Sraz na odjezd na oficiální merendu pořádanou městem a vedením „Messe“ o vytápěcích a klimatizačních technikách byl, jak psáno na pozvánce, v 20.30 v recepci. Zajištěn byl i následný odjezd na recepci a seznamovací večírek někam do města. Přítomna bude místní honorace, a tak vůbec. V půl deváté jsme byli připraveni jako jeden muž. U já jsem byl připraven se zúčastnit. Našinec z Východu byl zvědav na něco, co jinak viděl jen ve filmech z kapitalistické ciziny. Poněkud mne však děsila představa, jak bych asi jedl ústřice (bléééé – já je viděl kdysi na rybím trhu ve starém přístavu v Marseille a ten blívajz se mi zdál strašný) a taky otázka, jak se jedí správně ryby a krevety a prostě vůbec. Povinnost je ale povinnost, snad tam bude i něco lidského k snědku. Byl jsem, jak se říká, rozpolcen.
Jak říká staré české přísloví: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“ A Bůh jak známo, promlouvá různými ústy.

Ve vodném okamžiku milý Ritter von XY se rozhlédl po shromážděné společnosti v recepci, a již mírně osvěžen z příručního baru, kterým je každý hotel na úrovni vybaven na každém pokoji, sdělil společnosti, že tedy on neví, proč by se mělo jet do toho „scheisse“ města, na tu „scheisse“ sešlost. Kde stejně bude nuda a on že zná v nedaleké blízkosti vynikající hospodu, kde mají Bier vom Fass jako křen, a to jak „Pilsner“ tak „Weissbier“. A k tomu naprosto vynikající sádlo se škvarkama, které podávají jako předkrm na domácím chlebu. A denně mají na jídelním lístku domácí „špecle“ se sýrem a taky naprosto úžasné uzenky a pravý bavorský Weisswurst. A dokonce i sulc. A pečené vepřové koleno. Bavorsko – tyrolské národní jídlo. A hospoda je dokonale vybavena dřevěným nábytkem. A netáhne tam na vás žádná studená klimatizace (což jsme jako odborníci na vytápění a klimatizaci ocenili zvláště). A na stěnách mají pověšené echt vycpané hlavy srnců, a dokonce i skoro pravé schwarzwaldské hodiny kukačky. A najednou jsme úplně samovolně sjeli výtahem dolů a šli a šli až jsme byli v tom Gasthausu. A vzájemně jsme si poráde dosvědčovali, že vlastně o žádné recepce nestojíme, že si vystačíme sami a vůbec že jsme už unavený a z města bysme přišli pozdě a ráno bysme byli nevyspalí, což by následně hodnotě kongresu nepřidalo, že, a že když už se máme seznamovat, tak že se seznámíme nejlépe takhle, protože většina z nás už se stejně zná a to se nejlíp seznamuje s lidma, který člověk zná .A ti, co se mezi námi s někým náhodou neznají, tak ti se znají s těmi, co zase znají ty, co se s nimi jiní neznají, takže se lehce vzájemně poznají a ... „Prosit!, Zum Wohl!“ To byla žízeň!

A když jsme se pak vraceli do hotelu, tak to proběhlo naprosto bezpečně. Protože jsme neměli klíče, které by nám mohl někdo odcizit a měli jen ty karty a hesla. Ovšem chybičku to mělo, protože většina z nás nemohla najít ty papírky, co na nich měla napsané ty tajné kódy, protože jsme si je ukryli rafinovaně. Hlavně abychom je neměli v peněžence. Jen nositel Záslužného kříže měl na štěstí a ten papírek v peněžence, tak ho našel, ale zase se mu, snad se nastydl za tu noc či co, takhle k ránu hůř artikulovalo. A artikulovat zřetelně a nahlas bylo potřeba. Hlavně zřetelně a nahlas! Protože to kódovací, tedy odkódovací zařízení, co bylo na dveřích hotelu na futru z boku, mělo sice svoje vlastní světýlka, to jó, a ne že ne, ale byly slabý, takže od nich nebylo vidět na ty čísílka napsaný na tom papírku. A jediný světlo, pod kterým se daly ty tajný čísla přečíst, bylo pod lucernou na rohu ulice. Asi tak dvacet pět metrů od vchodu do hotelu. Nositel Záslužného kříže trval na tom, že číst bude on, když čísla jsou napsaný na jeho papírku a vůbec je to jeho tajný heslo. Takže začal předčítat:

„Dídn...!“, což vedle stojící „méně pivně nastydlý“ kolega promptně přeložil a zařval směrem ke dveřím hotelu: „Sieben!“ A tak se pokračovalo dál. Jenže, ono přečtěte takhle v noci na opuštěné ulici, po mnoha kouscích chleba se sádlem a škvarkama, což bylo nutno silně zapíjet „chmelovým džusem“, jak tomu říká dnešní mládež, naše dědička a pokračovatelka, že ano, tak to není jednoduchý. Zvláště, a to zvláště je důležitý, když ten, co tlačítka mačká, je má ňáký rozmazaný, a navíc jsou ty tlačítka děsně malý a vůbec je všude tma a člověk se lehce splete. A pak se to musí celý, ale skutečně celý opakovat.

