Nejsem králík a vzpomínám slov muže, podle kterého, a souhlasím, je volná jízda na kole rovna svobodě. Teprve za druhé či za třetí adrenalinu. 17. dubna mi bylo dvaašedesát a jeden den, vzal jsem v garáži jeden ze čtyř bicyklů a podle zásad „neboj, dýchej, čaruj“ šlapal mírně stoupajícími ulicemi podle tří bloků rodinných domů a bytovek. U žlutě maloměstského nádraží zatočím ke trati a potkám dva první protijedoucí cyklisty. Dojedu k nechráněnému přejezdu a vidím, že kdosi buduje celý hrad u oblíbené skály mého dětství. „Jak to, že mu to dovolili? Má ke skalce aspoň zadní dvířka z pozemku? Měl bych se příště podívat. Ale spíš tuhle takzvanou Šibeničku obdivuje méně než já. Má ji jenom jako překážku ve výhledu?“

To už sjíždím ke chráněnému rybníku. Pátek, a jak jsem měl čekat, u křižovatky chvilku musím dávat přednost, zatímco plecháči sviští. A přejedu. Uháním podle vody, okolo pomníku padlých a vykotlaného dubu. K loděnici, k sypané hrázi. Kanoisti trénují na vlnách. Opřen o pobřežní lípu koukám na rybník a svět plný vil nad protějším břehu. Mé pobřeží je pracně vymícené a tím rozšířené a shnilé pařezy odstraněny, takže jsou překážkou teprve dva kluci-rybáři, úplně si uzurpují stezku! Míjím je a pokračuji legendární pěšinou mezi výše položeným náhonem, který bude končit nad jezem, a níže tekoucí Úslavou, tahle místa mi nezevšední a trasa je někde tak úzká, že musím dávat bacha, abych nesletěl dolů do řeky nebo do bližšího náhonu. Zatočím přes něj po prkenné lávce a jsem na cestě u začátku chatové osady. Za chvíli lze náhon přejet i po pražcích a hezky po travičce dorazíte až k jezu, kde čeká lavička. Pustit kolo, usednout, zahledět se do vírů a kupodivu nikde nikdo. „Dokázal bys přejít hřeben jezu s kolem a neuklouznout?“ Váhám. Stará smuteční vrba spouští clonu větviček takřka do proudu: byl by tu problém. Ale dřív jsem chodil. Naproti leží kraj bez chat.

Vracím se do městečka polní cestou a podjedu vysoké napětí, kvůli němuž támhle vytvořili paseku. Vozovka stoupá do výšin nad rybník, ale zase uhání dolů. Potkávám dvě místní dámy a pána a zaslechnu něco o retardérech. „Dali pryč. Zase je vrátili.“ Jsem na návsi. Silnice je napůl zavřená, dělají nový chodník. Škvírou mezi autobusem a domem se dostávám ke starému baráku osazenému rodinou Vietnamců a měl bych pít vodu, ale koupím Red Bull a Colu. Prodá mi to dáma a je sympatické, že posléze koupili celý ten barák, ve kterém prodejna zabírá přízemí, a že bydlí v celém prvním patře hezky s dětmi. Nějakou dobu mě to až fascinovalo a každopádně jim přeji. A netykám jim, na rozdíl od některých spoluobčanů.

Vystoupat silnicí za město? Jasně, a je to jediný řádný kopec na trase. Původně jsem počítal, že slezu, ale kupodivu zvládám. Ještě kousek asfaltkou k Tymákovu a přichází polní odbočka, ale je záhadně zaslepena trním na okraji lesa. Z rozumných důvodů zde někdo usoudil, že bude lépe, když se lidé povalí jinudy! Jdu tedy s kolem po kraji pole a podle lesa a pozoruji zřejmě prázdný posed. Konečně se proderu na slepou lesní cestu. Dovede mě na místo zajímavého výhledu a lze posedět pod přístřeškem na rozcestí, ale zrovna tu někdo je a nechci rušit a rád pokračuji fascinující pěšinou pod borovicemi, která je tu přes půl století a jen ty borovičky mohutní. Ta jehličnatá stezka mě lákala už v dětství. Vjedu odsud na širší komunikaci a pouštím bicykl u kdysi odkrytých základů starého kostela. K dispozici dvě lavičky. Opřu se na jedné o dub a lze si vyměnit tričko a trochu se napít. Na kole se zde vlastně jezdit nesmí, ale co: takřka nikoho jsem nepotkal a byl připraven slézt. Jedu velmi pomalu. Ocitám se na čemsi, co připomíná vonné horské louky. Opodál je románská rotunda a nějací turisté, ale zarazí mě pohled na opačnou stranu, kde je nově vykácen kus lesa. Dojedu nad propastný sráz, potažený zelenými keři. Jsem na hraně kopce viditelný, rozhlížím se a hle, i tam dole si lidé budují na protějším svahu hrady. Schováváme se uvnitř jeden před druhým a vlastně záleží jenom na míře. Někdo se skrývá, ani o tom neví, a druhý až paranoidně. Jeden se obestaví hradem oprávněněji, ten druhý zbytečně a pouze symbolicky. Co mi připadá jako ideál? Znát pár těchto sousedů a být vítán. Všechny však člověk znát nemůže a snad ani nechce.

