Jsou příhody, které člověk zažil a zdají se mu celkem veselé, ale z různých důvodů je nemůže, jak se říká „hodit na papír“. Teď zrovna nemyslím nějaké politické traktáty či poťouchlosti, což bývalo už od dob Rakouska (s krátkým obdobím kolem 90. let) a dnes se to zase vrátilo, přímo pastva pro různé úřady, v kterých jsou zaměstnáni Brettschneiderové. Ovšem jsou i příhody, které nám brání vyprávět tak nějak obecné povědomí o tom, co se má anebo nemá říkat a psát. Aby byl čtenář ubezpečen, že autor či autorka pochází, jak se kdysi říkalo z tzv. „dobré rodiny“. Ono jde většinou o zvyk. Takže například věta v knize Babička, že „…babička šukala v kuchyni a pan Prošek seděl u stolu“, v době vzniku byla považována za větu neškodnou a mravnou, a i dneska právě díky tomu, že dílo Boženy Němcové se vyučuje na základních školách, ví i malý žáček, že slovo „šukat“ v tomto případě znamená popocházet. A nemá to nic společného s tím, co člověk jako malý chlapec v Praze mohl zaslechnout od dospělých, že někdo nějakou zase šukal.

Tak je to i se slovem, které je dodnes považováno za velice vulgární a prezident Miloš Zeman byl za něj velice kárán. Ačkoliv i novinách vyšel k tomu, jak se Zeman vyjadřoval o ruské progresivistické hudební skupině Pussy Riot článek s nápisem: „Kunda sem, kunda tam“.

Jistě že toto slovo zná ten, kdo mluví česky, již od velice mladého věku stejně. Podobně tak jako už předškoláci znají slovo „prdel“ a „hovno“. Jsou to slova, která jsou přímo tak nějak spojena s lidským životem již i ve velice mladém věku. Domnívají-li se a tvrdí-li dneska mladé genderistky, že to, co mají holčičky mezi nohama nikoho nezajímá, tak jsou na omylu. Na stejně pitomém omylu jako když kdysi soudružky svazačky propagovaly, aby se mladí lidé mezi sebou, i na rande, oslovovali komunistickým pozdravem: „Čest práci!“

Čeština mě vždycky zajímala – ne že bych ji tedy uměl, zvláště čárky ve větách – a různé gramatické vychytávky a zajímavosti třeba ve zrušených Lidových novinách v češtinářském sloupečku, ale i jinde mne velice bavily. Třeba to, že české přímo národní a tajemné slovo „Vánoce“ vzniklo z německého Weihnachten, ví každé malé dítě. A také není těžké si domyslet do jakého tvaru se v češtině přeměnilo německé slovo znamenající „houpat se“ tedy „schaukeln“. Věci týkající se sexu, pohlavních orgánů a vůbec rozmnožování lidi vždycky zajímají. O čemž svědčí i skutečnost, že největší počet stránek a odkazů na internetu se týká sexu a pornografie. Přesto však používání některých slov se považuje za nevhodné. Už před mnoha lety jsem chtěl jako kapitolu do jedné humoristické knížky zařadit povídání o jisté Wandě, ale její příjmení, a řekl bych jeho drsnost mne odradily, abych tak učinil.

Jak napsal internetový časopis Hrot 24 prý dle informací ze serveru novinky.cz: „Hotovo. Pobaltské národy se rozhodly, že letecká společnost AirBaltic pojmenuje svá letadla podle pobaltských měst. Takže bude létat mimo jiné i letadlo s označením Kunda a Pussy, což jsou malá estonská městečka. Celkem vstřícný a myslím si, že i „vlastenecký“ nápad měl zajímavé výsledky. Na internetu byla vyhlášena soutěž na jména nových letadel a co čert nechtěl, přečetli si to i Češi. A začali jednat. Hlasovat pro jistý název. Podle jmen pobaltských měst. Dovedete si představit jak.

Že to první město má na začátku názvu skutečně slovo „K“ jsem věděl, ale to druhé se mi zdálo až neuvěřitelné. Ovšem stačí se zeptat strýčka Google a Wikipedie a hele, ono fakt existuje: Püssi (německy Neu-Isenhof) je město spadající pod samosprávnou obec Lüganuse v estonském kraji Ida-Virumaa. A takže prý v souladu s vyhlášenými pravidly, že který název, kterého města dostane nejvíc hlasů bude na letadle, se po české vlně prý jedno letadlo bude jmenovat, no víte jak. Až se stydím to napsat. Kunda. A druhé Püssi. Tak co bych se styděl uveřejnit svoji vzpomínku na dobu normalizace.

