Minule jsem vzpomínal, jak jsme se skupinou vzdělaných přátel krátce po listopadu navštívili na krátkou chvíli město Ulm, neb jsme jeli na setkání fanoušků sci-fi zvané Deutschland-con, a jak jsme zvítězili nad technikou. Tedy nad parkovacím automatem. Anebo že by byl vlastně zvítězil on nad námi? Vlastně ono je to jedno, on to popíše vždycky každý z podhledu své strany, jak se zjistilo už při vyluštění faraónských oslavných nápisů, kde vlastní nářez označovali faraoni za skvělé vítězství. A odkud pak prý že to mají dnešní politici?! No ale vraťme se do Ulmu.

Popsaný zážitek nebyla moje první návštěva v tomto staroslavném městě. Městě historie a městě, které si říká Universitätsstadt Ulm. A taky je městem veletrhů a různých kongresů a recepcí. Pozvání zúčastnit se jednoho „Heizungs- und Klimaanlagen“ v městě Ulmu, tuším že v roce 1987, a průběžných současných akcí mne potěšilo. V té době Němci platili skoro všechno. I hotel. A posílali našim soudruhům dopisy (a mně pozvánky), kde psali, že jsem jediný východní člen EFA, takže mne tam potřebují. Psali a psali až soudruhy udolali. Oni v té době byli soudruzi už takoví nějací uondaní. A furt se hádat se zápaďáky, když už je vyhlášená tahle „perestrojka“, bylo takový vošajstlich. Navíc ausgerechnet kvůli jednomu chartistovi, co navíc píše do západních časopisů místo o politice, jak by se dalo předpokládat, tak o krbech a kachlových kamnech a tak. Tak to vzdali a já občas mohl jet. Na nějaký „Messe“ či odborný kongres. Tak jsem zase jednou jel do Ulmu. Hotel byl zaplacen organizátory. Hurá, německý čtyřhvězdičkový hotel! A pro mě „zadáčo“.

A že to nebude jen tak nějaký takový hotel, jsem pochopil hned, jak jsem jej uviděl. Okna ve tvaru na špičce stojících kosočtverců (tu čárku uprostřed dělala chromová lišta), supermoderní fasáda, avantgardní střecha. A parkoviště pro bicykly bylo větší než pro auta. Počet skutečných aut hostů pak drtivě vyhrával nad potencionálními bicykly. Ty tam byly dva. Přivázaný řetězem. Autoparkoviště bylo plné. Tak jsem zaparkoval na ulici za rohem a vláčeje kufr, vydal jsem se do onoho moderního hotelu, centra to západní hotelnické avantgardy, modernismu a jistěže i báječných hostů.

První z očekávaných a jistěže úžasných a vzdělaných (to jsem předem věděl!) hostů kongresu jsem viděl už před hotelem. Drželi v ruce kufry a zírali kamsi dopředu, kde se jeden svalnatý muž pokoušel otevřít dvoukřídlé prosklené dveře osazené ve fortelném nerezovém rámu pod nápisem „Hotel“. Za sklem byly vidět schody nahoru. Sportsman lomcoval držadlem, ale dveře nic.

Když svalovec poodstoupil od zamčených a nedobytných dveří, uviděli jsme na nich nápis VSTUP a pod tím menším písmem „Otevřeno pouze v době, kdy není v provozu výtah“. Ve stěně, hned vedle stojícího hloučku zmatených delegátů, byl ve stěně otevřený veliký prostor. Taková krabice. Celý to bylo taky z nerezu. Dveře to na první pohled nemělo, byly, jak se později ukázalo, zašupovací. Zato to mělo na stěnách něurékom čudlíků a světélek. Na první pohled to vypadalo jako kombinace bourárny na jatkách, kde se poráží dobytek a nákladního výtahu z ČKD. Ten ovšem nebýval z nerezu. A byl to fakt výtah. Moderní výtah pro moderní hosty. Na zadní stěně té krabice byla poměrně malá cedulka s nápisem „Hotelaufzug“.

