NA CESTÁCH: Nad technikou zvítězíme!

Původně se toto povídání mělo jmenovat „Duch vítězí nad hmotou“, ale pak jsem si uvědomil, že ono je to s tím duchem a hmotou v naší době poněkud zmatené.

Protože jak je to vlastně: je PC jen hmota a je softwér duch, jak to je?
Co je to hmota a co je to duch, o tom se sice už diskutovalo za dob velikých náboženských reformátorů, ale dneska je to ještě složitější. Přemýšlel jsem o tom, prvně před mnoha dávnými lety. V té době byl termín umělá inteligence používán hlavně ve sci-fi literatuře, kdy nejprve v dobách nadšení z techniky byla umělá inteligence vítána jako předzvěst světlých zítřků, zatímco dneska se kdekdo umělé inteligence bojí, že nás jako lidstvo vyhubí. Ani se lidem dneska moc nedivím, protože jsem pevně přesvědčen, že nový mobilní telefon, který mám, umí funkce a postupy, o kterých já nevím ani „ň“. A v podstatě si dělá, co chce on, tedy případně ten, kdo ho na dálku ovládá. A každou chvíli mi ho přenastaví tak, že musím s prosíkem za vnukem, aby mi tu mobilní mrchu zase nějak zprovoznil. Kdysi dávno, když se příběh, který vám budu vyprávět, stal, jsem stál uprostřed svých přátel kousek od obrovské evangelické katedrály zvané Münster uprostřed starodávného německého města Ulm. Města veletrhů a university a pevného protestantství.

Do tak význačného města vzdělanců a myslitelů, když už tam člověk jede, tak nepojede s nějakými kmány, že ano?! A tak, když jsme byli krátce po sameťáku pozváni na sci-fi kongres zvaný Deutschland-con, požádal jsem několik svých vzdělaných přátel, spisovatelů, překladatelů a tak, zda by se natolik neobětovali, že by jeli se mnou mým novým autem. Když člověk chce pobýt s duševní elitou, holt to něco stojí. Nakonec nás bylo víc a jeli jsme, pokud si vzpomínám, asi třemi auty, až jsme se dostali do krásného města Ulm.

Zaparkoval jsem v Ulmu, se mnou také naši přátelé, na náměstí zvaném Judenhof. Poněvadž jsme byli v tehdy ještě demokratickém a spořádaném západním Německu, bylo nám jasné, že musíme nejprve zaplatit parkovné a pak až zaplatíme parkovné, se teprve vydat na procházku do starého historického centra Ulmu. Tiše jsem čekal a dumal, až moji vzdělaní přátelé, zběhlí ve skutečné němčině nápis správně přeloží (ne v té, co jsme se učili na jedenáctiletce, kde to byl samý „Volkseigener Betrieb“ – tedy, národní podnik, pak „der Genosse“ či „Verbesserungsvorschlag“), o německé reformaci, otázkách víry a v hlavě mi při tom stále zněla šílená píseň, která se mi zrodila tam ve chvíli, kdy přítel Egon, potom co zjistil, že se jede na německý „con“, prohlásil v rodné českoslovenštině: „Pojděme do Uľma.“
A mně od té chvíle, fakt nevím proč, znělo v hlavě:
„Uľma, Uľma, uľmajdá,
byla rodina majaáá…“
na melodii oné kdysi slavné sovětské písně.
Nevím proč, ale možná proto, že Egon o sobě prohlašoval, že je v duši trockista, ačkoliv byl spíše mírně zahnívající buržoust, jak by jej označili skuteční trockisté.

