Kultura je kultura, ale někdy je všeho až moc. Krása okolí a staveb není momentálně převažující. Cesta na Zámek nás vedla do výšin duchovního světa. Jak je známo, když vás bolí zub, kašlete na filosofii! Vedle sedící mladý pár se začal objímat, ale ne, jak jsem se původně domníval, z důvodů vilných. Mládenec galantně pokládá svoji ruku na ono místo mezi krátkým tričkem a silně pokleslými „bokovkami“ pod kterými vykukují …ehmmm… no prodloužená dívčí záda a odtamtud na nás nad kalhotami laškovně mrkají „tanga“ . Jeden vodorovný špagátek v pase a druhý zařezávající se … No prostě zařezávající se. Mladík se nenápadně pokouší s přitulenou hlavou přehodit si zezadu přes krk dlouhé dívčí vlasy. Odzadu totiž v hledišti navíc příšerně táhne.

Vedle sedící německá rodinka se jme vybalovat ruksak. Matka narve dítěti přes jeho protesty na hlavu pletenou čepici a vklouzne do velikého „stanovacího“ svetru. Do stanu, na noc! Jé, takový já měl kdysi taky. Je velký, nevzhledný, s dlouhýma rukávama a končí u kolen. A bezva hřeje! Otec se navlékl do nepromokavé bundy. Když si chce narvat nohy v sandálech do ruksaku, jeho žena zasyčí způsobem vlastním všem manželkám, když dávají svým mužům najevo svou nelibost nad jejich činností. Chlapík je v krátkých kalhotách, a tak se pokouší si zaplést nohy do vánočky. V naději, že si je tak ohřeje. Mrznu, zebou mne uši a žena se na mne začne tisknout! Po těch letech a na veřejnosti! Průvodce nadšeně hlaholí o barokním divadle.

Kousek od nás se skupina Japonců šeptavě dohaduje, pak jeden směrem k průvodci šeptá: „Plosím, plosím!“ ale muž kultury nedbá. Japonci se začínají přeskupovat, sesedají se k sobě a mně to připadá, že dělají něco jako když se severští pižmoni v mrazivé vánici shlukují do stád a chrání se před zkázonosnou zimou vlastním teplem. Žlutí Japonci sedící na vnějším okraji skupiny již začínají být bílí.

Skupinka holandských důchodců se nejprve zabalí do všeho, co má. Holohlaví pánové si kladou kapesníky na pleš. Jistá dáma si balí nohy do záhybů deštníku. Bělovlasý děda si cpe noviny za košili, zatímco někteří další návštěvníci již pravděpodobně upadají do katatonického stavu. Postarší Tyrolák si usilovně mne holá kolena. Začíná to být vážně. Když je zima Holanďanům a Tyrolákům, kteří doma běhají v sandálech naboso v teplotách kolem nuly, je zle. Přemýšlím, že zavolám na 112, ale nemůžu ztuhlými prsty zapnout mobil.

Konečně vydává průvodce pokyn, že bychom měli přejít dolů. Do „strojovny“, odkud se ovládají kulisy. Jakási dáma vedle mne šeptá manželovi, že je to dobře, že tam snad bude tepleji. Nemám sílu jí oponovat. Zatracený ženský, z tý fyziky nepochopí nikdy nic. Dole bude ještě větší zima.

Strojovna je něco úžasného! A ještě by se mi víc líbila, kdyby se mi nedělaly zimou mžitky před očima. V boční stěně jsou otevřené zamřížované dveře vedoucí na rozpálené nádvoří. Tudy vniká světlo a také teplo. Hrneme se tam, ale na místě zjišťujeme, že síla ledové budovy je větší. Teplý vzduch to asi tak metr od otvoru vzdává, zbaběle se ochladí a padá poražen k zemi. Navíc nás průvodce vyzývá, abychom nezacláněli světlu, že nic neuvidíme. Má pravdu. Jeden malý chlapeček, který se domníval vidět na kulisách v šeru postel i s peřinou a chtěl si do ní vlézt, zjistil, že je pouze namalovaná. Žalostně se rozplakal. Několik zoufalců se pokoušelo zahřát otáčením soukolí, s kterým pohne, jak pravil průvodce, jen několik silných mužů když zaberou vší silou. Bylo jim v tom však zabráněno, takže ani tak se neohřáli.

Výklad o tom, kdo divadlo nechal stavět a proč a co se tam hrálo, jsem již vnímal zkresleně. Většina turistů se tiskla k sobě a v šeru jsem měl pocit, že vidím, jak onen německý otec navlékl stan na celou rodinu. Hlava mu koukala z jeho otvoru a syna měl přehozeného přes rameno zabaleného ve spacáku. Japonci, namačkaní pevně na sebe, tvořili prakticky jeden celek. Jen Rusové stáli opodál a bylo od nich slyšet glgání. A nesla se nezaměnitelná vůně vodky. Rusové to se zimou prostě umí.

Nakonec jsme se vypotáceli ven. Horké slunce na nás dýchlo svoji sílu a někteří starší turisté slzeli. Dva chlapečci se ohřívali tím, že čůrali na keř. Všichni jsme měli pocit, že jsme prožili skutečně neobvyklý a silný zážitek. Ten barák, to není divadlo! To je funkční historická lednička! Už je mi jasné, proč se tam všechno zachovalo neporušené. V takový zimě se na to museli vyflajznout i mikrobi a plísně a odstěhovali se někam jinam. A červotoči už v první generaci určitě z tý zimy umřeli na souchotě! A dřevo bylo zachráněný!

Vyrazili jsme silným tempem do parku. Na sluníčko. Ohřejeme se chůzí a sluncem. Park je to krásný. Ale ta tekoucí pramenitá voda ve fontáně byla na mne od pohledu moc studená Zavelel jsem směrem do hospůdky, která je kousek vpravo od toho schodiště a fontány.

Sláva! Měli tam grog! Krumlov je krásný! A pohostinný!

Konec

Václav Vlk st

_____________________________________________________________________________________

A aby bylo všechno ještě veselejší doporučuji své dvě veselé knihy

Stálo to za … Dosvětáci

Knížky můžete objednat zde.

Odkaz