Minule jsme skončili, jak umělohmotná, ale jinak snad skutečně živá „barbína“, v recepci superhotelu ve společnosti technicky vzdělaných odborníků vytuhla. Rád bych jako milovník starých sci-fi filmů napsal, že v ní pak cvaklo a zachrčelo, ale tohle byl moderní model. Jen párkrát zamávala neuvěřitelně dlouhýma řasama, v kterých by si mohly ptáci rodu „snovači“ udělat hnízdo, trošku jí škubl lícní nerv, ale pokračovala ve vítání hostů a v jejich instruktáži. Sdělila, že místo klíčů dostaneme ke dveřím pokojů plastové kartičky. V té době byly jakékoliv „karty“ naprostou novinkou a mnozí z nás něco takového drželi v ruce prvně v životě. To tam jen tu kartičku takhle strčíte pak něco, už nevím co, zmáčknete, moment počkáte a pak blikne světélko a můžete dveře otevřít. Sladce vrněla blondýna. Jednoduché. Až na to, že některým se pak nepodařilo dostat do pokoje ani za hlasitého nadávání vůbec a musela jim pak pomoct, jinak by zůstali na chodbě.

To ovšem nebylo všechno. Místo klíčů od hlavního vchodu, pravila kráska a obdařila nás společnost thymolinovým úsměvem, obdrží každý z nás tajný individuální čtyřmístný kód. Lehce zapamatovatelný, který si nemáme nikam psát ale pamatovat, a když už si jej napíšeme, tak si jej nemáme v žádném případě uložit do peněženky, ale pečlivě uschovat, protože pokud heslo zapomeneme, tak se do hotelu nedostaneme. To je takové superbezpečnostní zařízení. Pustí nás to jedině, když vedle vchodu projedeme takovou mašinku kartou a pak na ovladači na stěně vedle dveří, který skoro jistě – „hi-hi „ – znají všichni vzdělaní lidé z civilizovaných států (říkala a upřeně se koukala na mne protože „böhmisch“ němčinu pozná každý Němec, jako my poznáme česky mluvícího Němce), takže to nebude problém. Pak naklepeme na osvětlená tlačítka kód a už budeme doma v teplíčku.

Drsnější povahy a starší pánové, když jim před vydáním plastikového klíče – a karty od pokoje – tiše špitala heslo, se hlasitě dožadovali, aby jim půjčila tužku a papírek. A sami pro sebe si zřetelně hláskujíce číslice, pak zapsali si ten lehký a snadno zapamatovatelný kód velikými písmeny na papírek.

Po vyřízení těchto formalit jsme tedy dostali místo klíčů od pokoje plastikové kartičky. Těmi se mimo jiné otevíraly nejen dveře pokojů, ale vůbec prostory, do kterých jsme měli přístup. Tak například na záchod v tom pokoji a také do koupelny a tak. Také se dala s kartičkou pustit televize. A zhasnout světlo. A rozsvítit. A tak vůbec.

Chodba, do které nás barbína vyslala, že tam někde jsou jako naše pokoje, byla naprosto tmavá. Bez oken. Jak člověk šel, rozsvěcovalo se vždycky jen světélko před ním a jinak chodba tonula ve tmě. Pro přejití zase zhaslo. Němci jsou ekologičtí a spořiví. Kdyby byla v koutě na konci chodby krajta tygrovitá, člověk by si jí všiml, až by přišel na dva kroky k ní.

Vydali jsme se temnou chodbou do našeho patra, čtyři stateční a odvážní muži, jak tři mušketýři, netušíce, co anebo kdo kde na nás vybafne. Po levé straně jsme viděli dveře pokojů, po pravé straně se rýsoval zhasnutý „Frühstickbuffet“, odkud na nás ze tmy mrkaly židle a stoly. Byl zavřený. Byl večer.

