromy ustavičně tak nějak o fous daleko. Tak třeba na té výstavě Biennale. Koupil jsem na internetu lístky do Arsenale. Dominika si nahrála lístek do mobilu, já jsem ze staré školy a lístek si doma vytiskl. Mobil se mi může vybít anebo trpaslíci co jsou uvnitř budou mít mejdan a lístek mi zašantročí, zkrátka, papír neselže. Takto vybavení doletěli jsme do Benátek a v docela slušném vedru jsme se plahočili k Arsenale. Dominika vytáhla mobil a já sáhl do kapsy pro lístek. Byla prázdná. Věděl jsem, že ještě na rohu námořního muzea jsem ho měl. Papír A4 jsem naskládal na malý čtvereček a tam, na rohu muzea, pěkně ve stínu, jsem si setřel pot z čela. No a pak jsem ho dal někam mimo.

Nic moc se nestalo. Oni ti z Biennale poslali lístek elektronicky, takže když zapátrám, najdu ho a vpravím ho na obrazovku. Jenže co když ten lístek někdo našel a použil a já pak přijdu ke vchodu, vytasím se mobilem a co já pak budu vysvětlovat nějakému tomu klukovi taliánskému ušatému, jak to, že jdu na jeden lístek dvakrát? Dopadlo to dobře, lístek opravdu ležel na tom místě, kde jsem si ve stínu budovy námořního muzea stíral pot a místo do kapsy ho vložil jaksi do prázdného prostoru.

Dál vše probíhalo standardním způsobem a není o čem vyprávět. Celosvětové peklo s modrou obrazovkou nastalo až druhý den. Asi víte, že na vině je firma zajišťující bezpečnost systémů. Trochu to přepískla a u nás to odskákalo letiště a síť lékáren, jinde bylo hůř, celková škoda 600 miliard.

Bylo to podruhé, co jsem unikl o fous počítačové pohromě s planetárním dopadem. V roce 2000 napadl 45 milionů počítačů na celém světě virus zvaný I love you. To už jsem tenkrát byl hodně činný na internetu a lehlo si to všechno kolem mě. Já ne. Ale to nebyla náhoda, jako teď s modrou smrtí. Když jsem totiž dostal mail s přílohou a oznámením I love you, zahodil jsem ho do koše. Kdo by mě mohl milovat? řekl jsem si a stiskl klávesu delete.

Psáno pro ČRo Plus