Sjíždím po trávě k rotundě, chvíli u ní sedím, je odsud výhled na klikatou řeku v údolí a městečko; ale jedna dáma dodnes vzpomíná, jak jsem ji sem vedl ve večerní mlze. Břidličnatý svah přede mnou je prudký a odedávna zarostlý křovím. Vím, že z něj kdesi pode mnou vyčnívá i takzvané Žižkovo koleno, zvláštní skalka, ale s kolem se tam dostává blbě. Vedu ho z kopce, chvíli sjíždím po lukách i normálně, i když méně tradiční cestičkou na vzdálené straně bývalého hradiště, a opět pozoruji čilou výstavbu paláců. „Co je lepší? Bydlet tady nebo v Praze?“ Samozřejmě vím, že lepší je to na kraji Prahy nebo ještě spíš u Prahy; ale tady je to taky fajn a i v té Praze jste za chvíli, máte-li zájem. Soused tam do práce dojíždí vozem každý den.

Už vedu kolo po té nejprudší břidlici, když okolo mě hvízdne cyklista: ten se s tím nepárá a zvládne i masivní schody pode mnou. Taky nasedám a míjím starou školu na pahorku, tam jsem chodil čtyři a půl roku, až do svých jedenácti. Uháním malebnou uličkou, jíž jsme tam chodívali. Jak zní Raisova báseň? Cestička k domovu, známě se vine… Tak ještě přejet most a... Zdá se vám to osamělé? Musíte si uvědomit, že nejde o průnik temnou Afrikou, takže ostražitosti stačilo minimum a lze všelijak spekulovat. Nejste sami se sebou rádi? Chyba. A jistě, i nesmrtelnost chrousta je zdatné téma, já to uznávám a nikomu neberu, ale osobně preferuji jiné záhady a například vymýšlím pět literárních hrdinů, jejichž jména bych pohotově vystřelil, kdyby se mě na podobnou pětku, ehm, vůbec někdo ptal. Sherlock Holmes, Rumcajs, Kája Mařík, Pan Tau, Fantomas. Tečka. A pět prima spisovatelů? To je ošidnější téma. Nelze je vybrat. Ne. A jen momentálně bych uvedl následující klasiky. Gaston Leroux, Umberto Eco, Astrid Lindgrenová, Patricia Highsmithová, Ludvík Souček. Jemuž by v květnu 2026 bylo sto.

Ještě chvíli váhám nad řidítky, zastavím-li se společensky hned za novým mostem přes Úslavu u prkenné boudy s občerstvením, sedí tu v plném slunci přehršle cyklistů a do Plzně je to po asfaltové cyklostezce jen pár kilometrů. Ale zdržím se toho a volně pokračuji mezi domy a bloky a brzy už naší ulicí… Jako svátost uznávám, že je lepší absolvovat podobný výlet s návštěvou a třeba za intenzivního kecání - a variant cyklotrasy je X. Pravda. Ale i osamělá vyjížďka potěší a má něco málo do sebe a nebudete se mnou vzápětí souhlasit, ale momentálně ignoruji moderní technologie. Možná to provždy nevydržím, to nevím, ale dnes brojím. Třeba kamarád Marek ne. Je in, všude nosí mobil, a když se spolu projdeme, ukáže mi detaily trasy, kterou jsme šlapali. Ouha, já vidím počty zvládnutých kilometrů i kroků, snad i tep jeho srdce a kalorie; spousty dalších údajů. Všecko má, on to všecko zná, on to ví - a nachlup přesně. Ovládá se. Mě to nezajímá. Proč bych to měl vědět? Jsem snad králík? Očekávám odpovědi.

Superband Plzen-Cestička k domovu - (Václav Rais - Josef Nosek AI)