Součástí chodby byla totiž volně přístupná jídelna. Tedy to jsme si mysleli do té doby, než druhý den ráno jedna z doprovodných dam plnou silou narazila do několik centimetrů silného skla, které oddělovalo chodbu od jídelny. Německy důkladně vyleštěné sklo stěny nebylo prakticky vidět. Dáma sebou sekla, pak opatrně vstala a zamačkávala si bouli. Od té doby jsme chodili jen po jedné straně chodby anebo jsme jako slepci rukou šátrali, než narazíme na neviditelnou skleněnou stěnu a sunuli se podél ní.

Když první z nás nalezl svůj pokoj a za pomoci blondýny a nelíčeného zájmu ostatních skutečně kartou dveře otevřel, učinil dotyčný chybu. Nejprve rychle vešel do svého pokoje a zavřel dveře. Pak vykoukl ven, takže světlo, které nad jeho hlavou mezitím zhaslo, se zase rozsvítilo, čímž se děsně lekl. Takže zase ty dveře zavřel a pak si, jak nám později řekl, uvědomil, že se chtěl na něco zeptat a opět ty dveře otevřel. Přičemž my jsme mezitím kousek popošli, a to už bylo na automat osvětlení moc. Dvakrát se celá chodba rozsvítila a zhasla a pak potemněla úplně.
„Karl, um Gottes will!“ zařval pán přede mnou, „buď ty blbý dveře zavři anebo votevři, ale nemávej s nima nebo se tady v tý tmě zabijeme!“
Pán naposledy dveře zavřel, světlo se rozsvítilo a já jsem se konečně dokodrcal do svého pokoje. Na pozvánce bylo napsáno, že seznamovací večírek se koná v 21.00 hodin na uvedené adrese v městě a sraz je v půl deváté před recepcí. Byli jsme tam všichni. Jsme přeci v Německu. Ordnung muss sein!

Hned před hotelem jsem poznal několik známých tváří a byl rád, že jsem se ocitl v tak vybrané společnosti. Nějací majitelé firem, konstruktéři krbů a jiných topidel, jeden známý stavař specialista, Nor, dále muž, na jehož vizitce se skvělo jméno začínající „Ritter von XY“ (ze starého rakouského rodu, jinak známý mazavka). Dále byl přítomen důstojně vyhlížející „Dipl. Ing. Arch. M.“, (v Německu označení „Ing“ znamená průmyslováka), který mne vždy vítal jako ztraceného syna, protože s velikou láskou vzpomínal na Prahu. Seděl totiž jako mladík v šedesátých letech dva-tři měsíce na Pankráci a v Ruzyni, když se pokoušel zdrhnout z NDR do západního Německa. A naši ho chytili. Už někde u Domažlic. Ale když západní příbuzní zaplatili, odsoudili jej soudruzi k vyhoštění – ovšem do Spolkové republiky – čímž založili jeho blahobyt. Tolik jsme si měli co povídat! Když zavřeli soudruzi mého tátu ve známém politickém procesu, tak sem měl tu „možnost“ osobně vnitřek těchto zařízení navštívit.

Z výše své důstojnosti na nás ostatní také shlížel další účastník, známý to postarší odborník, nositel Záslužného kříže BRD za zásluhy o obchod a průmysl. Jeho žena na mne shlížela s mateřskou péčí, neb ona, než zdrhla z NDR, byla jako školačka několikrát v Praze. A vůbec to byla fajn společnost. Jak jsem věděl, všichni, tak jak jsem je znal, trpěli trvalou silnou žízní. On, když se člověk celý život zabývá vytápěním, kamny, krby, kotelnami a klimatizacemi, má furt und furt vyschlo v krku.

Jak zpíval Walda ze totáče, když v Evropě ještě nevypukl boj proti všem neřestem: „Žízeň je veliká, život mi utíká …“

Svět se na mne usmíval a čekaly mne jistěže odborné, ale také krásné dny.

Václav Vlk st.

Knížky jsoou k mání zde.