Láska prochází žaludkem, obrazně i doslova. Muž dobré jídlo miluje a očekává ho asi tak jako žena něžnou předehru před milováním. Většina žen dovede ukojit i tuto mužovu potřebu. Přiznejme si tu vlnu endorfinů, která se v nás zmáhá, když se na stůl nese vonící pečínka s oblohou, svíčková nebo jak se ta naše oblíbená jídla jmenují. Chuťové buňky bouří, polykáme víc, než Pavlovův pes a jedinou naší snahou je se do té nádhery co nejrychleji zakousnout. Spěšné „Dobrou chuť“ a pak se do té dobroty pustíme se zápalem bezdomovce na charitativní vánoční večeři. Žena se chvíli s potěšením dívá jak nám chutná, ale když během druhé minuty zeje půlka talíře prázdnotou, její láskyplný pohled se zvolna mění v znepokojivý tázavý, až se konečně neudrží a řekne „Přece to do sebe jen tak nenaházíš jako v závodce, vychutnej si to pořádně“. Odpovědí „No, nemůžu si pomoct, když je to tak dobrý“ situaci zachráníte jen částečně. V té době si totiž v duchu říká „Tak já se mu s tím hodinu a půl s láskou piplám a on to jen tak za pár minut splivne“. Ideální manžel totiž po několika spěšných soustech odloží jídelní náčiní, láskyplně se podívá na svou milující ženu a v několika rozvinutých souvětích srozumitelně sdělí, jak fantastickou krmi mu jeho drahá polovička připravila. Větami „Něco tak fantastického jsem ještě nejedl“ nebo „Zase se ti miláčku podařila pohádková pochoutka“ můžete situaci zachránit. Nemáte-li zcela čisté svědomí nebo jste zapomněl vyluxovat, pak to může spravit už jen „Tak takovou dobrotu jsem nejedl ani u maminky“. Konec konců vžijte se do její situace. Je to, jako kdybyste celý víkend v potu tváře malovali byt a žena po návratu od maminky poznamenala „Jéje, my máme vymalováno. Ale ten hrozný zelený odstín se přece nehodí k závěsům“. Jsou totiž ženy, pro které kuchyně není svatyní, vařením plní jen svou genetickou povinnost a dovedou si představit tucet lepších způsobů jak trávit čas. Pozorovali jste někdy svou ženu při vaření? Doporučuji si někdy sednout opodál a jen se dívat. Ženy jsou totiž při vaření nesmírně činorodé. Zatímco muž dělá vždy jen jedno jídlo najednou a teprve po jeho dokončení přejde na přílohu či další, žena si klidně a naprosto nepochopitelně najednou rozdělá polévku, těsto na knedlíky, v troubě peče pečeni a dodělává salát s dresinkem. A nějakým zázrakem to vše dokončí. Jako by se ženy uměly nějakým kouzlem zmnožit v prostoru a čase a jsou ve stejné chvíli matkami, kuchařkami, uklízečkami, pradlenami, vychovatelkami a jak sami říkají, když už je toho i na ně moc, také služkami a otrokyněmi. Co se týká ocenění jídla, moje žena zavedla celkem rozumný kompromis. Pokud do třiceti sekund od zahájení konzumace zapomeneme jídlo komentovat, řekne klidným nevýhružným hlasem jen „Tak co“? Samozřejmě chválíme, nejen pro klid domova, ale také proto, že žena je skutečně výtečná kuchařka. Někdy jsme i přistiženi, že chvála předchází prvnímu polknutí sousta a i to je, kupodivu, neseno nelibě. Pokud nás chuť nové speciality zaskočí, vyjádříme to lapidárním „No je to rozhodně zajímavé a zvláštní“ a žena už ví, že tento rok by se tohoto jídla měla raději vystříhat. A tak je klid rodinného kotlíku zajištěn. To samozřejmě nevylučuje, že u nás při kávovém dýchánku s dezertem neuslyšíte věty typu „Tak ty už to máš zase zblafnutý“!

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“