Z toho a také z toho, že na stěně výtahu blikal nápis RECEPTION a šipka ukazující nahoru, jsme rychle, během asi tak deseti minut, kdy jsme částečně jen blbě čuměli, částečně nadávali a částečně proklínali moderní techniku usoudili, že pokud se chceme dostat do hotelu, nezbývá než vlézt do té nerezové příšernosti a zmáčknout čudlík s nápisem 1 Etage. Museli jsme jet výtahem. Byl to totiž hotel supermoderní.

Nevypadalo to sice moc bezpečně. Ale v kolektivu je síla, usoudili jsme a nastoupili. Výtah nás kupodivu bezpečně dopravil do prvního patra. Melodické cinknutí oznámilo, že jsme nahoře. Ocitli jsme se ve veliké hale, kde za recepčním pultem ze zaručeně pravého plastiku markýrujícího dubové dřevo, stála dáma.Typ Barbína. Na první pohled také plastiková. Odbarvená, zmejkapovaná, korektní, syntetická. Jistěže byla živá, tehdy ještě Japonci nedělali tak dokonalé roboty.

Oslnivá kráska nás uvítala a sdělila objevnou informaci, že jsme v dependanci hotelu XYZ. V nejmodernější a nejlepší a vůbec bezvadné ubytovací kapacitě, kde budeme nanejvýš spokojeni. Pak se zářivým úsměvem sdělila, že v noci tu nikdo není, neb hotel je úplně automatizován. A opět se zářivě usmála jak reklama na zubní pastu Thymolin.
Úsměv jí poněkud ztuhl, když se zástupce norské firmy, který se mnou předtím několik minut pohovořil bulharsky, páč v Bulharsku asi deset let pracoval jako firemní zástupce, a věděl, že já bulharsky „разбирам“, zatímco on česky ne, na barbínu obrátil s dotazem, jak je to s tím výtahem a schodištěm. Zda když se zasekne výtah, zda se také zasekne schodiště anebo naopak „odsekne“ a otevře anebo, kdyby byl na schodišti a někdo najednou spustil tu výtahovou krabici, zda by ho to tam zavřelo anebo pustilo. Jakože aby věděl, co a jak.
Dívka se půvabně zapýřila a pravila cosi jako: „I vy jeden!“, což zřejmě používala v mnoha choulostivých situacích, kdy nevěděla, o co jde anebo jak dál.

Barbína byla poněkud nejistá, protože před ní stál hlouček, který navíc mluvil i jazyky, které zřejmě slyšela poprvé v životě. Neb jeden německý kolega na mne mluvil bulharsky, další sudetoněmeckou češtinou. Korunu tomu nasadil jakýsi Francouz výrobce krbů, který se domníval, že na ostatní mluví německy. Což by se dalo přirovnat k řeči, kterou mluvil v seriálu z druhé světové války „Haló, haló“ ten Angličan (Officer Crabtree), co se vydával za francouzského četníka. Blondýna ztuhla.

Manželka jednoho z odborníků, kterou si, čert ví proč, vzal s sebou, se náhle odpojila od hloučku a kousek couvla. Načež se z ničehož nic vedle nás rozsvítila dlouhá chodba bez oken a za tlustým sklem po celé délce chodby se rozsvítila jakási místnost se stoly, židlemi a klubovkami, v které byl na stěně falešný krb a v něm blikala anglická krbová vložka, která uvnitř předstírá plameny blikáním světélek.

Taková krávovina se dneska dá koupit i u nás. Ale tehdy to odborníkům na topidla vyrazilo dech. Z hloučku se ozvalo heknutí, manželka dotyčného zavřískla a barbína ztuhla, jako když se dneska zasekne na obrazovce přenos.

Václav Vlk st.

Knížky jsoou k mání zde.