(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu zhlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Je to film vyhrávající v anketách o nejoblíbenější a nejkrásnější českou pohádku. Má romantickou, až téměř snovou atmosféru. Je asi hlavně zásluhou rafinované filmové hudby hitmakera Karla Svoboda, že většina diváků si nepovšimne, že ten sen je ve skutečnosti noční můra.

Sledujeme víceméně náhodné setkání dvou citově deprivovaných, možná téměř zmrzačených lidí. Tím prvním je samozřejmě Popelka vyrůstající v hororu omezené statkářské rodiny. Macecha krásnou dívku ponižuje a trápí, což se samozřejmě nemůže neprojevit na Popelčině duševní rovnováze. Odkloní se od lidí a nezdravě přilne ke zvířatům. Je to především bílý hřebec Jurášek, ale také pes Tajtrlík či sova Rozárka. Tenhle moudrý noční dravec pomáhá Popelce s většinou důležitých rozhodnutí.

Všimněme si: Popelka bere zvířata jako rovnocenné partnery a rozumí jejich řeči. Ale když se při projížďce lesem naskytne příležitost, tak jiného dravce kroužícího na nebi jen tak pro nic za nic zastřelí dobře mířenou ranou z kuše. Ne, v Popelčině mysli se odehrává něco nepěkného.

Druhým truchlivým hrdinou je princ. Ve třiceti má mentální věk sedmiletého chlapce. Nejradši ze všeho se se svými stejně starými kamarády honí po lese a vyvádí nejrůznější skopičiny. Záběry třicetiletých mužů, kteří se pošťuchují, koulují nebo válejí v závějích a při tom vyprskávají smíchy, jsou pro diváky velmi zneklidňující. Je jasné, že i na princovi se zásadně podepsali jeho rodiče. Působí jako žoviální a milý stárnoucí pár, ale ve skutečnosti svého syna od dětství tyranizovali. A neustali ani v dospělosti. Kontrastem bezstarostnosti a zlověstnosti připomíná nálada v královské rodině legendární horor Osvícení od Stanleyho Kubricka.

Pak je tu ještě jedna věc, o které se v odborných filmových kruzích mlčí, vnímavější diváci ji však musí zaznamenat. Je zřejmé, že princ neprojevuje o ženy zájem a i na plese, kdy zámecký sál zaplní desítky půvabných dam, ho stále něco táhne k jeho kamarádům. Do Popelky se zamiluje, aniž uvidí její tvář. Není v tom nic fyzického a asi ani duchovního, protože s nezralým děvčetem prohodí jen pár slov. Že ji pak pronásleduje nocí a snaží se ji vypátrat, je spíše důsledkem zvědavosti či nudy než nějaké osudové ládky. Ta se přece ani nemohla rozhořet.

Vzpomeňme: do Popelky se princ zamiloval, když byla převlečena za mladého myslivce. A to je to strašlivé a desítky let tutlané tajemství nejmilovanější české pohádky: krásný princ je s největší pravděpodobností homosexuál. Dnes už žijeme v liberální a otevřené době, takže není třeba to dál tajit.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.