Za devaterými horami stál kdysi královský zámek se spoustou erbů, obrazů a starých zbraní na zdech. Pořádaly se tam plesy, hony, turnaje, golf a bungee jumping. Prostě si tam žili.

A taky si tam žila malá princezna, která právě přestávala být malá, a začalo se uvažovat, co s ní dál. Královská tradice si žádala, aby se princezna účastnila plesů, honů, golfu i bungee jumpingu, jen z turnajů byla omluvena. Při těch všech zábavách se měla do někoho zamilovat, vdát se a vládnout ve prospěch feudalismu.

Princezna asi nic nenamítala. Co? Jak to, že asi? Inu, ona měla od narození slabý hlásek. Nebyla němá, to ne. Šeptat mohla. Jenže copak se to sluší, u dvora šeptat? No vidíte. Princeznička zkoušela i psát vzkazy – jenomže ono tehdy moc feudálů číst neumělo a sloužící už vůbec ne. Tak jí zbývalo kývat a vrtět hlavou.

A chodilo to takhle: Při oblékání se jí nejprve zkoušeli ptát, jaké šaty si přeje, ale pak jí prostě přinesli modré šaty a ona zavrtěla hlavou. Proužkované – další zavrtění. Při růžových šatech už to zavrtění bylo odevzdanější a když jí přinesli šaty se stříbrnou krajkou, přestala princezna čekat na své zamilované žluté šaty s mašlí a oblékla si, co jí přinesli. A účes? Etiketa jí zakazovala česat se sama, a tak jen útrpně sledovala v zrcadle, co jí to na hlavě vzniká.

Nejhorší bylo, že u dvora tehdy panovala móda vysokých zdvižených límců. Dvořané i členové královské rodiny nosili hlavu jako v kornoutu. Tam už se ani zavrtět nedalo, člověk by si o límec odřel uši. V tom límci se dalo jen kývat. Pravda, při golfu taková móda kapánek vadila, ale při bungee jumpingu zase báječně zpevňovala krk. Princeznu nejvíc štvalo, že nemohla pořádně odmítat nápadníky přímo na plese. A ty otázky rodičů! „Líbil se ti ten vévoda?“ (nehybnost) „Tak slyšíš, na co se tě ptám?“ (kývnutí) „Líbil se ti?“ (nehybnost) „Tak povídám, líbil se ti ten vévoda?“ (tady už by nehybnost vyvolala dost velkou scénu, ale přece nekývnu? jestlipak v těch šatech dokážu pokrčit rameny? sláva, povedlo se) „Tak prosím, ona neví! Děvče, víš ty vůbec něco?“ (kývnutí) a tak dále.

Jednou v noci vzbudil princeznu vítr ve větvích stromů. „Tak vida, chvění jednoho lístečku není slyšet, ale když jsou jich tu tisíce, probudí to člověka ze spaní!“ řekla si princezna a do rána o tom dumala. A protože princezna nebyla taková ťunťa, aby si nedovedla vybrat vlastní budoucnost, sbalila si nejnutnější věci a šla. Na odchodu ještě do všech stromů zašeptala takový vzkaz, aby už jí všichni dali pokoj a nehledali ji, že prý má vlastní představu o šťastném životě a že se ta představa výrazně liší od představ královského rodu, a ať prý to všechno stromy vyřídí jejím rodičům. To se ví, kdyby stromům zašeptala takovéhle dlouhatánské souvětí, určitě by to popletly a vzájemně by si skákaly do řeči. Proto ten vzkaz shrnula do jediné věty. Peprné.

To pak bylo ráno! Princezna nikde a stromy ševelí jejím tichým hlasem takový úderný vzkaz, že jej dvorní etiketa připouští vyslovit jen ve francouzštině, a to ještě pouze v nepřítomnosti dam a dětí. Copak se to u dvora sluší, žádat někoho o políbení… no víte čeho? Tak raději na princeznu zapomněli, kdoví, co by stromům našeptala příště, a raději si pořídili poslušnější a mluvnější dítě.

Ale my jsme nezapomněli, nás to zajímá, co se s princeznou stalo, že? To dá rozum, že si nemohla vybrat povolání rozhlasové moderátorky nebo zpěvačky pop music. Na to měla příliš ráda kulturu. Ale až jednou přijdete o chlup pozdě do divadla, bude vás šeptem uvádět na místo taková stará paní s drdůlkem. Má doma plnou krabici programů her a koncertů, na kterých šeptem uváděla opozdilé diváky. Prožila spokojený život.

Z autorova webu Paleta nápadů a ptákovin