Kdo by neznal hru, která se jmenuje hokej. Hraje se to zahnutými holemi, kterými se postrkuje malý černý placatý kotouč, kterému se říká puk. Když hráči dostrkají či vstřelí hokejkou puk do soupeřovy branky, je to gól, a kdo dá druhému víc gólů, tak vyhraje. Na ledě bojuje šest hráčů proti šesti a na obou stranách se dost často střídají. Tak, a teď dávejte hezky pozor, protože pohádka právě začíná.

Na samém severu Evropy bylo nebylo jedno království, jehož poddaní se vyznačovali tím, že měli rádi hokej. Hrál to tam každý malý kluk, a když povyrostl, přál si být vybrán do královského mužstva, kam směli jen ti nejlepší. Byli tak dobří, že jim král dovolil ozdobit si žluté hrací oblečení třemi královskými korunkami pro ještě větší slávu království. Nu, a královští hokejisté to později dokázali mnohokrát natřít i kardinálům ledního hokeje z Kanady. A také jejich učedníkům ze Spojených států, Československa, Finska, Ruska a mnoha dalších zemí, kde se tato rychlá hra na ledě ujala a hrála. Tak se stalo zvykem, že kam si mužstvo s třemi korunkami přijelo zahrát, tam budilo náležitou úctu.

Jenže co se nestalo. Zatímco si severští královští junáci vedli ve všech světových soutěžích více méně dobře, začali do jejich země podloudnými cestami pronikat různí nepřátelé, kteří nejprve potajmu, ale později čím dál tím otevřeněji přebírali moc a vládu nad celou zemí do svých rukou. I krále už dávno odstavili na vedlejší kolej. Že prý je pozůstatek minulosti. Nahradila ho sněmovna. Ta se o královy poddané zprvu také nestarala špatně, jenže jak ubíhaly roky, mezi poslance se vloudili „političtí šejdíři“. Ty zajímalo všechno možné, jen ne blaho vlastního lidu. Právě tito šejdíři hanebně a bez výčitek svědomí umožnili mnoha nevítaným hostům snadno proniknout do království. To oni odvolali pohraniční stráž své země a vetřelcům dokonce slíbili, že se mohou v království usadit, i když nepřijmou zvyky hostitelů, jejich kulturu ani jejich jazyk a, zejména, i když jim zrovna nebude vonět starý domácí obyčej vydělávat si na živobytí prací. Prý se o ně ze soucitu postarají královští poddaní, ať už budou oni sami chtít, nebo ne. Pravda je, že ta změna probíhala pomalu a nenápadně. Šejdíři šejdili jen krůček po krůčku a šejdili tak, aby si toho pracovití a spořádaní poddaní pokud možno vůbec nevšimli.

Ale jednoho pošmourného dne se královští poddaní probudili a zděsili. Jejich země byla plná stovek tisíc zaostalých přivandrovalců se středověkými hygienickými návyky, kteří se navíc v jejich království začali neuvěřitelným způsobem roztahovat a ke všemu ještě terorizovat své hostitele. Ti útočnější z nich vykrádali obchody, přepadávali a znásilňovali ženy a dokonce i zabíjeli nic netušící poddané na ulicích měst. Zlotřilí nájezdníci se domácí policii často jen vysmívali, protože věděli, že má proti nim zakázáno zasáhnout. Věděli, že „političtí šejdíři“ sedící ve vládě nařídili policii, že se nesmí v žádném případě dotknout nových příchozích. Pokud něco nekalého provedou, má policie předstírat, že nic nevidí. Jako houby po dešti rostly v zemi svatyně cizího boha těch vetřelců a lidé si začali až příliš pozdě uvědomovat, jak obludným způsobem je šejdíři podvedli.

Šejdíři si také dali záležet, aby život v zemi navenek vypadal tak, jako by bylo vše při starém a nic zvláštního se nedělo. O kriminalitě příchozích se nesmělo psát, ba dokonce ani hovořit. Stále se ve velkém vyráběly automobily, letadla a spousta dalších výrobků, které kdysi severské království ve světě proslavily. A také hokej se hrál dál, jako by se vůbec nic nestalo.

Právě se blížilo další mistrovství světa, když k tomu památnému utkání došlo. Aby se národní mužstvo dostalo do příslušné formy, sehraje obyčejně několik mezinárodních zápasů, kterým se říká přátelské. Občas se vyzve mužstvo některé hokejem proslavené země, ale jen tehdy, je-li v tom mužstvu většina nových hráčů, o kterých se nic neví. Oni pak předvedou, co umí, a poučený vyzyvatel pak zvolí v turnaji tu nejlepší taktiku, jak na ně. Jindy je dobré pozvat mužstvo, o kterém se předpokládá, že bude snadno poraženo. Sebevědomí a chuť do hry se jasným vítězstvím pozdvihnou.

Už vám ani nevím, koho si tehdy v osudném přípravném utkání vybrali za soupeře. Jak uvidíte, nebude to vůbec důležité. Staly se však jiné, mnohem významnější věci. Náboženský spolek nově příchozích vznesl prostřednictvím skupiny svých poslanců kategorický požadavek na rovnoměrné zastoupení nových příchozích také v hokejové reprezentaci. Ministryně kultury a sportu pronesla v parlamentu dlouhý a plamenný projev, v němž vládě vysvětlila, že požadavek je spravedlivý, protože jinak by se nově příchozí mohli cítit odstrkováni a tím pádem i nevýslovně uraženi. Feministicko-socialistická vláda šejdířů pak na svém zvláštním zasedání návrh nadšeně přijala.

