Tak teďka hlásili v televizi, že pozítří má být až 16 nad nulou a hned další neděli má začít sněžit. A to dokonce i ve středních polohách. Můžeme tedy říci, přes veškeré výkřiky typu: „toto tady nikdy nebývalo“, co se týče jarního počasí tak označení aprílové platí po celých mých více než 80 let. Jeden rok v květnu, tedy myslím 1945 jsme vítali v Praze Sověty kvetoucími šeříky, abych pak jindy na prvního máje v povinném školním průvodu na Václaváku stál v hustém sněžení promíchaném deštěm. Jako divoký tramp jsem se v šedesátých letech na svatého Jiří koupal na Brdech nad Hostomicemi ve Smaragdovém jezírku, jehož kraje byly ještě zamrzlé. Jezírko byl zbytek jakéhosi dávného dolu a voda v něm byla skutečně smaragdová. Tak to koupání v ledových jezírcích mě postupně přešlo. Později jsem začal vyhledávat sjezdovky a od ledna se těšil na jarní měsíce. To, když jsme už na chalupě ryli záhony a pak jsme vzali lyže a jeli na Klínovec a tam jsme na sluníčku v krásném jarním počasí lyžovali na jarním firnu a bylo nám fajn.
Myslím to, že nejsem závistivý stařec, ale to, že už se nemohu vydat v krásném předjarním počasí někam na lyže, když krásně svítí sluníčko, holky jezdí jen tak nalehko v tričkách a vůbec kolem je krásná příroda, (i když bychom nepočítali ty holky) to mi fakt vadí. Když pak spadly ostnaté dráty a dalo se jezdit ven, jezdívali jsme často na jaře do Kitzbühelu, kde má kamarád „hütte“ (v rakouské němčině označení stavení, kterému my říkáme horská bouda), a tam jsem přišel ještě na tuplovanější rozkoš, a to střídat lyžování na jarním sněhu s návštěvou místního Badeszentrum Akvarena. Tam si po vycachtání v teplé vodě pak ležíte u vyhřátého bazénu na elegantním lehátku. A skrz prosklené stěny pozorujete lyžaře, jak sjíždí sjezdovku kolem vás. Zatím sklem pochopitelně!!! Když jsme si tuto rozkoš my chudí Češi dovolili poprvé, krátce po roce 90, tak slečna Monika, co tam s námi byla, ladně protáhla své štíhlé tělo na lehátku, rozhlédla se a pravila nezapomenutelnou větu: „Tak takhle by se mi ten kapitalismus taky líbil.“ A protože mně se to také líbilo, tak jsem rád jezdíval na jarní lyžování nejraději, když ne do Kitzbühelu, tak nejraději někam, kde měli v blízkosti nějaké ty „Bady“, tedy lázně. Než přejdu ve vyprávění o kousek dál, musím se pochlubit, že jsem v Kitzbühelu ve svých tehdejších 50 letech sjel na Hahnenkammu sjezdovku zvanou „Streif“. Jistěže ne jako závodník, ale jen tak. Oni tam lidi občas pouští. „Streif“, to je ta šílenost, na kterou se kouká každý rok miliony lyžařů na celém světě. Upadl jsem jen jednou a celkový součet sjezdu vyšel v minutách jízdy, a nikoliv hodinách, jak mi jedovaté jazyky předpovídaly. Abyste věděli, tak se startuje na 160 metrů dlouhém a 51 % strmém startovním svahu, závodníci se dostanou k zatáčce zvané „past na myši“ již po 8,5 sekundách. Skuteční sjezdaři tam dosahují rychlosti 100 až 120 km/h. Já tedy ne, ale měl jsem pocit, že jedu tak rychle, že mě moje vlastní ledviny dohání s půlmetrovou ztrátou. Já měl největší potíž dole zastavit!

Milovníci rozkoše, kdy se kombinuje lyžování a koupání v termálních bazénech, jistě znají také lyžařské středisko Bad Gastein a různá další, ale já nejraději vzpomínám na švýcarské středisko Leukerbad. Když jedete ze Ženevy (tam jsme zrovna bydleli) východním směrem a zamíříte přes Lausanne cestou jakoby na slavné středisko Crans-Montana, ležící v kantonu Valais, pak minete město Sion, uprostřed něhož stojí na dvou kopcích dva mohutné hrady, a pak kousek za Sionem zahnete podle cedule do kopců. A jedete dlouho, dlouho, dlouho serpentinami nahoru, až jste tam. Městečko úředně začíná někde v 1500 metrech a nad ním se tyčí úžasné kopce s bezvadnými sjezdovkami. Vpravo Schwalbennest 2610 m. n. m, nalevo Gemmi 2344 m n. m. a nad tím vším trčí špičák Balmhorn 3697 m. n. m. Kopce jsou to úžasný, ale daleko nejúžasnější jsou v městečku Leukerbad nejvýše položené termální lázně v Evropě. A podle švýcarského lázeňského almanachu z roku 1886 mají tamní termální prameny pomáhat proti kožním chorobám, revmatismu, skrofulóze, nervovým poruchám, bledosti a duševnímu přepracování. Až na tu skrofulózu (česky krtice – se prakticky v Evropě už nevyskytuje) má tyto obtíže, aspoň některé a někdy prakticky každý z nás. Je tam plno penzionů a hotýlků, městečko leží ve francouzském kantonu, ale mluví se tam německy. Ale ty lázeňské stavby jsou takové už jižněji odlehčené. A on je celý ten svah otočený na jih.

