V případě, že by v mládí nesvítilo slunce lépe, než svítí dneska, bylo by něco špatně. Alespoň ve vzpomínkách. Ale toho dne si slunce skutečně dávalo záležet. Šlapal jsem od konečné autobusu u krčské nemocnice nahoru do kopce, přece nebudu čekat na místní. Cíl byl jasný. Křižovatka nahoře na kopci na benešovské, kde se vždycky stopovalo. Bylo dopoledne. Vyrážel jsem na stop. Za kamarádama, za „osadou“, protože bylo léto a jeli jsme na letní vandr na Šumavu.

Měli jsme domluveno, že se sejdeme v sobotu v Krumlově. Na náměstí. V hospodě. Kde by se trempové taky mohli navečer v sobotu sejít. Než v hospodě. Když jedu stopem, že?!

Starý Krumlov. Slunce pálilo. Asfaltka se asfaltově leskla, jedno auto projelo za hodinu. Válečná trofej, anglický battle-dress mne ve vedru štípal do nohou. V kanadách se pařila chodidla. Kytara v plátěném obalu byla opřená o „usárnu“ a byl hic. Když už jsem stál asi dvě hodiny a ani ťuk, zastavil vedle mne tovární jezdec Jawy. Jezdci vyjížděli ráno z Janečkárny a měli za úkol najet za den určený počet kilometrů. Muž v helmě a šedém nepromokavém overalu se zeptal se: „Kam chceš, trčíš tady už hodinu, jak koukám.“

„Trčím tu už dvě hodiny a potřebuju do Krumlova. Nebo aspoň kousek Tady chcíp pes!“

„Tak si sedni a drž se.“ Tak jsem si sednul a držel jsem se. Tedy myslel jsem, že se držím. My měli s klukama tehdy jediné zkušenosti se starou Čízou 125 s ručním řazením, co jsme se na ní učili jezdit.

Vyrazili jsme. No, moc daleko ne. Po pár kilometrech řidič zastavil a zařval: „Ty vole, ještě se to jednou pokusíš vyvažovat a nabijem si držku! Když jsem řekl Drž se, tak se na mě přitiskni a drž se! Neser mě!“

Počkal, až se na něj pevně přitisknu, pravou ruku mi zahákl vepředu v místě opasku. Druhou rukou jsem držel kytaru krkem nahoru jak lodní stožár nad námi. Vyrazili jsme.

„Krásný vzhled je na ten boží svět ….“ Výlet českou krajinou, to je něco na kochání (tedy pokud ji nezničí ty větrníkoví idioti jako Nieder Österreich kolem Vídně).

Ovšem mohu říci, že pohled i na tu nejlíbeznější krajinu ze sedla motorky, kterou řídí tovární jezdec, není nic moc. Je to, jako kdybyste se chtěli kochat krásou architektury v okamžiku, když jste právě vypadli z okna v desátém patře a nesete se k zemi.

Přesto. Co jsem mohl, to jsem se obdivoval. Bravurní jízdu i svištění větru kolem uší. Jenže, fyzika, mrcha, ta platí za všech režimů. A obtékáním vzduchu kolem předmětů se tyto předměty ochlazují. I když svítí slunce a je třicet nad nulou.

Nejprve mi ztuhla ruka vpředu zaklesnutá za šoféra. Pokusil jsem se pohnout prstama, ale reakcí mi bylo zařvání: „Kurva, co blbneš!!!“ Levá ruka zamrzla od lokte nahoru. Prsty jsem přestal cítit, ale celé to kupodivu nějak drželo pohromadě i s tím krkem kytary vzhůru. Nohy chránily kanady. Anglický battle dress byl ale přeci jen slabý. Už mu taky bylo plno let a kdovíčím prošel. Se zájmem jsem pak už jen sledoval, jak mi tuhnou kolena a jak přímo cítím, jak mi mrznou kolenní jablka. Maně mi běželo hlavou, že maminka říkala, že když jabka namrznou, tak jsou na vyhození.

Nejdřív se mi taky chtělo strašně čůrat, ale postupně mi byla taková zima, že snad někde něco zamrzlo či co. Přestalo to. Pak mi zdánlivě zmizely nohy. Od stehen dolů nebylo nic. Tedy nic, co bych cítil.

V Budějovicích na náměstí jezdec zastavil. Já jsem seděl, protože můj povel nohám sestoupit z motorky v nich nevyvolal žádnou odezvu. Asi zatuhly nervovody nebo co.

Řidič, dobře na cestu oblečený, který, jak se zdálo, si celou tu cestu užíval a jel jak šílenec, se podíval na kostel na hodiny a řekl „Tak jo, tak já tě vezmu do toho Krumlova.“ Moji neschopnost se hýbat a odpovídat, protože čelist už mi dávno někde za Táborem zatuhla, si mylně vyložil jako nevyslovenou prosbu o pokračování v jízdě. A vyrazil.

Byla-li cesta po staré státní silnici Praha-Tábor- Budějice dobrodružstvím, jízda po okreskách z Budějovic do Českého Krumlova to byl koncentrovaný děs. V zatáčkách jsme to klopili tak, že jsem se bál, že si škrtnu kolenem o silnici. Na krátkých rovinách vytáčel řidič Jawu do maxima, pak před zatáčkou šel na brzdy, když už jsem se viděl, jak letíme do příkopu, položil motorku na bok až k zemi, vzal za „heft“ a propálili jsme to jak Franta Šťastný. A to bylo na té trase asi stopadesát zatáček. Vjezd na kočičí hlavy staré silnice do centra Krumlova mne drncáním přivedl trochu k životu. Na náměstí jsme zastavili. Víceméně jsem se zhroutil dolů z motorky. Šofér kouknul na hospodu, pravil, že má tyhle klenutý oblouky rád a že si dá kafe a limču. A vyrazil svěžím krokem do restaurace.

Václav Vlk st.

______________________________________________________________________________________

A aby bylo všechno ještě veselejší doporučuji své dvě veselé knihy

Stálo to za … Dosvětáci

Knížky můžete objednat zde.

Odkaz