Ovšem na večerní poradě vedení Královského hokejového svazu nastalo po úvodním proslovu paní ministryně dlouhé a hrobové ticho. Do toho stařičký Borje Salming nesměle pípnul: „Vždyť ale oni… nedovedou ani bruslit!“ „Budˇ zticha,“ okřikli ho ostatní. „Jinak budeme všichni rasisti, fašisti a xenofobové, a víš přece, že tohle se dneska trestá,“ vysvětlil mu šeptem jeho soused. Z porady se pak všichni odplížili podivně zaražení, jen několik odvážlivců si ukazovalo po starém vikingském způsobu dlaní na čelo.

Druhý den si vedení hokejového svazu chtě nechtě muselo pozvat představitele nových usedlíků, o kterém se svazoví funkcionáři domnívali, že bude alespoň trochu odborníkem na sport. Dorazil však vetchý bělovousý stařec oblečený v něčem, co připomínalo noční košili, na očích brejličky, hlava omotaná jakýmsi už dlouho nepraným textilem. Z úst předsedy svazu zazněla první otázka: „Umí vaši chlapci bruslit?“ „To nevím,“ odvětil stařec, „ale s pomocí našeho Velkého Boha se to do zítra jistě naučí.“ Funkcionáři obrátili oči v sloup a pak už se vůbec nedivili, když si stařec dupnul a zvýšil hlas: „A nebudeme hrát v tom vašem odporně žlutavém oblečení s chrániči, ale v našem tradičním bojovém oděvu, jinak bychom se museli cítit nevýslovně uraženi.“ Když stařec s vítězným úsměvem odcházel, od stolu vytřeštěných funkcionářů se nesměle ozvalo: „A budou umět taky pravidla?“ Stařec loupnul po mluvčím zlým okem a vztekle za sebou práskl dveřmi.

Nastal den a hodina zápasu. Na led v klidu přibruslili hosté v modrém, ale při nástupu domácích se už před vstupem na led strhla mela. Ve směsi žlutých dresů a nočních košil si hlavní rozhodčí čehosi všiml a začal jedné noční košili vysvětlovat, že nože a opasky s výbušninami nebude v tomto utkání potřebovat. Brankoví rozhodčí se vrhli na ostatní noční košile a začali jim zabavovat všechny nedovolené předměty. Na hromadě odebraných věcí bylo vidět i několik ozdobně vázaných knih nadepsaných podivným pozlaceným písmem. Kapitán domácích protestoval a knihy byly navráceny jejich majitelům. Po chvíli se vše přece jen trochu uklidnilo a zápas konečně začal. Po vhazování se puku zmocnili hosté a jejich střední útočník bravurně prokličkoval chaotickou obranou domácích až k soupeřově brance, ale ještě než stačil doklepnout gól, požádal kapitán domácích o přerušení hry, protože nastal čas k modlitbě. Odůvodnil to tím, že by se jinak polovina jeho mužstva mohla nevýslovně urazit. Co měl tedy chudák rozhodčí dělat? Gól neuznal a hru přerušil. Skrze zuby procedil, že jde raději k severnímu pólu, a vytratil se do tajného klubového baru v podzemí stadionu, kde mezi prázdnými lahvemi od seveřanské vodky seděli už všichni funkcionáři hokejového svazu a zpívali si zapomenuté národní písně o statečných mořeplavcích.

Mezitím došlo na ledové ploše k ještě větší vřavě. Hráči odění do nočních košil se nedokázali shodnout, kde je sever a kde jih. Takže nevěděli, na kterou stranu se mají modlit, a začali se navzájem hádat. Jeden z nich vytáhl propašovaný sextant, který zdědil po svém dávném předkovi, který byl sluhou kapitána v loďstvu sultána Sulejmána. Jenže protože mezitím už slunce dávno zapadlo, ani on nedovedl nikomu poradit. Chaos v hledišti rostl. Někteří diváci, většinou ti z nových seveřanů, začali hráčům v nastalé panice nabízet své vlastní modlitební koberečky, zatímco diváci z potomstva domorodých Vikingů skandovali: „Vraťte vstupné, nebo vám ukážeme, jak bojovali naši dědové v Praze.“ Zápas musela ukončit městská protikonfliktní brigáda podporučíka Lundkvista v počtu pouhých šestnácti mužů, protože některé těžkooděnce se nepodařilo vytáhnout z postele.

Hned druhý den přinesly noviny The Guardian a The Washington Post spolu s televizemi Al Jazeera a CNN pod palcovými titulky zprávu o největší severské demonstraci za nezadatelná lidská práva všech nových příchozích, zejména těch z blízkovýchodní Asie. Starý pan král se ve své odloučenosti jen dotázal zámeckého služebnictva, zda už začala válka. Zato vláda jeho království se ve spěchu usnesla na přijetí nového zákona, jehož litera ve zkratce praví, že hra zvaná hokej se v budoucnu zakazuje, protože jde o aktivitu, která je pro nové příchozí společensky nebezpečná. O den později obdržel podporučík Lundkvist písemné poděkování od ministryně vnitra za to, že se tak rázně vypořádal s pokusem o státní převrat.

Tak, milé děti, a to je všechno. Hajdy na kutě, a ne aby se vám v noci zdálo něco o ledním hokeji.