„RUHE!!!“ řval na nás z okna vedlejšího domu jakýsi nervózní ulmský občan a pokřikoval cosi o policii. Jedině díky statečnosti nositele Záslužného kříže, který hrdinně pravil, že na něj, na nositele Záslužného kříže, nebude z okna řvát nějaký opilec či co, když on jde pokojně spát do tohodle „scheisse“ hotelu a ať ty policajty zavolá, že aspoň votevřou ty „scheisse“ dveře, jsme uvedli povykujícího občana Ulmu do správných mezí. A nakonec celou diskusi zakončil Ritter von XY, když nonšalantně oslovil hlavu v okně a sdělil jí, že on je Rytíř, a otázal se, jestli chce do držky. Ulmský občan evidentně nechtěl. Tak to okno zavřel. A pak se konečně dveře hotelu otevřely a šli jsme spinkat.

Světlo se v super-elektronickém pokoji rozsvěcelo samo. Po drobné hygieně jsem se za doprovodu zpěvu z vedlejšího pokoje, tak krásně znějícího přes moderní, možná dokonce i sedm centimetrů silné stěny, ulehl do postele. Světlo to nevzalo na vědomí a svítilo furt. Totiž stále. Kartička a čudlíky s tím nic neudělaly. Šajn ze žárovky s krytem, jak u výslechu. Odmítl jsem v duchu jako nepatřičné jakékoliv asociace, které se člověku nabídnou, když mu někdo v Německu čajní v noci do ksichtu, a přemýšlel, co teď. Hotelem znělo splachování klozetů, burácel zpěv z vedlejšího pokoje, někde mlátily dveře. Když jsem si vzpomněl na tu syntetickou blondýnu z recepce, napadlo mne řešení. To světlo bude určitě fungovat na nějaké heslo, nebo co. A tak jsem po vzoru hrdiny z filmu Sexmise směrem ke světlu zařval z plna hrdla:
„Kúúúrva!!!“
Světlo sice nezhaslo, zato zmlkl vedlejší zpěv a v hotelu se rozhostilo ticho. No ale teď jsem bez obav, že bych se s někým neseznámil, usínal. S myšlenkou, že ten večer jsme se skutečně krásně všichni seznámili a probrali důležité otázky, jako jestli se má ten škvarek před pozřením ještě posolit či nikoliv a když ano, tak kolik, a je-li lepší na sulcu ocet anebo citron a tak. Není nad to, zúčastnit se setkání odborníků.

Druhý den pro nás už služební auto neposlali, a tak jsem se vydal ma Messe sám. V obrovské hale, kde mělo být „Zentralstelle“ odborného kongresu, bylo narváno návštěvníky . Firmy převáděly své nejmodernější výrobky a rozdávaly barevné letáčky. Polena v krbech hořela, v kachlových kamnech oheň markýrovala různá udělátka, moderní klimatizace hučely, rekuperace rekuperovaly – tedy aspoň to tak vypadalo – ale v místech pro „Zentralstelle“ majitelé firem a odborníci nikde. U stánků firem se činily půvabné a štíhlé asistentky a mladí technici a prodejci a všude bylo plno zvědavců. Ale ti, co jsem hledal, nikde. Až se ke mně, bloudícímu v hale vydala půvabná hosteska, co byla taky večer v té Bierstube a polohlasem se zeptala, jestli pány náhodou nehledám. Když jsem přisvědčil, ukázala bezeslov na malá dvířka v rohu veliké haly.

I vydal jsem se udaným směrem a otevřel dvířka do ráje. Za dvířky byl palouček a rybníčkem, nad ním se skláněla veliká „smuteční“ vrba a kolem byly sedátka a lavičky. A na sedátkách odborníci na vytápění a tak. A byl tam krásný a čistý svěží luft. Ne jako v tý „verfluchte Halle“. Svěží vánek chladil naše čela, někteří se spravovali pivem, jiní černou kávou a vedli jsme řeči. Nebudete tomu věřit, chvílemi i o topidlech. A za tu chvíli jsem se dozvěděl víc odborných informací než pak večer na té konferenci.

P.S. To je jen poznámka pro moje čtenáře, kteří se diví, kde jsem sehnal nejnovější informace do více než dvaceti knížek o krbech, kamnech, pecích apod. prostě o topidlech co jsem napsal. Když nejsem ani kamnář, ani zedník, ani stavař.

Václav Vlk st.

Knížky jsoou k mání zde.