I v době hlubokého socialismu byli v Československu „gastarbeitři“. V té době normalizace se vyprávěla historka, jak se na Československo-polských hranicích potkají dva psi. A povídají si, kdo kam běží a proč. Ten český pes povídá, že běží do Polska, aby si mohl trochu svobodně zaštěkat. A ten polský zas, že běží do Československa, aby se konečně trochu nažral. V Polsku v té době byla skutečná bída a statisíce Poláků pracovaly v zahraničí. Protože doma byl „svrab, bída a neštovice“, jak se tehdy říkalo. Já jsem v té době pracoval na „bělidle“ na dílně, kde jsem dělal mistra. Protože jsem měl zakázáno pracovat jako učitel kdekoliv v Československu, ale v TIBĚ, kde se vyráběly krásné bavlněné textilie na export, prostě potřebovali mistra, který by tu hrůzu – většina vybavení provozu byla z přelomu 19. a 20. století – byl ochoten a schopen řídit. V TIBĚ pracovaly už v sedmdesátých letech hlavně mladé Polky z chudého pohraničí na druhé straně Krkonoš a u hranic tehdejšího SSSR. A jedna z nich, věřte nebo ne, se jmenovala Wanda Kunda. Hezká holka. A naše účetní, chudák, byla tajná a zuřivá katolička prvorepublikového ražení. A měla tuhletu „kinderstube“ – výchovu lepších prvorepublikových vrstev. A tohle spojení Wandy a cudné účetní bylo něco pro nás. Když jsme vyplňovali pracovní listy, vždycky jsme s kolegou udělali schválně chybu. A pak už jsme jenom čekali na telefon:
„Pane mistr,“ ozvalo se z telefonu vyčítavě. „Už tam zase máte chybu!“
„A kde, paní účetní?“ divil jsem se na oko.
„No tam, vždyť víte, tam u tý…“ kroutila se účetní.
„Ale já fakt nevím u jaký,“ lhal jsem jak Rudé právo.
„No tam u tý…“ lkala účetní, „však víte, tý Wandy…“
„No nevím, paní účetní, my tady máme s kolegou tři Wandy, jak mám vědět, kterou myslíte…“
„Pane mistr, nezlobte mne! Vy víte, jakou Wandu myslím, tamtu Wandu, jak to… víte.“
„Jako co vím, paní účetní?“ dělal jsem blbého, co to šlo.
„Pane mistr, já si budu stěžovat! Vy mně to děláte schválně! Vy víte, o jakou Wandu jde! A ne že ne! Budu si stěžovat!!!“
„A na co, paní účetní?? Já fakt nevím, o jakou Wandu jde…“ hrál jsem dál. A čekal, zda mi rozzuřená účetní přijde přes dvůr osobně ty papíry omlátit o hlavu nebo ne. Což občas udělala. To omlácení bylo jistěže jen „morální“.
No a jednoho dne, když fakt hrozně a hnusně pršelo a dvůr byl plný bláta a já tuhle hru hrál obzvláště dlouho, nakonec se po podobné dlouhé diskusi ozvalo z telefonu:
„Tak víte co, pane mistr, tak já vám to řeknu! Já vám to řeknu…!!!!“ zvyšoval se na druhém konci hlas, který byl jindy skoro jak opsaný z prvorepublikových filmů.
„Já vám to řeknu… já vám to řeknu, tak abyste věděl a vy to víte… tak jde o tu Wandu … Kundu!!“
„Jakouže Wandu?“ nedalo mi to neříct.
„Wandu KUNDU!!!!“ ozvalo se z telefonu zařvání doprovázené třísknutím sluchátka.
Zvítězili jsme. Od té doby už jsme vyplňovali Wandin pracovní výkaz správně. Ona nakonec ta účetní byla slušná ženská a neměla to s náma lehký. A jinak byla Wanda hezká s pracovitá holka.

Václav Vlk st.

Léto skončilo, o povodně (skoro) opadly a stále platí že vám nabízíme slevu na dvě moje zábavné knihy. Bude li podzim teplý jako léto a bude li zase mezitím lejt jako z konve, hodí se mít vždy knížku v zásobě. Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

A protože se blíží další výročí vzniku Československé republiky, určitě by vás a nebo potomky zaujala knížka „ Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami , jak jsme si tu republiku vybojovali. Tu našim předkům nikdo nedaroval. https://www.dobreknihkupectvi.cz/zivot--boj-a-smrt/