První zachráněný byl irský teriér co mi z vděčnosti prokousl ruku a pobyl u nás 14 dní poté , co ho žena odchytila po zoufalém a zmateném nastupování a vystupování z tramvaje. Vrátil se k majitelům, když přijeli z dovolené. Náklady na krmení , opatrování a zjištění totožnosti nás trvale zařadily mezi neznámé mecenáše.

Založil dynastii Karlů nalezenců.
Černobílého , menšího Karla II. jsme potkali na procházce v lese. Připojil se těsně před Štědrým dnem k naší smečce a dostal i dárek pod stromeček.
Byl u nás i jinak velmi spokojen a netrval na návratu k původním majitelům co si ho pořídili z útulku a co ho vykoupaného a odblešeného skoro nepoznali.

Karel III. byl přítulný, rezavobílý snad ovčák a navštěvoval nás zprvu společensky ale zato vytrvale den za dnem., nechal se pohostit a zase šel.
Když se objevil počtvrté, vyhlásili jsme celovřesinské pátrání.
Nechali jsme jeho popis vyhlásit místním rozhlasem a vyzvali majitele k vyzvednutí u nás.
Prošel jsem podle sousedských informací v jeho doprovodu celou Vřesinu, zazvonil asi u 10 domků, kde údajně chovali podobného psa,
Poštvali ho na mě asi jen jednou.
Nakonec skončil chudák v útulku, ale ne na dlouho.

Smutná historie záchrany a úmrtí místního psa Čerta je popsána samostatně – nebyl to neznámý Karel.

Naše současná ranní procházka na Vřesinskou strž je východiskem z nouze vzniklým nemožností se rozumně dostat přes sousedovu venčící louku poté , co jeho rotvajlerka se pokusila zavraždit naši úplně nevinnou Cilku a ta se pak hojila několik měsíců.

Teď musím smečku upoutat na vodítka, abych ji provedl podél silnice s provozem asi tisíce aut a kamionů za hodinu do klidnější zóny pro venčení psů a pak na kopeček nad Vřesinou, kde si zacvičím za shovívavého dohledu obou starších psích holek a kde mladá Dáša –“miniaturní vřesinský ovčák“- divoce chytá myši..

Část cesty vede kolem hlubokého příkopu a tady Dáša sestoupila až na jeho dno a něco tam signalizovala. I Cilka a Boženka měly zájem, ale všechny byly zahnány mými rozkazy zpátky..

Vracíme se stejnou cestou a znovu Dáša fárá na dno příkopu a celým napjatým tělem signalizuje : „ Hele vidíš to taky ?“

Ve vysoké trávě nic vidět nebylo a tak jsem ji rozhrnul.
Úplně na dně, až po bříško ve vodě stál ztuhlý srnčí ratlík a voda se kolem něj vlnila,jak se třásl.
Jak se tam dostal a jak tam byl dlouho ? Vypadalo to aspoň na celou noc, včera na tom místě holky nic neoznamovaly.
Příkop byl tak hluboký a pejsek tak ztuhlý, že by se odtamtud nedostal, i já měl problém ho vytáhnout. Třásl se , hřbet měl v oblouku, zadní nohy ho moc neposlouchaly.Tlamičku měl šedivou a při vytahování obranně zavrčel. Na vratkých nohou nás váhavě následoval až k frekventované silnici, kde jsem ho chtěl ke třem psům na vodítku vzít do náruče.

Božena ale začala blbnout , naznačovala chuť se nechat přejet libovolným autem a tak jsem naše psy zavedl domů a pro Karla IV. se vrátil. Ukázněně na mě čekal a nechal se odnést.Srnčí ratlíci nejsou zrovna mé gusto, ale rasa nerasa, Karlové se zachraňují.
Karel IV. je u nás už třetí den, je to kluk už hodně starý a holky ho tolerují.
Hrozně se bál, teď už žere, spí a čistotně venku močí. Chodí po celém domě jako stín za Miladkou – tu si vybral.
Závěr:
Majitelé se našli, mají ho hrozně rádi a ztratil se v noci při vypouštění návštěvy . Má 16 let a dožil se ještě o rok víc.