Když se dnes historikové přou o nejvýznamnější událost první poloviny jednadvacátého století, většinou zmiňují umělou inteligenci, klimatickou změnu nebo famózní výkony českých fotbalistů. (My si však dnes připomeneme jinou žuloprdnou událost. Držte si klobouky i ponožky v sandálech. Aby se vám nesrolovaly, tedy ty ponožky, ne kloboučky.

Všechno začalo jednou lahví piva StaroBrno-Štatl. Byla středa. V Brně následuje po úterý.

Jaroslav Král, dvaasedmdesátiletý důchodce z Bystrce, se vracel od zoologické zahrady. Celý život učil odborný výcvik na průmyslovce a luštění sudoku na U3V. Považoval se za člověka v zásadě praktického. Nevěřil astrologii, nevěřil homeopatii, nevěřil Danuši Nerudové ani Filipu Turkovi.

A nevěřil dokonce ani tomu, že by někdo mohl dobrovolně fandit Spartě.

In medias res: Ve večerce poblíž zoo spatřil akční nabídku.

StaroBrno-Štatl. Dvě lahve za cenu jedné.

Datum minimální trvanlivosti sice bylo natolik historické, že by mohlo být vystaveno v Moravském zemském muzeu. Nad tím Jarda mávl horní končetinou. Loket z okna - jak říkával jeho nezdárný vnuk Andrejko.

„To nic není,“ řekl si Jarda. „Pivo zraje jako člověk.“

Jak se později ukázalo, některá piva zrají poněkud aktivněji než jiná. Večer Jaroušek usedl na balkon svého panelového družstevního bytu a neohroženě otevřel první láhev.

Nad Evropou se právě převalovala další vlna tropických veder. Klimatologové svolávali tiskové konference. Aktivisté, kdyby nebylo takové vedro, by dozajista organizovali pochody a přilepovali by se k silnicím první i druhé třídy.

Politici organizovali pracovní skupiny, aby mohli organizovat další pracovní skupiny. A někde mezi všemi těmi oxidy uhličitými, metanem, vodní párou a dávno mrtvými pivovarskými kvasinkami přeskočila jiskra.

Kosmická. Komická. Chemická….Brněnská.

Nikdo to dodnes přesně neví.

Jarda dopil. A svět se začal zmenšovat.

Ne doslova. Pouze a jenom ve vztahu k němu.

Když se ráno probudil, měl čelo opřené o strop.

V poledne vyčníval nad střechu domu.

Večer dosáhl výšky jedenácti metrů.

Byl vysoký jako jako šest průměrných brněnských seniorů postavených na sebe.

První reagovala média. Televizní štáby se sjely rychleji než hasiči. Zprávy o gigantickém Jarouškovi přerušily vysílání. Prezident odmítl odletět do Ankary.

Internet doslova explodoval. Videa Jardy obletěla svět. V Tokiu si mysleli, že jde o reklamní kampaň českých pivovarů. V Americe o novou biologickou zbraň. Ve Francii se domnívali, že jde o výstřední uměleckou performanci. Navíc žabožrouti z venkova se perfidně tázali, kolik takové monstrum dokáže spořádat baget? Sudetští Němci se živě zajímali, kolik Jarda ( de facto jejich bývalý krajan) spořádá za týden zelí a klobás. Rumuni začali z šoku platit řádně daně.

Pouze Pražané správně pochopili, že jde o další z těch věcí, které se prostě v Brně stávají.

Následovala věda. Mendelova univerzita vytvořila mezioborový tým. Biologové tvrdili, že za vše mohou mutované kvasinky. Chemici obviňovali oxid uhličitý. Sociologové pod vedení docenta Standy Bilera kapitalismus. Všichni samozřejmě žádali další a další granty.

O tři měsíce později…

Po třech měsících a třech dnech výzkumu pana Jardy vydali vědci z kampusu společné stanovisko o sto dvaceti sedmi stranách.

Závěr zněl:

„Nelze vyloučit prakticky nic. To máte jako cokoliv jiného“.

Veřejnost byla spokojena. Politici také. Pouze pan Ladislav Jakl kritizoval plýtvání veřejnými penězi, byl ihned umlčen s tím, že zlehčuje důsledky klimatické změny.