Když někdo jiný pracuje, to se to člověku bezva přemýšlí. Zvláště když pracují intelektuálové. Historik Egon, právník a tlumočník z jazyka německého, Jan a další přítomní intelektuálové se zabývali tím, že se pokoušeli zaplatit v parkovacím automatu. V té době jsme žádné platební karty neznali a co je to PIN jsme ani netušili, a tak pověření členové skupiny milovníků sci-fi opakovaně házeli do otvoru parkovacího automatu dvoumarku. A ona se stejnou pravidelností dole vypadávala do vracecího otvůrku a furt a tak dál. Když to nešlo u jednoho automatu, usoudili jsme podle československých zkušeností, že tam zase někdo narval knoflík nebo něco podobného a šli jsme k vedlejšímu zařízení. Už jsme došli k třetímu automatu, mince už musela být celá otrávená z toho, jak ji pořád někdo někam hází a ona se ne a ne chytit, a už snad po desáté germanisté překládali manipulátorům s markou návod připevněný vpředu na automatu:

1) Vhodíme minci…

To jsme udělali. A mince nic. Tedy automat nic. Tedy vlastně ano. Vyplivnul minci dolů do záchytného otvůrku. Už rozzuření neochotou německého parkovacího automatu, který si od nás ne a nechtěl vzít poctivě vyvekslovanou marku, jsme požádali o pomoc postaršího místního rodáka, který naši skupinku už chvíli pozoroval.

Rodák suverénně přišel, pomačkal čudlíky na automatu, hodil tam naši marku a hle...! Vypadla dole. Po třetím marném pokusu potomek volnomyšlenkářských protestantů začal brunátnět a v čele našeho malého průvodu se vydal k dalšímu automatu. Bylo kam. Němečtí úředníci, když se mají vybírat peníze, na automatech nešetří. Opět vhodil do otvoru minci a v ten okamžik to vypadalo, že se dopustí buď násilí anebo nějaké závažné státoprávní urážky. Protože ani jeho, rodáka a Němce, tyhle pitomý automaty nechtěly poslouchat.

Já jsem si zatím zopakoval těch několik myšlenek, co si pamatuji z Tomáše Akvinského, například to, že Pán Bůh tu není od toho, aby všechno řešil za nás, tak proč by měl reagovat na výkřiky, aby „s tím Pánbůh něco udělal“, nehledě na to, že to, co předváděli, bylo braní jména božího nadarmo, kterého se, musím přiznat, dopouštěli v té chvíli už příslušníci všech tří národností na akci zúčastněných.

Napětí vrcholilo. Hlouček namačkaný kolem parkovacího automatu vibroval napětím. Protože zaplatit parkování musíme, jsme v Německu, tady je pořádek! A taky, kde bychom eventuálně vzali na pokutu, že jo?! Do dramatické atmosféry hrozící vyústit v mezinárodní konflikt zazněl z prostředka vrhačů západoněmecké marky a zúčastněných čumilů tichý Jeníkův hlas. Překladatel z němčiny Jan stál přímo před automatem a náhle začal předčítat nejprve německý text a hned jej nahlas překládal. Jan je postavy nevysoké, zrak ozbrojený mnoha dioptriemi vždy se soustřeďuje na čtení zblízka a jako právník ví, že se nemá křičet, ať se děje, co se děje.
A tak jsme slyšeli zprostředka skupinky Jana s nosem u jakéhosi papírku nalepeného na parkovacím automatu, jak deklamuje:

„Městská rada oznamuje, že tuto sobotu a neděli je v Ulmu parkování zadarmo!“

Hovor utichl, Němec nevěřícně zíral na papír s uvedeným nápisem, který, to bychom všichni skoro přísahali, před chvílí na žádném z těch blbých automatů nebyl! Konstatování toho, že dneska JE SOBOTA, viselo ve vzduchu jako starozákonní Mene Tekel! Ať už to znamená cokoliv.