No a pak je tam pro mě klenot, ty lázně „Leukerbad Therme“. No a v těch lázních je vše, po čem moje srdce touží. Teplá minerální voda ve fůře bazénů, krásné výhledy na kopce, výhledy od vnitřních na venkovní bazény, kolem kterých jsou vyhřívané dlaždičky aby hosty nezábly nožičky a hned vedle teplých dlaždiček je běloskvoucí sníh. V jiném bazénu, který mám rád a ke kterému pro plavete průchodem, i když náhodou venku mrzne, pod takovým můstkem z velkého vnitřního bazénu, jsou i sprchovací koutky a tam se můžete cachtat, jak dlouho chcete. Škoda, že jsem se nevyfotil, jak jsme se koupali v tomto bazénu uprostřed chumelenice, když padaly sněhové vločky velké jak pětikoruny. Tedy popravdě řečeno, zkusil jsem to, ale ty vločky byly tak velký, že za nimi nebylo nic vidět.

No a pak je tam rozkoš všech rozkoší. Když obejdete a vyzkoušíte celou tu soustavu bazénů, chvilku se venku opalujete na lehátku, dáte si něco dobrého v bufetu a pak vejdete dovnitř, tak tam je to místo mých snů, veliká prosklená hala s dřevěných trámků, uvnitř jsou sedátka na koukání ven, a hlavně lehátka v řadách, přesně jak to má po Švýcarsku být. A ti, co na lehátkách leží, se tváří blaženě, nejen protože se vykoupali a slunili na sluníčku, ale protože na vstupních dveřích do této haly je veliký nápis „RUHE!“ tedy česky „TICHO“.

a

Protože jak už bylo řečeno, jsme ve Švýcarsku a většina hostů je řádně vychovaná a mezi řadami lehátek chodí lázeňští plavčíci, kteří vám podají ručník nebo pomohou nastavit lehátko a hlavně, povídám hlavně, jak někdo (většinou některá) začne mluvit či se pokouší šeptat, což je v té hale neuvěřitelně slyšet, ihned se vynoří plavčík a upozorní a ukáže na cedule, které jsou rozvěšeny po stěnách a na kterých je všude napsáno „RUHE!“
A ono je tam fakt všude „Ruhe“, ty stěny jsou snad nějak od izolované, takže není ani slyšet výskání mládeže a dětí z venku a je tam božský klid. A když vás to ležení na lehátku přestane bavit, tak si můžete jít do velkého bazénu s teplou vodou. A tam si pod dohledem urostlého mladého pohledného cvičitele hezky zacvičit. Jako to udělala kamarádka Iva. Zapomněla ovšem, že pravidelně chodila cvičit do Sokola před 30 lety. A tak při jednom z těch povelů narovnat zůstala v poněkud strnulé póze a nemohla se ani narovnat, ani ohnout. Po požití prášků proti bolesti jsme ji víceméně nalámali na zadní sedadlo a vyrazili do Ženevy. Nevím, jestli víc působilo to křupnutí v zádech anebo ty nápisy „Ruhe“, ale fakt je, že celou cestu do Ženevy neřekla ani slovo. Jak pravil její manžel: „Zažili jsme výjimečný den.“ Jak to myslel, jsem raději nerozebíral.
Tak letos na jaře to do Leukerbadu už asi nestihnete. Ale nevadí, příští rok tam lázně budou stát zase. Není to tam laciný, ale můžete se potěšit tím, že jste byli někde, kam většina našinců nejezdí. V Crans-Montaně, v Davosu, na Jungfrau i dokonce na Les Diablerets, což je skutečně sjezdařská lyžařská pakárna, byl kdejaký český bezvýznamný milionář a ministr. Ovšem my, co máme vkus a úroveň, nejezdíme tam, kam jezdí každý. My jezdíme... tedy bohužel, já už nejezdím na sjezdovky nikam, ale přemýšlím, že bych si do té haly, na který je napsáno „Ruhe“ zase někdy zajel. Ta teplá voda, ten pohled na horské velikány a TICHO, to mi za to bude stát.
Václav Vlk starší

___________________________________________________________________________________

A aby bylo jaro ještě veselejší doporučuji své dvě veselé knihy

Stálo to za … Dosvětáci

Knížky můžete objednat zde.

https://www.dobreknihkupectvi.cz/dosvetaci/