S velikostí přišel k Jardovi samozřejmě i respekt. Obrovský respekt. ne ten inťouský časopis.

Policisté salutovali. Policistky po něm tajně toužily, ale to nikomu neříkejte, bo jsou ve služebním poměru a vdané..

Revizoři v MHD se na Standu usmívali. Včetně pětkrát rozvedeného revizora Matěje Mrázka, který se neusmál od napadení Kuvajtu. Nota bene Jarda býval ve voze většinou zcela sám, ostatní zástupci cestující veřejnost se holt nevešli.

Trestní soudci, kteří se dříve nebáli ani nejtvrdších recidivistů, najednou hovořili tiše a zdvořile.

„Pane Jaroslave Králi, dovolte, abych Vám popřál příjemný den.“ Pravil soudce JUDr. Pankrác Lexa Dis., když potkal pana Krále na Lidické ulici v Brně.

Ano ten soudce, který již minimálně 10 let nikoho nepozdravil, a předtím také ne, aby nebudil dojem podjatosti.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.Podpořte autora

Rád si zvykl a profitoval ze své výšky jako pirátské poslankyně ze svého mládí

Jarda si na to zvykl (ne)překvapivě rychle. Lidé si totiž zvyknou na téměř všechno.

Dokonce i na to, že vidí přes střechy domů. Reklamní agentury vycítily příležitost. Nejdřív přišel bezinkový jogurt XXXL. Pak jahodové kondomy samozřejmě taky XXXL.

Tuto kampaň odborníci označili za vrchol marketingové kreativity i její definitivní konec zároveň.

Hokejová Kometa Brno šla ještě dál. Prohlásila Jardu za svého oficiálního maskota. Dostal zdarma permanentku a poukázku na 999 housek se sekaná, to víte takové tělo má velikou spotřebu.

Když během zápasu zvedl palec, hala bouřila. Když Jarda zamával, vznikl průvan až ve Vyškově. Hráči Mladé Boleslavi se báli do Brna vůbec přijet – jejich Škoda.

Když si Jarda jednou kýchl, rozhodčí omylem ukončil třetinu o sedm minut dříve.

Největší přínos však měl pro statutární město Brno.

Městská policie zjistila, že Jarda dokáže vyřešit většinu problémů pouhou přítomností. Když se před nádražím objevila skupina agresivních výtržníků, Jarda se pouze zastavil vedle budovy.

„Dobrý den.“ pravil. Nic víc.

Během dvou minut panoval v okolí pořádek. Primátorka Zlatušková mu udělila Správní řád Zlatého krokodýla.

Městská rada mu následně udělila cenu za mimořádný přínos veřejnému prostoru.

Sochu v nadživotní velikosti náš Jarda moudře odmítl.

„Kam byste ji chtěli dát?“ zeptal se. Nikdo nevěděl. Ani paní primátor a ta ví jinak vždy všechno.

Jenže pak se stalo něco zvláštního.

Lidé si začali klást otázku.

Proč se vlastně k Jardovi chovají lépe než dřív?

Protože je moudřejší?

Ne.

Protože je čestnější?

Také ne. Pouze proto, že je větší. A tehdy se společnost zarazila.

Uvědomila si totiž cosi nepříjemného. Že se často neobdivuje charakter.

Neobdivuje se rozum nebo vykonaná práce. Neobdivuje se ani slušnost. Obdivuje se velikost!

A je jí celkem jedno, zda jde o velikost majetku, funkce, ega nebo jedenáct metrů lidské výšky.

Možná právě proto se z Jardy stal symbol své doby.

Ne kvůli zmutovanému moravskému pivu. Ne kvůli změnám klimatu.

Ale protože ukázal něco, co o sobě společnost dávno věděla a nechtěla si to přiznat.

Konec špatný, všechno špatné

Když se po několika letech jeho tělo vrátilo k normální velikosti, zájem médií přirozeně také zmizel. Reklamy skončily. Politici přestali telefonovat.

Zůstal jen starý muž na lavičce u Brněnské přehrady.

Občas se na něj někdo usmál.

Občas ne. Jen medvědi z brněnské ZOO Jardu s radostí koulovali, když se na ně přišel podívat. Tedy než jim to zakázala paní primátor.

Z autorova blogu Legendární medvěd