Zpětným ohlédnutím jsme zjistili, že tohle bílé a zdánlivě zdaleka viditelné oznámení je zepředu vylepené na všech parkovacích automatech. Germán místním dialektem cosi zahudral (určitě schválně, abychom mu nerozuměli, to je jasný) a pak jsme se celkem tiše rozešli. My i on. V pevném přesvědčení, že ti druzí jsou pěkný blbci a městská rada je ještě větší blbec. Nás ovšem navíc, oproti místnímu Němci, hřálo vědomí, že ušetříme dvě marky.
Takže stačilo chvíli pořádně číst a zvítězili jsme nad hmotou. Tedy nad automatem. A vyrazili jsme k starému městu. Kolem krásně malované radnice dolů do historického městečka. Mají tam bezvadnou hospodu ve starém „šífařském domě“ ale jak se jmenuje, to vám nesmím prozradit, protože u nás je neplacená reklama zakázaná.

Po několika dalších letech jsem se v tomhle šífařském gasthausu stavil. Pozval jsem tam svoji ženu na oběd. Bezva tam vaří. Procházka mezi hrázděnými domy po hradbách kolem Dunaje ji měla příjemně naladit.
„Co je to za řeku?“ pravila moje manželka ze všech nejmilejší, když hleděla z hradeb kolem řeky.
„To je Dunaj, miláčku,“ pravil jsem.
„Tady je napsáno Donau,“ pravila žena, třímající v ruce mapu. „Víš určitě, že je to Dunaj?“ Co se týká němčiny, je moje žena přímo nedotčená.
„Ano, miláčku, vím to určitě.“
„A hele, nekecáš?“ pravila manželka ze všech manželek nejmilejší. „Já se učila nejdřív bulharské a pak v české škole, aspoň co si pamatuji, že Dunaj pramení někde v Rakousku. A jmenuje se ze začátku Isser, nebo tak nějak. A tůdle jsem četla, že nějaký cyklisti jeli na výlet kolem Dunaje a jeli přes Salzburg? Ha?!“
„Tohle je Dunaj!“ pravil jsem s mužským důrazem. Tedy feministky by řekly, že jsem skoro zařval.
„Ale ňákej malej,“ pravila po holkovsku moje žena, ukazujíc na řeku, která v historické části Ulmu fakt není moc široká, poněvadž je to takové jenom jedno rameno Dunaje, jako u nás Čertovka na Malé Straně. Ženským způsobem tak změnila chod řeči a přeskokem se dostala jinam. Tak jak to mají všechny ženy na světě zvykem.

Oběd pod starými trámy v kouzelném domě byl vynikající. Vrátili jsme se i tentokrát k zaparkovanému vozu na náměstí Judenhof, a když jsme se konečně vymotali na dálnici směr Norimberk, navázala žena plynule, jak je ženským zvykem, na hovor přerušený před několika hodinami.
„A stejně je mi to nějaký divný! Dunaj tady! My se učili v naší národní škole, že teče v Rakousku,“ dodala zarputile a nespokojeně klepala prstem na automapu. Na slova „naší národní škole“ položila důraz, jako aby bylo jasný, že co se učí v „český národní škole“, ji zase tak nerozhází.
Nic jsem neříkal. Vím, že ženy a mapa a vůbec zeměpis k sobě většinou moc nejdou. Zatímco muž najde i bez kompasu sever a pozná, jak se dostat z hustého lesa, žena zase ví, kde má její muž ponožky. A jak vyloudit z ledničky jogurt, který v ní chlap nemůže a nemůže najít. Jo a taky ví, tedy „Ona“, která ženská v okruhu deseti kilometrů má jaké dítě případně kolik a s kým, zatímco muž si plete nejen cizí, ale někdy i vlastní děti. Tak to je a nebude to jinak.

Řídil jsem auto ku Praze a věděl, že už mám zase v historii našeho manželství černý puntík. Z tónu hlasu a výrazu jejího obličeje bylo jasné, že jsem já, manžel (protože takoví už manželé a mužský vůbec jsou) připravil opět její jemnou dívčí duši o jednu jistotu, kterou si s sebou nesla už od mládí. A to, že Dunaj pramení v Rakousku.
A já jsem ji zklamal. Takoví jsme my, muži.

Václav Vlk st.

Knížky jsoou k mání zde.