Představte si na chvíli, že jste desperáti a potřebujete se uklidit a ztratit. Jistí azyl velkoměsto? Bývalo tomu tak. Ukrýt se mezi hodně lidmi; jenže nic podobného nenakukáte nikomu poctivému, kdo pracuje a kdo si o víkendu dáchne teprve v chatce, kam dojede právě z města. Má tam úkryt, často jej vybudoval a dejme tomu u Plzně leží městečko, které Pražan označí jako hodně venkovské a dejme tomu, že tu mám záchytný bod. A dávno, takže mně osobně to jako geniální úkryt nepřipadá. Až na to, že najdete úkryty taktéž v rámci podobných maloměst, a stačí se koneckonců projet na kole, když zrovna neprší.

Na kraji města leží rybník a ten bývá v sobotu a v neděli rybáři obloženější než chleba. Jejich některé tábory jsou chudší, ale často připomínají pikniky. Sedávají tu celé rodiny. Rybník dělí hráz na dva menší. Hráz obrostla keři a pár buků mezi nimi roste a zelení se táhne pěšina.

Vjel jsem na kraj jako mnohokrát a musel zabrzdit a mrkal. Poměry se změnily? Asi. Od poslední mé vyjížďky. Kus hráze, koukám, okupuje rybář a nemá s tím problém. Prutů zasadil do držáků několik a tábor rozložil a já chvíli nemohl věřit. Ne že by se nedalo opatrně projít, ale nést nad tím kolo… Tak jsem se k frajerovu podivně veřejnému úkrytu rovnou obrátil zády a nebyla to zbabělost, spíš vědomí, že já jen okouním a bloumám, zatímco on pracuje a podává výkon, i když zároveň relaxuje. Nepotřeboval jsem po hrázi na žádnou druhou stranu do samoobsluhy, nutně ne, a já nemusel putovat zrovna a jenom tudy. Objet půl rybníka lze za několik minut.

Pozdravil jsem suveréna „Petrův zdar“, aby neřekl, že mi smrdí, a svištěl úzkou asfaltkou k jezu, jednomu ze tří v městečku.

Chatová osada nad ním se před světem skrývá jako v jiné dimenzi. Má izolaci. Svah na konci cestičky podle chat posléze přechází do prudkého srázu nad řekou, kde člověk sotva proleze u paty skal. Riskuje žblunknutí do vody. Bavilo mě se vynořit na bicyklu u srázu a šlapat a pískat si okolo průčelí chat a mezi chatami a řekou a slyšet: „Odkud jede? Kde se tu vzal? Vy jste ho viděla jet tam?“ Jen málo lidí napadne pracně prolézat pod skalou a ještě držet celou dobu nad studenou hladinou vlastní kolo.

Já to prvně zkusil v dětství a zatím jsem do k vodníkovi ani jednou neletěl. To zaklepu. A před nějakou dobou jsem v Plzni potkal přítele z mládí a říkám: „Martine, ještě tam máte tu chatu?“

„Jasně, a koupil jsem druhou, menší.“ „A kterou?“ „Úplně na konci.“

„U té skály? Tam se nedá projít.“

„No… Právě!“

Byl jsem se na místě pak znova podívat a ta poslední chata působí jako doupě napasované do svahu. Přístup do ní je romanticky vydlabán v jehličí. Povídám: „To se - bohužel - dá z lesa vykrást jedna dvě. Z osady sem absolutně nikdo nedohlédne.“ A Martin na to: „Já tu nic nenechávám.“

Na řece o kus níž se houpaly prázdné lodičky. Po hladině putovaly větve. Chata ve stínu, ale v určitou chvíli sem slunce paprsky zašle. Pošťák sem samozřejmě nechodí.

Putoval jsem chvíli potom sousední čtvrtí a bez přemýšlení zatočil na silničku, co se táhne po tom druhém břehu stejné Úslavy. Jedu, najednou se leknu. Cesta končí. To jsem už zapomněl, že zde auta neprojedou; ale jsem cyklista a uviděl jsem odbočku mezi zahradami. Zatočil jsem tam a i do dalšího průvlaku na konci a najednou byl na široké asfaltové ulici mezi novými vilami, kterých jsou dvě řady proti sobě. Enkláva mezi poli. Tam se teď bohužel každý budete chtít podívat, ale schválně neupřesňuji polohu; místní o čumily sotva stojí.

Autem se dá do tohoto úkrytu všech úkrytů zajet z hlavní silnice - z druhé strany, ale tento vjezd je taky neuvěřitelně nenápadný a jistý kus za koncem města, přičemž tam ani nevede chodník; a že vilami obrostlá ulice přibyla, si někteří občané ani neuvědomují, jak jsem si ověřil. „Jo stavělo se tam. Ale zapomenete. Já tím směrem nemám proč chodit.“

Narodit se na podobném místě, nebo tam být okamžitě dovezen z porodnice, musí být formující a nezapomenutelné. To dětství! Ukryté eldorádo fascinuje a je to svět sám pro sebe, ve kterém se brzy budete znát se všemi patnácti (to je jich) sousedy a kde vás bude vyživovat spiklenectví společné výspy civilizace. „Kde jste se narodil, čoveče?“

„V ulici samostatných spiklenců.“

„A ve kterém městě?“

„Nezáleží na tom. Mělo humna a hned za humny jsme opatrovali tu ulici.“