Pokud jste někdy viděli, jak kráčí napůl zmrzlý orangutan kombinovaný s křivonohým námořníkem se sudovitýma nohama a podágrou, tak si umíte představit, jak jsem kráčel já.

Náměstí bylo rozpálené poledním sluncem, děti lízaly zmrzlinu, tatíci popíjeli pivo a dámy se ovívaly složenýma novinami. Nejlíp to šlo Rudým právem, to bylo největší.

Vstoupil jsem do lokálu a plížil se ke kamarádům. Pili pivo, tváře ruměné vedrem a uřícený číšník na mne zavolal: „Tak mladej, co si dáš?!“

„Grog. Horkej, prosím…!“ V sále vypuklo ticho a všechny hlavy se otočily na mne.

„Grog?! V tomdle vedru?!“ nechtěl věřit číšník svým uším.

„Mně je prosím strašná zima,“ koktal jsem zatuhlou hubou. „My přijeli z Prahy na motorce. S tím pánem,“ ukázal jsem na jezdce, kterému se na zádech na celtovém overalu skvěl nápis Jawa.

Vrchní pokýval hlavou. Jájina udělala místo vedle sebe a pravila: „Poď si sednout! Jé, ty si krásně studenej,“ a vzala moje ruce a položila si je na svoje ňadra.

„Hele, vole, chceš do držky?“ pravil šerif, pokoušející se mít na Jájinu nějaká přednostní práva.

„Nech toho, jó,“ štěkla po něm a udělala takový to holčičí „tff“. A mě hřály ty její obliny a bylo mi krásně . Ale pak jsem pro jistotu ty ruce sundal. Ona byla Jájina pěkná potvora a bůhví, jakou hru teď zrovna hrála.

Venku svítilo slunce na starodávné náměstí, grog hřál, kluci zahráli na přání na kytary továrnímu šoférovi „Hochy z Rikatáda“ a „Cikánku“ a mně začaly rozmrzat nohy. Jo a taky to zamrzlý potrubí, a tak jsem šel po čuchu, protože jak nakreslil pan Jiránek, v tý době byly v hospodách stěny nevymalovaný, všude smrděly hajzly …. ale, jak bych to řekl…... bylo tam krásně útulno.

Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou?! Kde jsou tehdejší pevná ňadra Jájiny. No, možná někde ještě jsou, ale rozhodně nebudou pevná. Pokud nebyl použit silikon.

Ovšem Český Krumlov je tady stále. Díky Bohu a taky díky tomu, že soudruhům došly na velkolepé plány prachy, zůstal Krumlov kouzelným. Kdyby se jim plány povedly, byl by kolem řeky samý panelák.

A tak po mnoha letech a před pár letech vyrážíme rodinně do Krumlova. Já po stopách mladých let a starých hříchů, žena za poznáním. Né mých hříchů! Kultůry!!! Vjedeme do města stejnou ulicí jako já tehdy na Jawě. Ubytování máme v hotelu ve starém gotickém domě přestavěném na hotýlek. Před lety byl dnešní hotýlek ruina, zato jsme mohli klidně spát u řeky. Na starém náměstí dnes poněkud pitomě pojmenovaném jako náměstí Svornosti hledám, kde je ta hospoda, co jsem v ní tehdy byl. Sákryš, tady je hospod! Tady jeden žízní rozhodně neumře! Hospůdka na hospůdce, hotýlky a pensiony, krámečky a stará středověká dlažba jakou v Americe určitě nemají.

Nejdřív si prohlédneme město večer, to bývá takový romantický, a další dny budeme courat jen tak. Příští den vyrážíme za kulturou. Protože kultůra, ta muší bejt! Půjde se do divadla. Nejprve přes řeku, pak nahoru do kopce – sakra, není ten kopec nějaký vyšší než býval?!? – až do Zámku.

Proklušeme hlavním nádvořím, mineme pozvání na prohlídky sbírek a vcházíme na vysoký a klenutý most vedoucí do zahrad Tam už nedojdu, je vedro na padnutí. Třicet ve stínu. Odpočíváme před konzumací kulturního zážitku. Prohlídkou jednoho ze dvou posledních zachovalých barokních divadel na světě. Máme ještě chvilku času, a tak si jdou „zmáčknout“ obrázek skrz okno v zámecké zdi směřující na starý Krumlov.

Ten Krumlov je ale paráda, co?! Konečně vcházíme do budovy barokního divadla. Určitě to bude naprostá a dokonalá krása. Si myslí moje žena. A doufám já. A taky se snad ochladíme! Je děsný vedro. Průvodce má na sobě bundu, ale to nás nějak nevaruje. No, v každém případě víme, že nás čeká silný zážitek.

To dívadlo, jak říkal Jan Werich, je krááásný. Kulisy jako živý. Hlediště pravý a nefalšovaný, v jakém sedali význační šlechtici. Tu- i cizozemští. Poslouchám a jen se mi zdá, že průvodce vidím poněkud nejasně. Pak si všimnu, že to, co jsem chvíli považoval za mlhu, není mlha, ale že se dotyčnému dělá u pusy při každém slově obláček. Uvnitř je krásný chládek. To je balada. Pak mne začne na lavici zábst prd… prostě pozadí. Na brýlích se mi sráží rosa. Blbě vidím. Už mne taky poněkud přestává tak interesovat výklad, a protože mě začnou zábst ruce, sednu si na ně. Je to ještě horší.

Pokračování

Václav Vlk st

__________________________________________

A aby bylo všechno ještě veselejší doporučuji své dvě veselé knihy

Stálo to za … Dosvětáci

Knížky můžete objednat zde.

Odkaz