Jo, a prosím vás ještě jedno upozornění. V **** hotelích, opatřených balkony s výhledem na moře a bazénem s palmami, se samoobslužnou snídaní, jejíž nabídka připomíná středověké žranice, mají i jiné zajímavosti. Třeba ty takzvaně chytré výtahy. To znamená, že když do něj nastoupíte v patnáctém patře, tak nejdřív sjedete do čtvrtého, tam někdo nastoupí, pak pro změnu vyjedete do dvanáctého štoku, tam jen tak výtah zastaví, otevře na chvilku dveře, a protože se už do něj nikdo nevejde, tak je zase zavře, ti, co čuměli na chodbě, tam zase zůstanou stát. Jen se pro osvěžení jukli do výtahu na ty, co už v něm jsou. Odtamtud se výtah vydá dolů do třetího a když máte kliku, tak za slabou čtvrthodinu vystoupíte dole ve foyeru. Já tedy vím, že takovýhle výtahy mají leckde, i v Praze ve Floře, ale tak mimořádně inteligentní, jaké mají v Benidormu, tak to ne. Proti nim je počítač řídící výtah ve Floře genius!

Jo a taky je důležité, jak jsou místní lidé nastaveni. Tak třeba když se nastupuje do autobusu, tak to není jako u nás nebo v Londýně, hezky nejdřív se vystoupí a pak se v klidu nastoupí. Španělé nastupují a vystupují naráz, hezky tělo na tělo.

No, ona „jiná zem, jiný mrav“. Tak třeba v Izraeli, pokud nastoupíte do výtahu ve slušném hotelu, kde se dodržuje „šabat“, v jidiš „šábes“. Věřící židé o šabatu nesmějí používat peníze, chodit nakupovat, vařit, telefonovat či jezdit autem. Ono se to dnes už tak přesně nedodržuje, dnešní Izrael je moderní stát, ale tak třeba, když jsme bydleli v Ejlatu, v tradičně řízeném a provozovaném hotelu, tak se šábes alespoň částečně dodržoval. Izraelský taxikář s litevsko-židovským původem jistě pracoval, taky „Podmořský park“ (vlevo) a „Korálový svět“ byly otevřené.

Ovšem v hotelu pracovaly výtahy v šábesovém rytmu. Na ovládací knoflíky nemělo smysl sahat. Výtah vyjel nejprve z garáží nahoru. Přízemí – stop. První patro – stop, druhé patro – stop atd. V každém patře chvíli počkal, abyste nemuseli sahat na knoflík na otevření a či zavření dveří a pak se jelo dál nahoru. A seshora pak zase dolů. Patro po patře. Když jste zapomněli vystoupit ve svém patře, jezdili jste to kolečko znovu. Zato jsme měli pokoj s balkonem, z kterého jsme viděli na východě nejprve kousek od hotelu pobřeží Jordánska a městskou pláž jordánské Akaby (vzdálenou asi tak dvě stě metrů). Za Akabou lehce na jih v dálce přes záliv pobřeží Saudské Arábie. A když jste koukli z balkonu na západ, tak jste zahlédli na Sinaji egyptskou Tabu, dnes lázeňské město, kam jezdí i našinci.

No ale zpět do Benidormu. Tam pochopíte, že Unie sem, Unie tam, není v Evropě stále – zaplať pánbůh – člověk jako člověk. Normovaný španělský člověk váží maximálně 80 kilo. Aspoň si to myslí konstruktéři místních výtahů. Takže na displeji se objeví, že se do výtahu vejdou čtyři lidi, což je na digitálním číselníčku přesně přepočítáno podle normy na celkem 320 kg živé váhy. Ovšem když jsme tam nastoupili s kolegyní, tak nám výtah sdělil, že dohromady vážíme 232 kilo. A když se pokusila na další zastávce přistoupit dvojice nějakých Španělů, výtah začal hlasitě protestovat a vyzýval nadbytečné osoby, aby vystoupily.

Nastoupivší Španělé či jiní hosté si nejprve přečetli na displeji, že výtah je pro 4 osoby, pak ruče spočítali, že jsme uvnitř skutečně jen čtyři. Pak chvíli nevěřícně koukali, pak si všimli, že displej s váhou bliká a ukazuje, že „jsme přes váhu“, tak zas koukali na nás, my jsme koukali na ně a dělali jsme, že tam nejsme. Což bylo při našich velikostech těžký, ale dokázali jsme to! A nevystoupili jsme! My byli v tom výtahu dřív! Měl nás ten blbeček hned dovézt dolů a ne s náma trajdat sem a tam a vážit nás, že jo. Zmatený cizí pár tedy opět vystoupil a když se zavíraly dveře, tak jsem viděl, jak si počítají na prstech, jestli jsme tam fakt byli jen čtyři, a rozčileně brebentí. Výtah vyrazil na další zastávku a tam přistoupili dva rachitičtí stařečci, ale výtah opět ječel, že nepojede. Kolegyně začala ztrácet nervy.

„Vystoupím a jdu pěšky!“ pravila a chystala se prodrat ven.
„Hele, prozatím jsme ve dvacátým druhým patře, tak jak chceš. Já nevystupuju, dělej, jak umíš.“
Kolegyně se nadechla, čímž hravě vytlačila oba důchodce, pak vydechla a děla:
„Budu v tom blbým výtahu jezdit tak dlouho, dokud mě neodveze dolů, kretén jeden elektronická!“

Naši manželští partneři na nás čekali dole v hotelové „lobby“, mlsali zmrzku a usrkávali kafe. A abychom se pak uklidnili, tak jsme toho šestého prosince šli na promenádu k moři, užívali si sluníčka, klidu a různých dobrůtek.

A dumali jsme, kam bychom asi pozvali kolegy ze zahraničních firem na výjezdní zasedání příště?

Konec

Václav Vlk st.

Léto se láme v polovině a u nás stále platí že vám nabízíme slevu na dvě moje zábavné knihy. Bude li podzim teplý jako léto a bude li zase mezitím lejt jako z konve, hodí se mít vždy knížku v zásobě. Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

A protože se blíží další výročí vzniku Československé republiky, určitě by vás a nebo potomky zaujala knížka „ Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami , jak jsme si tu republiku vybojovali. Tu našim předkům nikdo nedaroval. https://www.dobreknihkupectvi.cz/zivot--boj-a-smrt/